vztahy - komunikace - životní rozcestí

komunikační dovednostiArchiv kategorií

není VZTAH jako VZTAH

Právě mě napadlo takové malé zamyšlení nad vztahy obecně, tak se o ně s vámi podělím. Jako příklad využiji sebe a své vztahy. Pokud se budete chtít podělit, jak to máte ve vztazích vy, ráda si to v komentářích přečtu a ostatní čtenáři určitě taky 🙂
Vztahů je celá řada, proto jsem vybrala jen 4 základní a nám nejbližší – PARTNERSKÉ, RODINNÉ, KAMARÁDSKÉ a SAMI SE SEBOU.
Zamýšlela jsem se nad tím, jak se liší mé vztahové dovednosti, pokud jde o tyhle 4 skupiny vztahů. A dalo by se říct, že jsem odmala měla jakýsi přirozený talent na vztahy partnerské, rodinné a i na vztah sama se sebou. S kamarádskými to bylo jinak.

Partnerské vztahy

Nikdy jsem se nebála komunikace s muži, rozuměla jsem si s nimi. Nebyl pro mě problém riskovat to, že se třeba ztrapním, nebo že něco nevyjde. Láska a její projev formou partnerského vztahu pro mě byla vždy na prvním místě. Už v 10 letech jsem si začala tvořit přesný obraz mého muže snů a vydala se na cestu za ním.

Mezitím jsem prožila vztahy s těmi, které jsem měla potkat, abychom si vzájemně předali to, co nás posunulo dál, co nás obohatilo. Neslo to s sebou spoustu krásných romantických chvil – dostávala jsem květiny, lístečky s dopisy, dárky a všemožné jiné láskyplné pozornosti a projevy. Zažila jsem ale i spoustu slz, nepochopení, nevěry, rozchodů a návratů, vyjasňování.
Ať už jsem si ale prošla čímkoliv bolestivým, nikdy to u mě nevedlo k rezignaci na vztahy s muži nebo na lásku obecně. Vždycky jsem se brzy oklepala a vyhodnotila, co mi to dalo a vzalo, a šla dál.
Až jednoho dne, plus mínus 14 let poté, co jsem se na vědomou cestu za mým mužem snů vydala, jsem ho konečně našla. Oba se stále učíme, jak spolu vycházet co nejlépe. Ale i v těch méně příjemných chvilkách víme, že spolu chceme být, a to je hlavní. Měníme se a vyvíjíme každý den a každý týden je náš vztah o něco jiný, protože my jsme jiní.

Rodinné vztahy

Sice jsem byla od dětství „potírána“ za to, že jsem prý málo taktní – že říkám věci naplno, tak jak je vidím a neberu si servítky. Na druhou stranu jsem neměla strach cokoliv říct a cokoliv vykomunikovat. Čehož hojně využívali různí členové naší rodiny tak, že cokoliv se sami zdráhali komukoliv říct nebo s kýmkoliv zařídit, pověřili tím mě. Někdy sice nebylo ani trochu příjemné být „vztahovým poslíčkem“, ale naučila jsem se tak hodně o tom, jak sdělovat i nepříjemné zprávy. Přestože jsem z určitého úhlu pohledu byla vždy takovou černou ovcí rodiny, z jiného úhlu jsem naopak měla příjemný vztah s každým jednotlivým členem nejbližší rodiny.

img_0141

Vztahy u nás v rodině se průběžně proměňovaly vždy, ale až poslední 4 roky se dějí změny přímo dramatické. A můj dojem z nich je velmi příznivý. To, čím jsme si společně prošli od roku 2012 se dá pojmenovat jako těhotenství, porodní bolesti, porod a novorozenecké období. Nyní už jsme o něco větší než batolata a zkoumáme svět kolem sebe a dáváme všemu své nové místo. Vztahy nabírají na opravdovosti, odkládáme masky, mluvíme i o tabuizovaných tématech a čistí se tak postupně různé zažité představy a zvyky, které už dále neplatí.

Vztah sama se sebou

Možná některé překvapí, že i tohle se dá považovat za vztah, dokonce za plnohodnotný vztah (když jsme k sobě upřímní a opravdoví). Tady jsem taktéž pevná v kramflecích a rovněž ve vývoji – obojí současně. Vysoká míra sebereflexe, kterou jsem měla vždy a podporovala ji například psaním deníků, se mi nyní ještě více prohloubila a nabyla jiných, dříve netušených obzorů.

Mění se například můj vztah k tělu, které jsem dlouhé roky z různých důvodů v podstatě ignorovala nebo se ho i bála více zkoumat. Zlepšování vztahu k tělu se projevuje nejen tím, že dbám na kvalitní výživu, přírodní produkty pro péči o osobní hygienu a pomaličku se zvyšující množství fyzických cvičení. Projevuje se hlavně tím, že své tělo více vnímám. Více mu rozumím. Vím třeba, co po mně chce, když mě bolí kolena atd. Dříve bych například panikařila, že mám určitě nějakou hroznou nemoc. Nyní vím, že jakmile mě bolí kolena, je to tím, že jsem se zasekla, a je třeba se pohnout v jedné nebo i více oblastech života dál. A tak jdu a pohnu se, a ejhle, ze dne na den, kolena nebolí ani trochu (a to jsem si předtím nemohla třeba skoro dřepnout a vstát bez podpory a velké bolesti).

Prostě, jak kdysi říkával můj učitel z hudebky, nadšený praktikant jógy: „znát sama sebe“ a k tomu dodám – mít se ráda taková, jaká jsem nyní, současně však neustávat v sebezlepšování. 🙂

Kamarádské vztahy

Tak, a tady se dostáváme na tenký led. Kamarádské vztahy totiž pro mě byly odjakživa velkou neznámou. Ne že bych neměla kamarády – vždycky jsem nějaké měla. Tu více tu méně blízké v proměnách času, škol a koníčků, a tak jak se to mění na cestě životem. Ale co mi chybělo a chybí, byl především cit na tyto vztahy. Jednak co říct a neříct, a co si asi bude důsledkem mého projevu ten druhý myslet. A jednak cit pro detekci toho, co druhý asi myslí tím, co dělá a proč to dělá. Připadala jsem si mnohdy jako úplný mimozemšťan. Donedávna jsem netušila proč. Proč, když si připadám tak jistá a stále se vyvíjející ve všech třech zmíněných typech vztahů, tak proč v těch kamarádských jsem vlastně tam, kde jsem byla v těch 10 letech, téměř.

img_0383

Naštěstí jsem nedávno objevila knížku, o níž jsem referovala i tady na stránkách (ŽIVOT S VYSOKOU INTELIGENCÍ – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti, od Mgr. Moniky Stehlíkové, MBA). Jsem asi ve dvou třetinách této knížky a už nyní můžu říct, že daleko více chápu „co proč jak“ vznikalo a opakovalo se v mých kamarádských vztazích v minulosti. Tato knížka velmi pomůže těm, kteří si nejsou jistí v jakémkoliv z těch 4 typů vztahů (partnerské, rodinné, k sobě sama, kamarádské). Opravdu vřele doporučuji. Vydalo nakladatelství Grada.

ZÁVĚREM

Co jsem se touto, možná trochu rozsáhlejší, formou povídání o tom, „jak to mám já“, snažila říct?
Že není proč se stresovat, že vám to v některém typu vztahů jde lépe a v jiném hůře. Má to tak úplně každý. Všichni jsme jedineční a každému to přirozeně jde lépe v jiných oblastech mezilidské komunikace. To ale neznamená, že pokud na nějakou oblast nemáme od přírody talent hned ze startu, že se s tím musíme smířit a nebo se tím dokonce trápit. Protože vždycky je cesta, jak si poradit v nesnázích. Vždycky existuje způsob, jak najít řešení. A vždycky existuje mnoho možností, jak se zlepšit v čemkoliv, na čem nám záleží a co potřebujeme. Jde jen o to, neustat v hledání a důvěřovat, že je v našich možnostech zítra zvládnout to, co včera bylo nemožné. 🙂
A pokud byste chtěli v něčem pomoci s partnerskými či rodinnými vztahy, případně i se vztahem k sobě samotným, ráda pomůžu.

když dva říkají totéž, není to totéž

Dneska se podíváme na komunikaci mezi muži a ženami. (I když by se dalo říct, že to, co zmíním, se týká i komunikace mezi lidmi obecně.)

Čemu se podíváme na zoubek konkrétně? Domněnkám.
Pokud se nyní usmíváte, pak sami dobře víte, co taková domněnka, pokud je nesprávná, dokáže nadělat ve vztahu a v komunikaci za paseku.

Čím to ale je? Proč máme tak malé tendence se vyptat druhého na smysl toho, co nám říká? A oproti tomu tak neuvěřitelnou schopnost kalkulovat, dedukovat, analyzovat a ve výsledku pak přijít s domněnkou, která si mnohdy nezadá s detektivním románem – „kdo co s čím proč jak“?

Možná je to studem – stydíme se ptát na něco, co se domníváme, že bychom měli vědět, když druhého milujeme – a číst mu z očí nebo odkud.
Možná je to naše pýcha, kdy se domníváme, že to opravdu umíme. Ani do těch očí se dívat nemusíme, protože přece myšlenky druhého už předem známe – vždyť je to tak jasné! – z toho co říká. Přece „ho známe“.
Možná jsme masochisti a baví nás vytvářet katastrofické scénáře. Protože význam toho, co druhý říká, anebo i proč mlčí, je přece jedině tragický a nás už napadá to nejhorší možné – „druhý si o nás myslí něco nepěkného“, „chce se s námi rozejít?“, „nezajímáme ho a myslí na něco jiného“, atd., atp.
A nebo také Možná jsme neměli kde odkoukat ten správný a nejvýhodnější styl komunikace.

Každý podle své povahy, i když myslím, že v každém z nás je kousek všech čtyřech Možná… Co ale vím jistě, je, že ve správné nekonfliktní a „bezdomněnkové“ komunikaci nejsme jako doma.
Přitom, kolik problémů by nám ušetřilo, když bychom se zeptali partnera či partnerky „jak myslí to, co říká“? A to prosím !bez vyčítavého nebo podezřívavého tónu v hlase!.
Protože s takovou druhý odpoví něco, co slyšet nechceme, taktéž vyčítavým nebo jiným nepříjemným stylem, a rozhodně nám nesdělí, jak to myslí. V tu chvíli totiž naši otázku „jak to myslí“ nebude považovat za zvídavost a zájem, ale bude podrážděný, že mu neumíme číst myšlenky, nebo že jsme nechápaví, nebo si sám bude připadat hloupě, protože byl přesvědčen, že mluví naprosto jasně. No prostě, katastrofa na světě – a to jste se přece zeptali.

Jenže jde hodně o to, jak jste se zeptali. Pokud v tónu, jakým se ptáte, zaznívá cokoliv negativního, cokoliv jiného než neutrální nebo zvídavá otázka, která má posunout a prohloubit komunikaci, tak jste „namydlení“.

PROČ?
Protože v negativním tónu otázky je obsažena negativní domněnka. Vy se sice zeptáte, ale už předem máte podezření, že úmysly druhého nejsou vůbec hezké. A co udělá druhý? Na Vaši otázku neodpoví tak, jak byste chtěli, ale odpoví tak, jak se ptáte. Tedy stejným negativním zabarvením, protože slyší tu domněnku ve Vašem tónu a začne se sám domnívat, co se za tím asi skrývá.

(Takže když se nezeptáte, jste to jen Vy, kdo si vytváří v tu chvíli domněnky, ale když se zeptáte vyčítavě, tak rozmnožíte počet domnívajících se lidí na dva. A pokud své obavy pak ještě sdílíte s kamarádkou, kamarádem, matkou a dalšími lidmi, počet domněnek se řetězí a zvětšuje.)

Teď dva názorné příklady ze života:

1) Není tomu tak dávno, kdy jsem se často setkala s partnerovou odpovědí na mou otázku (po sdělení nějaké složité delší věci) „Co si o tom myslíš?“ – „Nic.“
Bylo to opravdu frustrující. Přestože vím, že to se mnou nikdy nemyslí špatně a že mě miluje i s mými nedostatky, tak v těchto chvílích se choval jako člověk, který se o mě nezajímá. POZOR! To byl můj pohled a moje domněnky. Protože pokud se mě někdo zeptá, co si myslím o nějaké záležitosti a já odpovím NIC, pak tím myslím, že mě to nezajímá a tím pádem se ani nenamáhám si něco myslet.
Když jsem pak partnerovi sdělila tuhle svou domněnku o jeho nezájmu (poté, co se situace několikrát zopakovala – Co? – Nic.), dozvěděla jsem se zajímavou věc. Že totiž mé sdělení pečlivě poslouchá a to, že si „Nic nemyslí.“, znamená, že je třeba podle něj brzy na dělání nějakých závěrů. Případně že třeba nesoudí. Že pozoruje a vnímá, ale nesoudí „co a jak“. A proto odpovídá, že si „nic nemyslí“.
Tedy, že domnělý nezájem z jeho strany je naopak zájmem. Jen ho projevuje stručně a „mužsky“. 😉

2) Teď nejde o příklad z mého života, ale o něco, co už bohužel vůbec nevím, odkud mám – vtip ze života (ne mého).
Leží dva partneři spolu po milování v posteli. Žena se v duchu rozplývá nad tím, jak to bylo nádherné a jak muže miluje. Pak se ale podívá na muže a ten se zamračeně dívá do stropu. Začne se obávat, že jemu se milování nelíbilo a nebo že se mu nelíbí ani být s ní. Jenže, muž si v tu chvíli říká: „jak to sakra ta moucha dělá, že se udrží na stropě?“ 😀


Berte druhého jako tajemství, které nikdy úplně nerozluštíte. Vždyť i Vy sami jste takovým tajemstvím. (Pokud se také vždycky naštvete, když někdo říká, že „Vás zná“ a Vy víte, že vůůůbec, a že to je jinak a Vy jste jiní, pak víte, že JSTE TAJEMSTVÍ. Nikdo do Vás naplno nevidí.)

Takže – RADA, CO DĚLAT zní:
domněnky

kdo má pravdu? já nebo „ten druhý“?

Blíží se konec měsíce, a tak ho zakončeme tak, jak začal (u mě na stránkách) – zbořením dalšího mýtu. A to, že „někdo má pravdu“. Pro ty, co mají sklony spíše podléhat názoru ostatních, půjde o zboření mýtu, že „ten druhý má pravdu“. Naopak pro ty, co mají sklony stát si za svým stůj co stůj, půjde o zboření mýtu, že „pravdu mám já“. Jak to tedy s tou pravdou je?

Použiju pro vysvětlení čerstvý příklad z mého života.
Zrovna včera jsem telefonovala se svou maminkou, kterou mám opravdu ráda a vím, že to se mnou myslí dobře. (Ano, i kouči a poradci mají rodiče, kteří to s nimi myslí dobře a často tím sami sebe staví do role poradců. Nezáleží na tom, kolik je Vám roků, pokud to s Vámi Vaši rodiče mysleli dobře, když jste byli malí, nepřestanou s tím proto, že už jste velcí. I když už jste velcí nějaký ten pátek, třeba i víc jak třicet let.)

Přestože jsem se na telefonát těšila, nakonec jsem zavěsila „pěkně zdrblá“. To díky dobře míněným radám a „poznatkům“, které jsem vyslechla. A co jsem s tím udělala?
Jako první jsem si udělala cvičení na uvolnění vnitřního tlaku a emocí. Cvičení velmi pomohlo, co se tělesného pocitu z telefonátu týče. Zbývala psychika – jak se vyrovnat s tím, co jsem slyšela?
První tendence byla naběhnout do zažitého schématu „hry na pravdu“. (Ze které jsem se naštěstí vzápětí dostala taktéž, a to uvědoměním si toho, co je poselstvím článku.)
Co je to HRA NA PRAVDU? Ne, nejde o „točení flaškou“ v kroužku „děcek ze třídy“ nebo na táboře. 😉

Hra na pravdu spočívá v potřebě vědět, JAK TO JE. A první po čem sáhneme je to, co jsme slyšeli nebo co si myslíme sami. Takže – mám pravdu já a nebo má pravdu maminka? Pokud dáme za pravdu mamince, budeme si připadat poražení a mít pocit, že ten život teda asi nevedeme správně. Když ale patent na pravdu přisoudíme sobě samým, pak automaticky říkáme, že maminka nebo kdokoliv další pravdu nemá.

Jenže, vtip je v tom, že pravdu nemá ani jeden, ani druhý. Dokonce pravda není ani nikde mezi tím, co říká jeden a co říká ten druhý. Že byste jako udělali kompromis – „trochu máš pravdu ty, a trochu já“.
Skutečnost je mnohem barvitější než jen černá nebo bílá, případně šedá jako kompromis. Je dokonce i v jistém smyslu záhadná. To proto, že PRAVDA vůbec NEEXISTUJE.

Jakto? Co to je za blbost? Říkáte si možná…
Jak je to možné? Především proto, že každý z nás je originál a svůj život si žijeme naprosto samostatně. I kdybyste se pokoušeli kopírovat někoho jiného, pořád budete „originální kopie“. Každý totiž vidíme všechno co děláme a všechno, co se kolem nás děje, svýma vlastníma očima a tím i svým vlastním pohledem. Co je pro jednoho pravda, pro jiného je třeba dokonce i lež. Znamená to ale, že ten první člověk nemá pravdu? Neznamená. Znamená to, že se dívá skrze svůj život a své zkušenosti. Dívá se z místa, kde se zrovna nachází. Dívá se skrze své vlastní touhy, přání, představy o životě, skrze svůj vlastní žebříček hodnot.

Dalo by se tedy možná říct, že pravd je nekonečně mnoho a že každý má tu svou. A že pak třeba každá rodina svými zvyklostmi má svou pravdu, která je odlišná od pravdy rodiny v sousedním domě. Nebo že každý národ se svými tradicemi má svou vlastní pravdu a jiný národ na druhé straně zeměkoule s odlišnými tradicemi má taktéž svou pravdu, ale diametrálně odlišnou od pravdy, která se traduje z druhé strany Země.

Osobně dávám přednost ještě jinému výkladu. A to, že: „my vůbec nevíme, jak to je“. A nevíme, jak to je pro ostatní i pro nás samé. Až na konci života uvidíme, kam vedly všechny naše životní cesty a peripetie. Kam jsme se dostali rozhodnutími, které jsme učinili atd. A co potom? Ani v tu chvíli nezjistíme, jestli jsme měli pravdu nebo ne. Protože pokud se nám podaří prožít šťastný život jako umělec nebo jako účetní a nebo jako farmář, hlavní je, že jsme prožili šťastný život. A pokud umíráme nespokojení a změnili bychom ve svém životě kde co, pak taktéž nevíme, která změna by byla ta stěžejní, co by nám zaručila šťastnější život, i když můžeme trochu tušit.

Proto:
jediná pravda

chudinky a hrdinky

Vážení čtenáři, pro začátek musím upozornit na dvě důležité věci. První věc je – přes ženské provedení je článek určen i mužům. A druhá ještě zásadnější věc je, že článek je na velmi citlivé téma. Proto předesílám, že mým záměrem není někoho zranit, urazit nebo jinak poškodit. Účelem je osvětlit trochu danou problematiku a přivést čtenáře k zamyšlení (případně i k činům, což by bylo krásné).

Kdo jsou to „chudinky“?

Jde o takzvané oběti situace. Chudinka je už od pohledu i názvu totožná s obětí. Je to osoba, která za nic nemůže, věci se jí dějí – samy, lidé jí ubližují, jsou na ni zlí a vyhledává soucit a lítost. Proč to dělá?
Zdánlivě proto, že nemůže nic dělat, nemůže vzít situaci do vlastních rukou. Nemůže problémy vyřešit. Skutečnost je ale jiná.
Chudinky zůstávají v roli oběti proto, že nechtějí přijmout odpovědnost za daný aspekt života, kde tuhle roli hrají. (nejčastěji je to v partnerském vztahu, ale může se jednat i o práci, o zdravotní stav, o celkovou situaci v rodině, …)
Totiž, přijmout odpovědnost, s sebou nese přiznání. Přijmout odpovědnost je rozhodnutí, kterým začínáme „cestu do sebe“. Pokud přijmeme odpovědnost, nemůžeme dále zavírat oči před tím, co vidíme ani před tím, co nám je zatím nejasné. Musíme přiznat, že my jsme taktéž aktérem daného problému a že jen tím, že přiznáme, že my sami děláme něco, čím si problematickou situaci pěstujeme, se můžeme osvobodit. Jsme to my, kdo si způsobuje bolest – dokola a dokola. A je určitým paradoxem, že cesta z této bolesti vede přes ještě větší bolest. Jenže ta větší bolest je jen okamžik, oproti tomu, v čem jsme se uměle udržovali třeba i roky.
Co to je za bolest? Bolest přijetí sebe samých ve své dokonalé nedokonalosti. Nechceme být „za ty špatné“, za ty, kdo způsobili nebo nejčastěji spoluzpůsobili nějaký problém. Ale pokud nevezmeme svou část na sebe a budeme všechno házet jen na „ty druhé“, nikdy se z toho nedostaneme. Budeme se točit stále dokolečka a mučit se představou, že jsme bezmocní.

Příklad ze života – můj předchozí partner mi dělal ze života peklo. Bála jsem se přijít domů. Protože pokaždé jsem se dozvěděla nějakou věc, za kterou můžu. Blízkost už vůbec nefungovala, sex byl jen v představách nebo vzpomínkách. Zůstával jen strach a narůstající zášť. A protože on byl v tu chvíli ten silnější, nechala jsem se klidně denně kamenovat, až do úplného ukamenování.
Chtěla jsem lásku jako z pohádky a dostala jsem peklo. Kudy myslíte, že vedla cesta ven? A k tomu pravému muži…
Vedla skrze přiznání. Musela jsem přiznat sama sobě, že to já mám v rukou svůj život a že to já jsem mu dovolila, aby se ke mně tak choval.
(Bylo to samozřejmě delší a složitější, ale myslím, že na ukázku principu PŘEVZETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA SVŮJ ŽIVOT to stačí bohatě.)

A kdo jsou „hrdinky“?

Hrdinky jsou záludný druh chudinek. Záludný především pro ně samotné. Protože si ne tak snadno jako klasické chudinky uvědomí, že mají problém, který je třeba řešit. Ale stejně jako chudinky vidí vše, co se jim děje, venku. A sebe vidí jako spasitele. Toho, kdo se tolik snaží, aby všechno bylo hezké a klapalo to a ti druzí to vůbec nevidí, neocení, nepodpoří je.
(Tuhle hru často hrají lidé, kteří se starají o rodinu. Ať už o děti, nebo o své staré rodiče. Osobně jsem se setkala už s tolika z nich, že by to vydalo na knihu. Ale nijak je tím neodsuzuju, to ne. Procházejí si jistou zkušeností, na které se něco učí. Jelikož škola života je tu stále a pro všechny. Nikdy nezavírá, nikdy nemá prázdniny. A my můžeme být vděční, že do ní můžeme chodit, i když se nám mnohdy nelíbí, co zrovna máme za předmět.)

Příklad ze života – zase sáhnu do osobní historie. Další předchozí partner a vztah s ním byl klasickou ukázkou hry na hrdinku. Trošku kombinovaný s klasickou chudinkou. Snažila jsem se, abychom byli aktivní – někam chodili, něco podnikali společně. Abychom byli spřízněné duše – měli společné zájmy. A výsledkem bylo odcizení, nepochopení a dokonce i agresivní chování. Všichni, kterým jsem vykládala o našich problémech, museli vidět partnera jako toho zlého, co se nesnaží, a mě jako tu dobrou duši, která chce všechno napravit.
Cestou ven bylo uvědomění, že já musím žít svůj život. Že se nemůžu jen denodenně snažit změnit život mého partnera. A myslet si, že já tu jsem proto, abych ho učinila lepším a šťastnějším. Jsem tu proto, abych učinila lepší a šťastnější sebe samotnou.

Co jsem tímto zamyšlením chtěla sdělit?

Především, že nejsou žádné oběti a útočníci (ve vztazích). Jsou jenom hry, které hrajeme a ze kterých máme problém se dostat. Tyto hry však nemají vítěze a poražené. Mají jen poražené. Protože v nich nikdo není šťastný. Teprve ve chvíli, kdy si přiznáme svůj podíl ve hře, kdy přijmeme odpovědnost za své figurky na šachovnici, teprve poté se nám můžou otevřít dveře dál a hra na utrpení může skončit. (Kdo viděl nebo četl první díl Harryho Pottera, může si krásně představit, jak to s figurkami a dveřmi myslím.)
hrdinové zlobiči

naslouchejte si

uchoZa poslední dva dny jsem byla zas a znova, dokonce ze třech stran konfrontovaná s úkazem, kterého si všímám už delší dobu.

Lidé neumí naslouchat. Ne že by byli hluší – jejich mozek normálně přijímá a zpracovává zvukové vlny. Ale když s někým mluví, vůbec neslyší, co jim jejich partner říká. (Když říkám partner, nemyslím tím manžel, nebo přítel – myslím každého člověka, který s jiným člověkem vede dialog – prostě si spolu povídají.)

Samozřejmě, i tady existují výjimky – jsou mezi námi lidé, kteří naslouchat umí. Díky mé profesi bych řekla, že se mezi ně taktéž řadím. I když i mně se někdy stane komunikační zkrat. 🙂

Neberte si to osobně. Nechci abyste po přečtení tohoto článku vytáhli na všechny, které přistihnete při „neposlouchání“, že se o vás nezajímají. Tak to není – teda většinou. Věřím, že se asi spíše bavíte s lidmi, které máte rádi a oni vás.

Lidé zapomněli bohužel v první řadě naslouchat sami sobě. A proto stále hledají někoho, kdo by jim naslouchal, protože oni sami už to neumějí.

Je o tom nádherný citát z filmu Alice in the cities, kdy kamarádka hlavního hrdiny mu říká:

„O sluch a zrak člověk přijde, když přestane cítit sám sebe.“

Smutné, ale je to tak. Máme oči, ale nevidíme, máme uši, ale neslyšíme. A o citlivosti ostatních smyslů ani nemluvě. Pokud už něco cítíme, snažíme se to v sobě ubít, zahnat, neslyšet, nevidět, nevnímat. Aby nás to nevyrušovalo, protože máme přece tolik práce a všeho.

Proto tolik lidí trpí různými tělesnými i psychickými obtížemi. Znáte člověka, který je úplně zdravý? Pokud ano, kontaktujte mě, chci ho poznat! Já znám jen lidi, kteří mají ne jednu, ale minimálně dvě nějaké fyzické nemoci nebo poruchy. O nich pak velmi rádi mluví.

Do toho samozřejmě mají, respektive musí mít, i něco, co je trápí v jejich vnitřním světě, nějaké to psychické strádání nebo nespokojenost, velký stres, cokoliv podobného. Protože kdyby neměli, nemají ani ty nemoci fyzické. Všechno to spolu souvisí. Což už přiznává i oficiální medicína. Konečně.

Bohužel o těch psychických často lidé mlčí, přestože jde o klíč k neduhům fyzickým všeho druhu. Ne že by teda vaše deprese vytvořila třeba virus chřipky, ale naruší vám imunitu, a tím pádem vás může virus chřipky napadnout. Ne že by tu předtím nebyl, ale při funkční imunitě organismu prostě tomu viru tělo nedá šanci se projevit.

Co s tím?

No, je to běh na dlouhou trať a každý běžec ji musí proběhnout sám, neexistuje nějaké centrální řešení pro všechny ani žádná spásná pilulka.

Ale pokud z tohohle chceme ven, musí každý jeden člověk co na Zemi je, sám za sebe. Bez očekávání nějakého ocenění ze strany okolí. Prostě pro sebe – se naučit naslouchat.

Mně osobně přijde snazší naslouchat jiným, než sobě. (Vidíte, jak jsme pokažení?) Takže doporučuji tím začít. Naslouchejte jiným. Utište se a naslouchejte. A když se naučíte naslouchat jiným, je to už jen krůček k naslouchání sobě samým.

Ono vás to už potom navede. Najdete tu správnou knížku, toho správného člověka, nebo své ztracené schopnosti a talenty, které jste už považovali za mrtvé. A najednou zjistíte, že nemusíte pořád něco řešit a stresovat se, jak se vám to nedaří. Protože začnete naslouchat sami sobě. Budete vědět kam jít, na koho se obrátit, co dělat jako první krok na své další cestě. Až ho uděláte, otevře se před vámi krok číslo dva. A tak dále.

Prostě naslouchejte a uvidíte, že to půjde. 🙂

Cokoliv. Všechno.

K domluvě nestačí jen mluvit

delfinMezi všemi živočichy, co jich na zemi je, pouze člověk dospěl do vývojového stadia, kdy je schopen používat řeči, jako dorozumívací „strategie“. (Pomineme-li delfíny, jejichž dorozumívací systém je v určitém smyslu dokonalejší než lidský, jak ukázaly nejnovější výzkumy.)

Když se ale rozhlédneme kolem sebe, na svět, který lidstvo díky řeči vytvořilo, musí být každému jasné, že tady něco nehraje. Dokonce ani v jedenadvacátém století se nejsme schopni domluvit.

Jak v politice (války, terorismus, šarvátky ve sněmovně), tak ve vztazích (stav rozvodovosti mluví za vše), nám komunikace vázne. Mezi nejbližší vztahy patří rodina – a tady je problém se domluvit už snad odnepaměti. Sourozenci jsou častěji rivaly než přáteli a mezigenerační vztahy jsou ve většině rodin smutnou ukázkou toho, že komunikace nefunguje.

Zmíněná situace ale není způsobena tím, že bychom neuměli mluvit – my neumíme vést dialog. Naše společnost je ukázkou toho, že každý si vede svůj monolog a snaha „domluvit se“ s protějškem v komunikaci, nikde. Pokud už nějakou snahu vyvíjíme, pak především ve smyslu „snažím se, aby mi dotyčný porozuměl, „musím ti to lépe vysvětlit„, „ty mě nechápeš, já to myslím úplně jinak, „ty mě vůbec neposloucháš„.

Jsme to ale my všichni, kdo pozapomněli umění naslouchat, a nebo se mu snad ani nikdy pořádně nenaučili, protože kolem sebe nemáme žádného člověka, který by nám byl v této oblasti vzorem. Potom se divíme, že se s nikým nemůžeme domluvit podle našich představ, protože zapomínáme, že v dialogu hrají roli dva hráči.

Proč neumíme naslouchat? Odpověď na tuto otázku už jsem nastínila výše – neměli jsme, kde se to naučit. Co je ale hlavní komunikační chyba, které se dopouštíme všichni, co tu jsme – v běžném rozhovoru s kamarády, rodinou, a mnohdy i s partnerem – je že místo abychom v době, kdy mluví druhý, naslouchali, tak přemýšlíme, co chceme říct my, až na nás přijde řada.

Teď si představte, že totéž možná dělá i ten druhý.  Každý si vede svůj monolog, aniž by se nějak zabýval tím, co říká druhý, jen zachytává slova, která mu evokují něco v jeho životě, o čem chce mluvit, a vzápětí už si v duchu „sumíruje, co poví dál“. Není pak zbytečné vůbec mluvit?

„Povídat si“ a nebo „řešit“?

Mužské a ženské potřeby v komunikaci
a jak s nimi umět zacházet

pohledvzhuruMožná jste zažili klasickou situaci:

Žena přijde z práce, plná emocí z prožitého dne a potřebuje se podělit o to, co prožila. A to s tím, kdo je jí nejblíž – jejím mužem.
Muž přijde z práce, ale je totálně utahaný (ne že by ta žena nebyla taky).
No a v této situaci muž v nejlepším případě přikyvuje a usmívá se, aniž by poslouchal, co mu žena říká. V tom horším ji odbyde, ať je potichu, že si chce odpočinout.

V tomhle případě se bohužel nedá dělat nic víc, než počkat, až si muž odpočine a svěřit se později a nebo vyhledat kamarádku, která Vás vyslechne kdykoliv.
Je ovšem možné, že máte na srdci něco opravdu důležitého, co nepočká a týká se to přímo Vás nebo muže. Doporučuji i tak zvážit, jestli to přece jen ještě chvíli nepočká. A pokud ne, pak upoutat pozornost muže sdělením, že: Víte že měl těžký den, je velmi unavený a určitě si chce odpočinout, a vy to chápete. Ale musíte mu ještě říct jednu důležitou věc, která nepočká. Že to nebude dlouhé a potřebujete, aby vnímal vše, co se mu chystáte říct. Pak že může odpočívat dál.“

Další podobná situace, kterou zažil asi každý někdy:

Po krásném milování je žena celá rozněžnělá a má potřebu si povídat, sdílet své pocity a cokoliv co ji v tu chvíli napadá, s mužem. Ten ale za moment „vytuhne“ a usne „jako špalek“. Tady se nabízí hned dvě alternativy, které mám ověřené z vlastní zkušenosti.
První se týká situace, kdy dojde ke klasickému orgasmu s ejakulací. V tu chvíli dojde u muže k extrémnímu výdeji energie a musí se opravdu na chvíli natáhnout. Háček tady je ve spojení „na chvíli“ – stačí totiž pět až deset minut. Pak můžete zkusit partnera něžně probudit a zeptat se, jestli si s ním můžete ještě chvíli povídat. (Samozřejmě se najdou tací, kteří odmítnou a spí dál – potom nezbývá, než se s tím smířit. Maximálně si ujasnit, jestli partner jinak splňuje ostatní (a hlavně ty nejdůležitější) Vaše představy o „správném muži pro Vás“ – pokud ano, není určitě problém tolerovat zrovna ono typicky mužské chování po sexu.)
Mám ale i malou radu pro pány, jak se vyhnout této situaci a přitom si ještě k tomu daleko více užít orgasmus. Pokud se naučíte tantrický orgasmus, pak máte nejen silnější prožitek vyvrcholení, ale současně nedojde k takovému výdeji energie jako u klasického. Proto potom neusnete jako když Vás do vody hodí a můžete si bez problémů povídat s partnerkou.

A poslední situace, která nemůže zůstat beze zmínky:

Tady se potkáváme s komunikačním principem z nadpisu článku, který je krásně zobrazen v tomto krátkém videu .
Ženy mají menší tendenci řešit problémy klasicky procesuálně jako muži. Fungují většinou tak, že potřebují mluvit o tom, co je tíží a v průběhu řeči je často náhle, jakoby „z čistajasna“ napadne řešení dané situace. Muži v tomto případě zapojují čistě logiku a jdou na problém systematicky s cílem „vyřešit ho“.
Ženám často pouze stačí, když se podělí o to, co je tíží, ale nepotřebují okamžité řešení. Což muže vytáčí a nechápou tento přístup. Nebo si dokonce můžou myslet, že ženy jsou povrchní, a že „jenom žvaní, místo, aby se dobraly nějakých hmatatelných výsledků v konstruktivním rozhovoru“.

Ano, jsou i takové situace, a potkáváme se s nimi dnes a denně, kdy i žena potřebuje problém vyřešit „teď a tady“ nebo pokud možno co nejrychleji. Potom je ideální opravdu si promluvit s mužem, protože ten tak často nezabíhá do detailů, ale jde „jako pes po stopě“ přímo k jádru problému. Takže se dobereme řešení často rychleji, než když přizveme na pomoc místo muže druhou ženu. To proto, že muž a žena se skvěle doplňují ve svých vrozených schopnostech, jak „vycházet se světem a lidmi“.

Ovšem v situaci, kdy si, stejně jako ve sdíleném videu, chce žena pouze povídat – „postěžovat si, co se jí děje za příkoří“ a nebo se podělit o nějakou radost, pak je často třeba „vypnout mužský automat“. Muži totiž jsou stále připraveni být ženě nápomocni a vyřešit „všechny problémy světa“. Jenže to v tu chvíli žena nepotřebuje.

My s partnerem máme pro tyto situace domluvu, podle které je třeba ho upozornit, pokud potřebuju řešit – čili s něčím pomoci a stejně tak i říct, že se potřebuju s něčím svěřit, ale nepotřebuju, aby „něco vyřešil“. On si pak může podle potřeby svůj „řešící automat“ buď vypnout a nebo nechat běžet na plné obrátky.

Může to znít možná trochu křečovitě, uměle, zbytečně složitě. Ale tohle řešení má své opodstatnění. Dospěli jsme k němu po mnoha měsících vztahu, kdy nám došlo, že fakt, že k sobě patříme a perfektně se k sobě hodíme, pro dokonalou komunikaci nestačí. A to proto, že muži mají menší schopnost dlouhodobé koncentrace než ženy.
Všimly jste si určitě, že s kamarádkou v kavárně můžete mluvit i hodiny a neomrzí vás to. Ale muži nezvládají takhle dlouho držet pozornost. Proto se potom často ženy rozčilují, že už „to přece říkaly“, a „jaktože si to zase nepamatuje“ atd.
Evolučně jsme takto uzpůsobeni, co se pozornosti a komunikace týče. Proto nestačí často jen rozlišovat mezi „sdílením“ a „řešením“, ale je třeba důležité informace umístit na začátek monologu, kdy muž ještě stoprocentně vnímá každé Vaše slovo. Pokud si přece jen v průběhu rozhovoru vzpomenete na další výrazně důležitější fakt, než je ten zbytek, je dobré na něj muže upozornit slovy, že „zrovna tahle část je velmi důležitá“.

A nakonec stejně – nezbývá, než informace, které potřebujeme sdílet s muži dávkovat po menších částech a nečekat, že nás muž poslouchá, když zrovna hledí na obrazovku počítače, televizi a nebo do novin. V takovou chvíli buď počkáme, až se nám sám začne věnovat a nebo upoutáme jeho pozornost a ujistíme se ještě otázkou, „jestli je schopen teď poslouchat a vnímat, že mu něco potřebujeme sdělit.“

Totéž platí pro pány – pokud Vaše partnerka neví jak správně využívat těchto komunikačních dovedností a vznikají tak mezi vámi zbytečné hádky, zkuste jí taktně sdělit „návod na sebe“ – čili jak s Vámi správně mluvit, abyste se domluvili a nebyl jeden rozmrzelejší než druhý z toho, jak spolu mluvíte, nebo naopak nemluvíte.