koučink, poradenství, mentorování vlastní cesty

Kateřina - KoučinkAuthor Archives

naše ODPOVĚDNOST aneb „co proč jak?“

Slyšeli jste někdy, že jste nezodpovědní nebo že byste měli převzít odpovědnost? Narážíte na to v každé příručce k jakémukoli seberozvoji? Máte často nepříjemný pocit už při zmínce o tomto slově?

Pak se Vám bude jistě hodit tohle malé vysvětlení k tomuto pojmu a zkrácený manuál k použití v praxi.

Ve slově odpovědnost můžeme najít dva kořeny (upozorňuju, že nejde o výklad oborníka na sémantiku, ale můj logicko-intuitivní výklad). Prvním kořenem je slovo odpověď, druhým pak vědnost – tj. vědět, vědění.

Když se podíváme na první – ODPOVĚĎ, tak se možná hned zeptáme: komu a na co máme odpovídat? Tady by na vyjmenování nestačila ani kniha o velikosti Bible. Proč? Protože stále na něco odpovídáme, aniž si to třeba i uvědomujeme. Zdaleka nejde jen o běžné rozhovory s dalšími lidmi, kdy na otázku jedné strany, druhá strana odpovídá.
Ve skutečnosti odpovídáme stále na něco a pauzu si dáváme pouze v době spánku. (Někteří odpovídají i ve spánku.) Jak to probíhá a jak je to možné?

Probíhá to formou našeho konání a prožívání. A jak je to možné – tak, že stále něco děláme a i když odpočíváme, tak něco děláme – „děláme odpočinek“. A kde je tu jaká odpověď?
To samo konání nebo nekonání je odpovědí na otázku, která stále visí před námi ve vzduchu: „co uděláš?“ A my stále odpovídáme, čímkoliv, co uděláme v odpověď: půjdu na záchod, pohádám se s manželem, zryju zahradu, přečtu si další kapitolu v knížce, rozbrečím se, dostanu záchvat smíchu, napíšu smsku, netuším, co dělat a tak bezradně chodím od ničeho k ničemu, dám si kafe…

Vždycky jde o reakci na tuhle někdy vyřčenou, ale většinou nevyřčenou otázku. Kdo se ptá? Ptají se vždy jen dvě strany – buď okolní vesmír a nebo vnitřní vesmír. Do okolního vesmíru patří cokoliv a kdokoliv, stojící mimo nás. Ať už naše dítě, rodič, zaměstnavatel, prodavačka v obchodě, náš pes nebo třeba kytka, co potřebuje zalít.
Vnitřní vesmír zahrnuje vše uvnitř nás – duši, mysl, ego, ale třeba i naše tělo.

Jak poznáme, jestli jsme odpověděli správně? Tak, že následujeme určité vnitřní vedení, které má každý z nás. Ale bohužel většinou ten hlásek, co se hlásí o slovo, máme tak slabý, tak zaskládaný zažitými programy, strachy, stereotypy, zvyky, rutinou, autopilotem, že ho málokdy zaslechneme. A když už ho někdy zaslechneme, tak se možná i lekneme, co se to děje. Pokud se lekneme, tak to, co nám hlásek sdělil, honem rychle zazdíme a zapomeneme a nebo se začneme obávat, jestli se o nás náhodou nepokouší šílenství, když slyšíme jakési nezvyklé hlasy v hlavě.

A ono přitom jde o hlas intuice, hlas naší duše, hlas naší nejhlubší podstaty. Toho původního, nezkaženého, vědomého vedení v nás. Není důležité, jak si tento hlásek nazveme. Podstatné je jej následovat. V podstatě jde o „následování hlasu srdce“.
Pokud se nám někdo, kdo sice třeba vychoval tři děti, ale už třicet let žije nespokojeným životem, snaží namluvit, že je odpovědný, protože uživil tři děti, které už jsou dospělé, má práci atd., pak můžeme vzít jed na to, že odpovědný není. Protože pokud ho životem provází neustálá nespokojenost a zdravotní problémy se mu množí, místo aby ubývaly (a přitom starý není), pak se chová neodpovědně sám k sobě, ke svému vnitřnímu vedení.
To mu stále říkalo, co má dělat a s čím má skončit, co mu prospěje a co ne, ale dotyčný to ignoroval a nenásledoval. Kdyby následoval hlas svého srdce, pak by nebyl nespokojený a postupně by se uzdravoval (nebo si zdraví držel).

Další kámen úrazu představuje rozeznání hlasu srdce od toho, co nám napovídá ego nebo mysl. Chce to cvik, ale není až tak těžké se tomu naučit. Je mnoho vnějších ukazatelů i vnitřních tělesných pocitů, které nám napoví, který hlas jsme se zrovna rozhodli následovat.
Jedna rada za všechny: pokud se cítíte pod tlakem, který se stupňuje nebo neustává, pak je pravděpodobné, že nejdete za hlasem srdce, ale řídíte se myslí nebo egem. Při cestě na základě rad našeho nejhlubšího já, tlak naopak ubývá a my se cítíme více svobodní než dřív.

Jak už bylo řečeno, odpovídáme vždy, i postup podle toho, co nám nadiktuje náš autopilot nebo náš strach, je odpověď na otázku „co uděláš“. Ale není to odpovědnost. Odpovědný je ten, co následuje své nejhlubší vedení.
Zpráva od našeho nejvnitřnějšího já může vypadat různě: hlásek může být opravdu slyšeným hlasem uvnitř, může ale jít i o vizi, o pocit, o náhlé uvědomění nebo i o pohyb těla, kdy zdánlivě samo udělá něco, co máme dojem, že jsme mu my neporučili.
To se například stalo mně, když jsem se rozhodovala, jestli se ve chvíli, kdy se mi nechtělo vařit, odbydu jednou nebo druhou variantou chleba s něčím a najednou místo toho moje tělo otevřelo ledničku a začalo vytahovat suroviny na vaření. To byla právě chvíle, kdy se vedení chopila má nejvnitřnější podstata a s vědomím, že mému tělu prospěje kvalitní uvařené jídlo, se jala chystat věci na vaření.

Pokud jde o druhý kořen slova odpovědnost, který se týká VĚDĚNÍ – pak jde o ono vědění co dělat, tak, aby to bylo v souladu s naší podstatou, duší, srdcem, tělem, vším, co jsme my už od narození. A k tomu už je více řečeno výše, takže dál neřeba rozvádět.

Pokud máte jakékoliv otázky, ať už k článku, nebo ke své osobní situaci, neváhejte se na mě obrátit. Ať už formou komentáře ke článku, nebo dotazem v sekci on-line PORADNA a nebo domluvou osobního setkání. Společně už najdeme tu nejlepší odpověď na otázku „co uděláte?“. 🙂
odpovědnost

VYROVNAT se někomu… a jde to vůbec?

Chcete se někomu (v něčem) vyrovnat? Pokud ano: Komu, v čem a proč?
Další otázka zní – a je to opravdu možné?

Každý, kdo čte tento článek, má za sebou minimálně první třídu základní školy, kde se učí, že nejde sčítat hrušky s jabkama.
Proč ne?
Protože hruška a jabko není to samé. To, že obojí ovoce patří k malvicím, má podobná semínka a dozrává na podzim, ještě neznamená, že jde o stejné druhy.

A stejně tak, jako nejde sčítat hrušky a jabka, nejde je ani postavit na roveň. Nebo říkat – tohle jabko je evidetně o hodně lepší jabko než tahle hruška.

To je určitě všem jasné. Proč ale tuhle úvahu, kterou zvládne i dítě v první třídě, nejsme schopni aplikovat v praktickém životě a stále se snažíme komusi a čemusi rovnat a vyrovnat?

Představte si, že jste jabloň a stojíte v sadu vedle vysoké třešně. Je červen a třešeň je obsypána lahodnými červenými plody, zatímco vy máte na sobě jenom nevzhledná zelená kyselá jablíčka. Třešeň začne říkat – „co ty jsi prosím tě, za strom, jabloni? Podívej se na mě! Takhle má vypadat správný strom! Krásné šťavnaté plody a už v červnu! Nějak nestíháš hele

Pokud jste jabloň a víte, že jste jabloň, tak vás taková třešeň rozhodně nevyvede z míry, protože vy víte, že na podzim, kdy po třešni už ani pes neštěkne, se kolem vás budou točit sadaři a budou rádi za vaše krásná červená jablíčka, děti si je budou opékat na ohni (pokud ještě tak dobrodružné děti existujou), alkoholičtí nadšenci si založí na kalvádos, a ti, co nestihli vypít mošt včas, zjistí, že nejde o zkažený mošt, ale o jablečný burčák. A co víc – jako jabka máte velkou trvanlivost a při dobrém skladování vydržíte i do jara.

Jenže co se stane, když nevíte, že jste jabloň?

Po útoku takové třešně, nebo dokonce i při pouhém pohledu na ni (pokud je to mírumilovná třešeň, tak neútočí jako tahle), jste v depce. Co je s vámi špatně? Proč jste tak nevýkonná třešeň? Proč to nedáváte a už v červnu nemáte červené plody? Vždyť se to jmenuje červen, to už samo o sobě říká, že už máte mít červené plody a vy je nemáte. Tak to s vámi asi bude něco v nepořádku…

Co v takové situaci mnohé jabloně udělají? Začnou hledat motivaci a snaží se zbavit prokrastinace a snaží se být co nejvýkonnější. Přece musí existovat způsob, jak být tak skvělá třešeň, jak ta vedle vás!

Ne, neexistuje způsob, jak by jabloň mohla být stejně dobrá třešeň jako třešeň. Stejně, jak Katka, nemůže být stejně dobrá Monika jako Monika. A Lenka nemůže být stejně dobrá Maruška jako Maruška. Atd.
A funguje to (nečekaně 😉 ) i obráceně – Monika nemůže být taková Katka jako Katka a Maruška zase nemůže být taková Lenka jako Lenka.

Tak proč se stále tolik lidí snaží někomu vyrovnat a když se jim to nedaří, tak si připadají zklamaní a nedostateční?
jabloně a třešně

o VĚRNOSTI a nevěře (z mého života)

Stále se vzdělávám a inspiruji v oblastech, kterým se jako poradce věnuji. A tak jsem zrovna dneska dočetla knížku s názvem „Jak přežít nevěru„. Na jejím konci jsem objevila přiléhavý citát, o který bych se s vámi ráda podělila a přidala k němu něco zkušeností ze svého života na tohle téma. Citát je sice o ženách, ale domnívám se, že by mohl stejně dobře platit i pro muže.

„Ženy by byly rády věrné. Potíž je najít muže, jemuž by mohly být věrné.“ (Marlene Dietrichová)

Naprosto souhlasím. Za svůj život jsem nevěru zažila mnohokrát, a to ze dvou stran – jako ta, kdo podvádí a pak jako ta, s kým někdo podvádí svou partnerku. Takže mám pro všechny druhy nevěrníků velké pochopení.

Na druhou stranu, všechno se pro mě změnilo v okamžiku, kdy jsem našla svého osudového Pravého muže. Naráz se nevěra stala něčím, co by se dalo nazvat pouze „čiré šílenství“. Párkrát jsme se spolu na to téma bavili a je nám oběma jasné, že toho druhého nepodvedem, a že kdyby to někdo z nás udělal, tak je to známka toho, že se patrně dočista zbláznil.

Věříme si ale natolik, že nám vzájemně nevadí jak návštěvy, sms a telefonování s bývalými partnery, tak i okukování jiných osob opačného pohlaví. Samozřejmě že ze startu má člověk oči jen pro toho, s kým je.
Po tom, co opadne první nápor novosti a hormonů, však přirozeně začínáme znovu vidět i jiné koukatelné lidi okolo.

Když jsem si poprvé všimla, že mě zaujal na pohled i jiný muž, tak jsem z toho byla smutná, a myslím, že i s pláčem jsem to hned šla konzultovat s drahou polovičkou. Naštěstí můj muž je prostě učiněné zlatíčko. Hned mě utěšil a ujasnili jsme si, že dívat se na někoho jiného se zalíbením, je vlastně totéž jako se dívat třeba na krásně zbarvené podzimní listí nebo úchvatnou horskou scenérii.

Ne že bych to dělala nějak často, ale tu a tam se na někoho mrknu a jsem dokonce i ráda, když se partner taky ohlédne po jiné ženě. Je to příjemný pocit, když vím, že se mu líbí i někdo jiný, ale přesto je se mnou a ne s tím někým jiným. I když tady už trochu nastupuje ego.
Můžu ale tyhle aktivity rovněž doporučit ke společnému provozování. Ono takové nenápadné okukování a společné hodnocení například zadků okolo stojících slečen může působit jako vzrušující činnost, která nabudí k sexu nebo jinému vášnivému projevu náklonnosti. (Samozřejmě mezi vámi a protějškem, ne že poběžíte za tou třetí osobou. Ale kdo nemá nic proti trojkám, proč ne i tahle varianta. A také samozřejmě jakmile se dostanete z veřejnosti pryč…)

Před dvěma týdny jsem se ale potkala s jednou věcí, kterou jsem doteď nezažila – ve vztahu s mým panem Pravým. A sice nutností se platonicky zamilovat do jiného muže – na cca tři dny.

Jak k tomu došlo?

c1b3b9b0Byla jsem na bezmála dvoutýdenním anglickém kurzu koučinku a NLP v Chorvatsku, kde to bylo opravdu náročné. Dokonce bych řekla až drsné. To proto, že hlavní vedoucí byla velmi příkrá, nesmlouvavá a neempatická osoba. Což není typ lidí, který bych dobrovolně vyhledávala a už vůbec ne na tak dlouhou dobu a jako nadřízenou osobu.
Kromě toho program byl nabitý od rána do večera každý den (až na jeden volný půlden). Oddechové pauzy nemohly ani náhodou vyvážit náročnost nároků, které na nás byly denně kladeny. A k tomu jsem měla relativně otravnou spolubydlící.
Když připočteme ještě odloučení od partnera a nutnost nejen mluvit, psát a poslouchat, ale i myslet anglicky, tak to je trochu moc asi skoro pro každého.

Dvakrát jsem se z toho tlaku a vytížení téměř zhroutila, naštěstí mě po skypu dal můj muž dohromady. A pak si ve třech dnech, které byly nejkritičtější, moje tělo našlo ještě jednu pomůcku. Vzpomnělo si na starý trik z dob, kdy jsem chodila na gympl.
Tehdy jsem ten šílený tlak a vytížení ve škole i doma zvládala jen díky tomu, že jsem byla ve škole permamentně do někoho zamilovaná a udržovalo mě nad vodou to, že jsem za každým rohem vyhlížela onen subjekt mého platonického zájmu. Když se pak objevil, tak motýlci v břiše způsobili, že jsem měla dost energie jít dál a nezhroutit se, jak se povedlo jedné přetížené spolužačce například.

A tak se stalo, že jsem naráz začala honit motýlky v břiše při pohledu na nového kuchaře, který se objevil. Spolubydlící okamžitě hlásila, že jsem jiná, živější a že celá zářím. Jak by také ne, když jsem se přepla do stádia z gymplu, které jsem právě popsala.
Nicméně kolegové z českého týmu, se kterými jsem se podělila o svůj prožitek, se tvářili skepticky – jestli to jako nebude vadit mé drahé polovičce. Nejdřív jsem je ujistila, že si věříme, a že to je v pohodě. Pak mi to ale přece jen nedalo a napsala jsem si o názor a jakési „dovolení“ použít tento nástroj „sebezáchovy“.

„Povolení“ jsem dostala, dokonce se smíchem. Prý:kliiid, užívej…“ 🙂
Tak jsem v „klidu“ užívala, a po tom, co nápor největší krize pominul, vyplo se i mé motýlkování s kuchařem. Posledních pár dní jsem už hodnotila pouze estetickou stránku jeho zevnějšku, ale nebylo třeba oživovacích motýlků, abych sebou nesekla.

Tak to byla taková malá ochutnávka toho, co bude v mé druhé, třetí a čtvrté knize, protože popsat v článku co bych všechno chtěla, tak by to nikdo asi nečetl, protože by mu mezitím zdřevěněl zadek a vyschly oči od civění do obrazovky. 🙂

úvaha na téma LÁSKA

Minulý týden jsem si dělala takovou menší rekapitulaci a pořádek v denících a diářích a narazila jsem na jednu zajímavost, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Jde o dvě úvahy nad tématem láska, které vznikly 2. 8. 2006, takže když mi bylo 18. Jedna je filozofická a druhá matematická. Musím říct, že tu filozofickou jsem od té doby překonala, zatímco tu matematickou, té už nerozumím skoro vůbec – je jen pro matematiky nebo studenty středních škol a nebo pro lidi s pamětí jako Sheldon Cooper. 😉

LÁSKA
Kdyby někdo chtěl najít něco, co lze definovat, ale nikdy ne přesně a dokonale, co nelze uchopit, ale lze to podržet, co nelze vyslovit a vyjádřit slovy, ale lze o tom mluvit, co tak často umírá, ale přesto žije věčně, čeho se stále nedostává i když je to všude…našel by lásku.

LÁSKA JAKO  MATEMATICKÁ FUNKCE
definiční obor = nekonečno
obor hodnot = hodnoty nevyčíslitelné
perioda = žádná, neperiodická
monotónnost = roste i klesá
extrémy = velké -> nahoru i dolů
frekvence = jak kdy
parita = vždy musí být v páru (jsou ale i jiné druhy)

PROČ pláčeme na nesprávném hrobě?

Tento článek je patrně spíše jen pro otrlejší seberozvojáře. U méně otrlých by možná mohl působit opačně, než je mým záměrem. Takže čtěte dále pouze v případě, že si připadáte dostatečně otrlí na to, abyste se dozvěděli něco nečekaného a možná pobuřujícího.

Co mě inspirovalo k napsání tohoto článku? Přečetla jsem si v jedné knížce citát od Marianne Williamsonové: „Naše nejhlubší obava není, že jsme neschopní. Naše nejhlubší obava je, že jsme nadmíru silní…“
Což u mě mělo efekt asi jako: „No do háje, to je přesně to, co celý život dělám! Bojím se, že uspěju, bojím se, že budu fakt dobrá a ještě lepší!“
Neříkám, že to platí komplet na všechny, ale na všechny, co znám, to platí. Takže si sami určete (a myslím, že už to víte), jestli to platí i na Vás nebo ne.

Jelikož už jsem relativně dost schopná si ze sebe udělat legraci a zasmát se svému počínání, pojmu téma s humorem. Nevysmívám se ale Vašim problémům – směju se těm svým. A kdo chce, pojďte se smát se mnou – neboť jak víme, smích léčí, tak pojďme udělat něco pro své zdraví.

Co si představit pod titulkem: „PROČ pláčeme na špatném hrobě?
Kdo viděl Červeného trpaslíka – díl, ve kterém jsou vidět náhrobky Rimmerových pohřbených dobrých vlastností (které zemřely velmi mladé), už určitě ví, o čem mluvím nebo aspoň tuší.
Pro ostatní – představte si planetu, kde všechno vypadá tak, jak se právě cítíte. Když je Vám mizerně, potkáváte samé klacky pod nohama, o které zakopnete, místo abyste je elegantně překročili a nebo je sebrali a použili na podpal.
Když je Vám skvěle, pak všechno běží jako na drátkách. Daří se Vám, potkáváte samé milé lidi a vůbec si trochu připadáte jako ve světě zázraků.

Když na takové planetě pláčete sami nad sebou, tak si obvykle říkáte něco jako: „Ach jo, kdybych tak byl schopnější, vytrvalejší, měl větší znalosti, větší talent, byl odvážnější, průbojnější,….
A myslíte si, jak Vám stále něco chybí, jak jste stále nedokonalí a jak se Vám stále nedaří podle Vašich představ.
Teď pozor – zastavte se – cože to? Nedaří se, podle Vašich představ?
A neříkali jste si náhodou před chvílí, jak jste málo schopní, málo odvážní, málo vytrvalí, málo průbojní, jak Vám chybí talent na tohle a na tamto…?
Ještě pořád máte dojem, že se Vám nedaří podle Vašich představ?

Nalijme si čistého vína – můžeme, jsme na oné magické planetě, kde všechno vypadá podle toho, jak se cítíte. Takže už si to můžeme říct na rovinu – „ano, daří se mi přesně podle mých představ.“

Jste připraveni zatnout sekeru ještě hlouběji do zažitých představ a rozseknout špalík nevědomí a mrknout, co máte v podvědomí?

Tak jdeme na to, dneska si zahrajeme na zimu. Co na tom, že je zrovna tropické vedro. Aspoň to bude zábavnější a hravější.
Je zima a potřebujete zatopit v kamnech, abyste se ohřáli. Na dnešní den máte příděl jednoho velikého špalíku, kterým můžete zatopit na celý den i noc. Je ale potřeba ho rozsekat na malinké kousky, aby se do kamen vešel.

Špalek se jmenujemyslím si, že nejsem dost dobrý/á, něco mi stále chybí a proto nemůžu dělat to, co bych chtěl/a. Proto se mi prostě nemůže dařit.
Tak do toho, rozflákejte ten špalek!
Nejste dost dobří jo? Cha, tak to vykládejte Vaší babičce, ta ještě možná na takové pohádky věří. (Většina babiček byla v tomto duchu vychována. Předala to svým dětem, ti zas svým a pak se divte, že si o sobě myslíte zrovna tohle…)

Rozsekáno? Připraveno na otop? Co Vám brání, dát ty kousky špalíku postupně do kamen? Bojíte se, že Vám nic nezbude? Že přijdete o hrob, na kterém byste mohli plakat?
Nebojte, stejně už víte, že pláčete na blbém hrobě. Že si jenom namlouváte, že brečíte nad svou neschopností. Tak šup, klidně ji spalte. Nechcete přece umrznout, že ne…? Pud sebezáchovy je silný, tak šup špalíčky do kamen!

Teď, když už je Vám teplo, můžeme se podívat na ten hrob, kde vlastně brečíte doopravdy, i když jste celou dobu sobě i okolí chtěli namluvit, že brečíte na tom hrobě, který jste právě v podobě špalku neschopnosti a nedostatečnosti spálili.
Hmm, nepřijdete si trošku podivní a nelogičtí? Brečet, že jste dobří a že máte všemožné schopnosti a talenty?

Jen prosím netahejte ta polínka z kamen zpátky, abyste se mohli ospravedlnit, že určitě brečíte na tomhle hrobě proto, že jste teda neschopní vidět svou schopnost.
Na to už neskákejte, tahle trampolína už nepruží, „nabili byste si čumáček a měli místo něj placičku“ (jak řekla má drahá polovička, když jsem nedávno hořekovala, že svět je hrooozný, a že já nemůžu tohle a tamto)

Inu, brečíte na hrobě svých schopností proto, že se bojíte, že by Vám „to vyšlo“, že byste byli spokojení, neměli si na co stěžovat, neměli proč trpět, neměli proč se trestat atd.

A proč se bojíte? Protože si myslíte, že potom budete sami. Nikdo se s Vámi nebude bavit. Ostatní si budou myslet, že jste namyšlený náfuka. Nebo že jste museli někoho okrást nebo poškodit, abyste dosáhli svého úspěchu. Přece, nikdo slušný úspěšný a se vším spokojený není. A další pohádky z dětství.

Řeknu Vám tajemství, které stejně už tušíte – ta kouzelná planeta z Červeného trpaslíka, je úplně stejně založená, jako naše domovská planeta Země a tento Vesmír.
Nevěřte tomu, co si namlouváte, že jako úspěšní budete osamělí. Že jako spokojení budete divní a nikdo se s Vámi nebude bavit.

Nic z toho není pravda. Budete nejen šťastní (pokud nezačnete tahat ta polínka zpátky z kamen a zkoušet skákat na nepružící trampolínějá nemůžu a to nejde a oni jsou hrozní a stejně to nemá cenu…), ale budete i magnetem na parádní společnost.
Část lidí se bude Vámi inspirovat a bude se chtít přiučit, jak to děláte, že jste zrušili ty hroby, co jste na nich celý život brečeli a jaktože už nebrečíte. A část bude z těch, co už chvíli nebrečí na těch svých a tak získáte nové přátele.iluze oddělenosti

JAK nás vidí druzí?

Kdo se občas nezabývá tím, jak ho vidí druzí? Trápíte se někdy tím, že někdo blízký nebo i méně blízký, dá najevo, že Vás vidí jinak, než se vidíte Vy sami?
Většinou je to pohled negativní, který nás rozhodí. Ale může nás rozhodit i pohled zdánlivě pozitivní.

Například mně bylo doma odmala předkládáno, že jsem chytrá a proto bych měla jít studovat lékařství nebo práva a úplně nejlépe zubařsví.
Možná si řeknete – to je hezké, když si o mně myslí někdo takové věci – že mi vlastně fandí. Že tím vyzdvihuje mé kvality.
Jenže kámen možného úrazu byl ten, že ti z rodiny, kteří mi vnucovali zmíněné vzdělání, to nedělali pro mě. A HLAVNĚ – NEVIDĚLI MĚ. Viděli jen sebe a to, že budou potřebovat lékaře nebo zubaře (ten je potřeba pořád) a právník se taky může hodit.

Zprvu jsem se trápila tím, že MĚ nevidí. Že si pořád „jedou“ svůj pohled na svět. A že nic a nikdo, tím méně já, je nepřesvědčí, že věci se mají jinak, že moje nadání je jiné, než si oni myslí a moje zájmy jakbysmet.

Jenže potom mi došlo – aha, a čí je to život? Můj. Tudíž si ho musím zařídit podle sebe. A to nejen že se nemám řídit návrhy a domněnkami okolí o mé osobě. Ale že se tím nesmím ani trápit. Protože potom to trápení zasahuje i do toho, co mě baví a čemu se věnuju a negativně ovlivňuje všechno, co dělám.
Stále se vrací pocit viny, určité zrady mínění o sobě, a z toho nic dobrého dlouhodobě vzejít nemůže.

Proto jsem začala urychleně sbírat své poškozené sebevědomí (rodinou, školou, přáteli – prostě života během). Bylo mi jasné, že bez toho, abych byla celistvá a měla reálnou představu o tom, kdo jsem a co chci, dál žít nemůžu.

To, co popisuji, se stalo před třemi roky a dále do minulosti (ale před třemi lety vše kulminovalo). Od té doby jsem urazila obrovskou cestu vpřed. A můžu zodpovědně říct, že takovou cestu jako za poslední tři roky, jsem za těch 24 před tím, rozhodně neušla.

Proto všem upřímně doporučuji ujasnit si, kdo jste a co chcete. A nenechat se pronásledovat pocitem viny za to, že nejste takoví, jaké Vás vidí ostatní. Oni nežijí Váš život, Vy ano. A jenom Vy ho můžete aktivně měnit k lepšímu.

Pokud máte nějaké dotazy a přání, ohledně sebevědomí, můžete se mi ozvat buď do zpráv, nebo napsat do on-line PORADNY a nebo klidně i do komentáře k článku níže.
sebejistota a čas

JAK utrhnout třešně z koruny stromu?

Stává se Vám někdy, že si přečtete nějaký článek, podíváte se na nějaké video či film, o knížkách ani nemluvě, a v tu chvíli jste plní energie do změny? Zjistili jste nové inspirující informace a nebo jste si již známé věci poskládali úplně novým způsobem. A cítíte proto touhu po změně, ne-li po překopání celého svého současného života, nebo aspoň některé jeho oblasti (např. vztahu, rodinného života, práce).

Jenže toto krásné odhodlání Vám vydrží jen tak dlouho, než Vám „docvakne“, že tak velká změna není mávnutím kouzelního proutku. A že to bude chtít ještě mnoho času a úsilí, než dosáhnete kýženého výsledku.
V tu chvíli obvykle původní nadšení opadne, následuje skepse, jestli to zvládnete a nakonec bohužel také často propad ještě hlouběji, než jste byli původně, než Vás přepadla ona inspirace. To proto, že se viníte za neúspěch a připadáte si neschopní, málo vytrvalí atd.

Proč se tohle děje?

Zkuste si představit, že stojíte pod třešní a nahoře ve větvích vidíte tak lákavé nádherné třešně, že se Vám sbíhají sliny a chcete je utrhnout a sníst. Jenže třešně jsou vysoko. Co uděláte?
Budete se snažit vyskočit do koruny stromu ze země? I kdybyste se uskákali, tak výsledkem budou jen bolavé nohy a zválená tráva pod stromem.
Samozřejmě, nikdo není tak bláhový, aby si myslel, že doskočí do koruny stromu ze země. Takže volí buď variantu – zkusit se vyšplhat do větví po stromě samotném a nebo si přinese žebřík a vyleze po něm až nahoru a třeště pohodlně otrhá.

Tak mi zkuste vysvětlit, proč tolik lidí (mě mnohdy nevyjímaje) stojí ve svém životě pod třešní a skáče a skáče – a nic. Třešně jsou stále na stromě. (V lepším případě, v horším už je sezobnul špaček.)
Ne všichni skáčou, někteří se jen podívají na třešně a řeknou si: „škoda, že jsou tak vysoko…“ A jdou dál, aniž by se pokusili třešně utrhnout.
Já sama někdy patřím ke „skákačům“ s bolavýma nohama a někdy k těm, co jdou okolo a vzdají se už jen při pohledu do koruny stromu.

Třeba když jsem se chtěla asi před rokem učit šít na stroji, tak mě vysvětlení všech funkcí a potřebností okolo stroje (jak posouvat nit, co dělat, když se přetrhne, tak ji měnit, co s čím kde souvisí) tak paralyzovalo, že jsem nebyla schopna než ušít pět centimetrů stehů a pak jsem to vzdala, protože jsem si nebyla schopna HNED zapamatovat, co že všechno na tom stroji je třeba nastavit, aby fungoval.

A kde skáču na místě s pohledem upřeným vzhůru? Často u dlouhodobějších činností. Jako zlepšení tělesné kondice. Chci mít pružné tělo i vytrvalost. Jenže obojí se buduje postupně. A já místo pomalejší činnosti „krok za krokem“, bych chtěla všechno hned. Takže to u mě probíhá tak, že jednou za čas vyrazím na kolo, koloběžku, nebo se začnu nadšeně protahovat. Jenže to přepísknu, pak mě všechno bolí a nechám třešně v podobě tělesné vytrvalosti a pružnosti na stromě. A tak za pár měsíců to zkusím znova a zas nic. (hop hop hop)

Útěchou mi budiž, že tohle skákání a vzdávání, se netýká všech oblastí mého života, ale jen některých.

Takže….je Vám to jasné? 😉

Buď nahmátněte první větev a třešně berte jako motivaci, nikoliv frustraci – že je ještě nemáte. A nebo se ozvěte mně, či jinému odborníkovi (podle toho, čeho se Vaše třešně týkají), a společně vyrobíme žebřík, abyste mohli vylézt až nahoru. A přidáme jištění, abyste cestou nespadli.
bod 1

když dva říkají totéž, není to totéž

Dneska se podíváme na komunikaci mezi muži a ženami. (I když by se dalo říct, že to, co zmíním, se týká i komunikace mezi lidmi obecně.)

Čemu se podíváme na zoubek konkrétně? Domněnkám.
Pokud se nyní usmíváte, pak sami dobře víte, co taková domněnka, pokud je nesprávná, dokáže nadělat ve vztahu a v komunikaci za paseku.

Čím to ale je? Proč máme tak malé tendence se vyptat druhého na smysl toho, co nám říká? A oproti tomu tak neuvěřitelnou schopnost kalkulovat, dedukovat, analyzovat a ve výsledku pak přijít s domněnkou, která si mnohdy nezadá s detektivním románem – „kdo co s čím proč jak“?

Možná je to studem – stydíme se ptát na něco, co se domníváme, že bychom měli vědět, když druhého milujeme – a číst mu z očí nebo odkud.
Možná je to naše pýcha, kdy se domníváme, že to opravdu umíme. Ani do těch očí se dívat nemusíme, protože přece myšlenky druhého už předem známe – vždyť je to tak jasné! – z toho co říká. Přece „ho známe“.
Možná jsme masochisti a baví nás vytvářet katastrofické scénáře. Protože význam toho, co druhý říká, anebo i proč mlčí, je přece jedině tragický a nás už napadá to nejhorší možné – „druhý si o nás myslí něco nepěkného“, „chce se s námi rozejít?“, „nezajímáme ho a myslí na něco jiného“, atd., atp.
A nebo také Možná jsme neměli kde odkoukat ten správný a nejvýhodnější styl komunikace.

Každý podle své povahy, i když myslím, že v každém z nás je kousek všech čtyřech Možná… Co ale vím jistě, je, že ve správné nekonfliktní a „bezdomněnkové“ komunikaci nejsme jako doma.
Přitom, kolik problémů by nám ušetřilo, když bychom se zeptali partnera či partnerky „jak myslí to, co říká“? A to prosím !bez vyčítavého nebo podezřívavého tónu v hlase!.
Protože s takovou druhý odpoví něco, co slyšet nechceme, taktéž vyčítavým nebo jiným nepříjemným stylem, a rozhodně nám nesdělí, jak to myslí. V tu chvíli totiž naši otázku „jak to myslí“ nebude považovat za zvídavost a zájem, ale bude podrážděný, že mu neumíme číst myšlenky, nebo že jsme nechápaví, nebo si sám bude připadat hloupě, protože byl přesvědčen, že mluví naprosto jasně. No prostě, katastrofa na světě – a to jste se přece zeptali.

Jenže jde hodně o to, jak jste se zeptali. Pokud v tónu, jakým se ptáte, zaznívá cokoliv negativního, cokoliv jiného než neutrální nebo zvídavá otázka, která má posunout a prohloubit komunikaci, tak jste „namydlení“.

PROČ?
Protože v negativním tónu otázky je obsažena negativní domněnka. Vy se sice zeptáte, ale už předem máte podezření, že úmysly druhého nejsou vůbec hezké. A co udělá druhý? Na Vaši otázku neodpoví tak, jak byste chtěli, ale odpoví tak, jak se ptáte. Tedy stejným negativním zabarvením, protože slyší tu domněnku ve Vašem tónu a začne se sám domnívat, co se za tím asi skrývá.

(Takže když se nezeptáte, jste to jen Vy, kdo si vytváří v tu chvíli domněnky, ale když se zeptáte vyčítavě, tak rozmnožíte počet domnívajících se lidí na dva. A pokud své obavy pak ještě sdílíte s kamarádkou, kamarádem, matkou a dalšími lidmi, počet domněnek se řetězí a zvětšuje.)

Teď dva názorné příklady ze života:

1) Není tomu tak dávno, kdy jsem se často setkala s partnerovou odpovědí na mou otázku (po sdělení nějaké složité delší věci) „Co si o tom myslíš?“ – „Nic.“
Bylo to opravdu frustrující. Přestože vím, že to se mnou nikdy nemyslí špatně a že mě miluje i s mými nedostatky, tak v těchto chvílích se choval jako člověk, který se o mě nezajímá. POZOR! To byl můj pohled a moje domněnky. Protože pokud se mě někdo zeptá, co si myslím o nějaké záležitosti a já odpovím NIC, pak tím myslím, že mě to nezajímá a tím pádem se ani nenamáhám si něco myslet.
Když jsem pak partnerovi sdělila tuhle svou domněnku o jeho nezájmu (poté, co se situace několikrát zopakovala – Co? – Nic.), dozvěděla jsem se zajímavou věc. Že totiž mé sdělení pečlivě poslouchá a to, že si „Nic nemyslí.“, znamená, že je třeba podle něj brzy na dělání nějakých závěrů. Případně že třeba nesoudí. Že pozoruje a vnímá, ale nesoudí „co a jak“. A proto odpovídá, že si „nic nemyslí“.
Tedy, že domnělý nezájem z jeho strany je naopak zájmem. Jen ho projevuje stručně a „mužsky“. 😉

2) Teď nejde o příklad z mého života, ale o něco, co už bohužel vůbec nevím, odkud mám – vtip ze života (ne mého).
Leží dva partneři spolu po milování v posteli. Žena se v duchu rozplývá nad tím, jak to bylo nádherné a jak muže miluje. Pak se ale podívá na muže a ten se zamračeně dívá do stropu. Začne se obávat, že jemu se milování nelíbilo a nebo že se mu nelíbí ani být s ní. Jenže, muž si v tu chvíli říká: „jak to sakra ta moucha dělá, že se udrží na stropě?“ 😀


Berte druhého jako tajemství, které nikdy úplně nerozluštíte. Vždyť i Vy sami jste takovým tajemstvím. (Pokud se také vždycky naštvete, když někdo říká, že „Vás zná“ a Vy víte, že vůůůbec, a že to je jinak a Vy jste jiní, pak víte, že JSTE TAJEMSTVÍ. Nikdo do Vás naplno nevidí.)

Takže – RADA, CO DĚLAT zní:
domněnky

kdo má pravdu? já nebo „ten druhý“?

Blíží se konec měsíce, a tak ho zakončeme tak, jak začal (u mě na stránkách) – zbořením dalšího mýtu. A to, že „někdo má pravdu“. Pro ty, co mají sklony spíše podléhat názoru ostatních, půjde o zboření mýtu, že „ten druhý má pravdu“. Naopak pro ty, co mají sklony stát si za svým stůj co stůj, půjde o zboření mýtu, že „pravdu mám já“. Jak to tedy s tou pravdou je?

Použiju pro vysvětlení čerstvý příklad z mého života.
Zrovna včera jsem telefonovala se svou maminkou, kterou mám opravdu ráda a vím, že to se mnou myslí dobře. (Ano, i kouči a poradci mají rodiče, kteří to s nimi myslí dobře a často tím sami sebe staví do role poradců. Nezáleží na tom, kolik je Vám roků, pokud to s Vámi Vaši rodiče mysleli dobře, když jste byli malí, nepřestanou s tím proto, že už jste velcí. I když už jste velcí nějaký ten pátek, třeba i víc jak třicet let.)

Přestože jsem se na telefonát těšila, nakonec jsem zavěsila „pěkně zdrblá“. To díky dobře míněným radám a „poznatkům“, které jsem vyslechla. A co jsem s tím udělala?
Jako první jsem si udělala cvičení na uvolnění vnitřního tlaku a emocí. Cvičení velmi pomohlo, co se tělesného pocitu z telefonátu týče. Zbývala psychika – jak se vyrovnat s tím, co jsem slyšela?
První tendence byla naběhnout do zažitého schématu „hry na pravdu“. (Ze které jsem se naštěstí vzápětí dostala taktéž, a to uvědoměním si toho, co je poselstvím článku.)
Co je to HRA NA PRAVDU? Ne, nejde o „točení flaškou“ v kroužku „děcek ze třídy“ nebo na táboře. 😉

Hra na pravdu spočívá v potřebě vědět, JAK TO JE. A první po čem sáhneme je to, co jsme slyšeli nebo co si myslíme sami. Takže – mám pravdu já a nebo má pravdu maminka? Pokud dáme za pravdu mamince, budeme si připadat poražení a mít pocit, že ten život teda asi nevedeme správně. Když ale patent na pravdu přisoudíme sobě samým, pak automaticky říkáme, že maminka nebo kdokoliv další pravdu nemá.

Jenže, vtip je v tom, že pravdu nemá ani jeden, ani druhý. Dokonce pravda není ani nikde mezi tím, co říká jeden a co říká ten druhý. Že byste jako udělali kompromis – „trochu máš pravdu ty, a trochu já“.
Skutečnost je mnohem barvitější než jen černá nebo bílá, případně šedá jako kompromis. Je dokonce i v jistém smyslu záhadná. To proto, že PRAVDA vůbec NEEXISTUJE.

Jakto? Co to je za blbost? Říkáte si možná…
Jak je to možné? Především proto, že každý z nás je originál a svůj život si žijeme naprosto samostatně. I kdybyste se pokoušeli kopírovat někoho jiného, pořád budete „originální kopie“. Každý totiž vidíme všechno co děláme a všechno, co se kolem nás děje, svýma vlastníma očima a tím i svým vlastním pohledem. Co je pro jednoho pravda, pro jiného je třeba dokonce i lež. Znamená to ale, že ten první člověk nemá pravdu? Neznamená. Znamená to, že se dívá skrze svůj život a své zkušenosti. Dívá se z místa, kde se zrovna nachází. Dívá se skrze své vlastní touhy, přání, představy o životě, skrze svůj vlastní žebříček hodnot.

Dalo by se tedy možná říct, že pravd je nekonečně mnoho a že každý má tu svou. A že pak třeba každá rodina svými zvyklostmi má svou pravdu, která je odlišná od pravdy rodiny v sousedním domě. Nebo že každý národ se svými tradicemi má svou vlastní pravdu a jiný národ na druhé straně zeměkoule s odlišnými tradicemi má taktéž svou pravdu, ale diametrálně odlišnou od pravdy, která se traduje z druhé strany Země.

Osobně dávám přednost ještě jinému výkladu. A to, že: „my vůbec nevíme, jak to je“. A nevíme, jak to je pro ostatní i pro nás samé. Až na konci života uvidíme, kam vedly všechny naše životní cesty a peripetie. Kam jsme se dostali rozhodnutími, které jsme učinili atd. A co potom? Ani v tu chvíli nezjistíme, jestli jsme měli pravdu nebo ne. Protože pokud se nám podaří prožít šťastný život jako umělec nebo jako účetní a nebo jako farmář, hlavní je, že jsme prožili šťastný život. A pokud umíráme nespokojení a změnili bychom ve svém životě kde co, pak taktéž nevíme, která změna by byla ta stěžejní, co by nám zaručila šťastnější život, i když můžeme trochu tušit.

Proto:
jediná pravda

jakou cenu má život?

K napsání tohoto článku mě inspiroval příběh Malály Jusúfzajové z Pákistánu,  a to ještě předtím, než dostala Nobelovu cenu za Mír. Pokud hádáte, že od té doby ležel tip na článek na papírku s poznámkami k tématu mezi ostatními papírky s poznámkami, tak hádáte správně, přesně jako v předešlém článku.

O co v jejím případě šlo? Svým blogem a další činností dávala světu vědět o tom, co se v její zemi děje a bojovala za to, aby mohly dívky studovat, neboť studium jim ortodoxní zřízení její země nedovolovalo.

Kvůli své aktivitě se brzy stala cílem režimu a střelili ji do hlavy a do krku, aby ukončili její mladý život, kterým narušovala jejich zaběhlé způsoby. Malála ale měla štěstí, útok přežila a své činnosti se věnovala nadále. Až nakonec dostala i zmíněnou Nobelovu cenu.

Co mě na jejím příběhu tak fascinuje? To, že v nasazení života dělala to, čemu věřila. Ona nechtěla zemřít, ale chtěla žít a chtěla žít co nejlépe a podle svých představ a za tím si šla. Přestože ji tahle cesta málem život stála. Nebyla by ale více mrtvá, když by se na ni nevydala?

Přestože na mnoha místech světa zuří válka, v naší zemi je relativní mír a klid. A buďme vděční, že tomu tak je. Jenže zdánlivá nepřítomnost nebo vzdálenost smrti v nás často vytváří dojem, že tu jsme všichni navěky. Že naše sny počkají. Že přece ještě musíme tohle a tamto a kde nic tu nic. Sny pořád spí. A často spí ne dočasně, ale navěky. Protože si neuvědomujeme cenu života, dokud nám bezprostředně nehrozí smrt.

Nemusí jít přímo o válku, může jít i o vážnou chorobu. A všichni asi víme nebo tušíme, kolik je různých vážných civilizačních chorob, které ohrožují život. A nikomu nepřeju, aby se s některou z nich musel potkat. Ať už on sám nebo někdo blízký.
Jenže, fakt je ten, že pokud si nejdeme plně za svými sny (nezjistíme, o čem sníme a pak to nerealizujeme), pak žijeme prázdným životem. Pak náš život směřuje od ničeho k ničemu a tou nejhorší civilizační nemocí jsme potom „my sami sobě“.
Můžeme být relativně zdraví, ale pokud nežijeme život, jaký chceme žít a nebo aspoň nejsme bez ustání každý den na cestě k němu (protože některé cíle a sny na realizaci potřebují delší dobu, než jiné), pak jakobychom nebyli. Zabíjíme sami sebe. Neexistence života s velkým Ž, je vlastně nenápadnou smrtí.

Zapomněli jsme žít… Vzpomeňme si na to! No tak, většina z nás to zná z dětství. Tehdy jsme to ještě uměli. Když člověk dospěje, přijde i odpovědnost za svůj život. Ta by měla přinést svobodu, když ji budeme správně realizovat. Ale místo toho se jí bojíme a nepřímo se jí vzdáváme. Když se vzdáme odpovědnosti, vzdáme se aktiního podílu na svém životě. Vlastně se vzdáme i života samotného a staneme se jen pasivními pozorovateli. Tak jako sportovní fanoušek, který sám nesportuje a sport jen sleduje v televizi nebo jinde.
žijme opravdově