každý člověk je samostatným vesmírem

partnerské vztahyArchiv kategorií

Co dělat, když máte pocit, že všechno je špatně?

Znáte ty chvíle, kdy vám jakoby celý váš svět spadne na hlavu jako domeček z karet? Snažíte se, děláte co můžete. Nejste dokonalí, ale stále na sobě pracujete a najednou skoro jako pouhým otočením knoflíku na sporáku, vám dojde, že všechno je špatně. Že je to marné, že ať děláte co děláte, stejně to nikdy nikdo neocení. Všichni, ke kterým vzhlížíte, už ve vašem věku zvládli tohle a tamto. Dokonce i ten idiot od vedle už si pořídil novou motorku téměř hned na to, co o ní začal básnit. A vám, jako by verše došly. Jakoby někdo stáhl roletu a řekl: „tak to by stačilo, další prosím!“ No můžete se jít zahrabat…
Málokdo v takovou chvíli ale opravdu jde a hodí si mašli. A nedoporučovala bych to nikomu. (Zn. Rozhodně nedělat!) Co ale dělat, když máte dojem, že jste vyzkoušeli už všechno?

Možná vás odpověď překvapí, ale správně v takovou chvíli je dobré dělat NIC.

Jak vypadá klasická reakce na tohle černé vidění?
Ženy v takovou chvíli většinou reagují tak, že začnou řešit ještě víc. Začnou vymýšlet ty nejhorší možné scénáře, začnou hledat viníky, začnou psát zběsilé zprávy a statusy, aby nějak dostaly ze sebe pryč tu beznaděj, co na ně sedla. Místo aby šly a dobily si baterky, začnou je v tu ránu vybíjet ještě víc a ještě zběsileji.
Muži na tom nejsou o moc lépe, protože nejčastější reakce je, že se uzavřou a svým vlastním originálním způsobem se užírají, že nemají řešení na to, co se jim děje. A žena pak nechápe, kam její muž odešel. I když před ní sedí, není to on, ale jen prázdná skořápka.
Mohlo by se zdát, že muž to právě umí a v takovou chvíli opravdu „dělá nic“. Zatímco žena šílí, a to tím víc, čím víc muž nedělá nic. Jenže on nedělá NIC (ne že DĚLÁ nic). On jenom projevuje zoufalství po svém.

Nedělat nic není totéž jako dělat nic.

Dělat nic znamená, že jste v přítomném okamžiku a jenom jste. Nesnažíte se mluvit, nesnažíte se ani přemýšlet. Přestanete se, aspoň na chvíli, snažit o cokoliv.
Jen dýchejte, narovnejte hlavu, záda, můžete i ležet na zádech. Jen dýchejte a vnímejte své srdce, pokud ho cítíte. Dýchejte zhluboka nosem a vnímejte jen svými smysly. Vypněte vnitřní povídání a jen buďte a dýchejte.

Pokud takhle chvilku vydržíte, přijde za chvíli buď zklidnění a nebo naopak nabuzení. Buď ucítíte, že si máte jít lehnout nebo jakkoliv v klidu relaxovat – třeba ve vaně nebo ve sprše.
Nebo možná ucítíte, že ten tlak odchází a bere s sebou i slzy. Pokud ano, pak brečte a dovolte si to tak dlouho, dokud máte pocit, že se vám chce. To, že nevidíte racionální důvod, nevadí vůbec ničemu, naopak. Je to ozdravný pláč.
A pokud cítíte náhlý příliv energie, obvykle vás i napadne, co chcete hned udělat. Tak běžte a udělejte to, i kdyby šlo jen o první krok k nějaké dlouhodobější činnosti, do které se chcete pustit. Počítá se každý krok, který nezůstane jen u pouhé myšlenky, na kterou vzápětí zapomenete.

A tak se z NIC, stane NĚCO užitečného. Místo, aby se jen prohlubovalo zoufalství. A to něco, je vždy krokem k nabití se, získání větší síly, elánu. Ti, co se cítí nabuzení, jdou ten elán využít. Ti, co se cítí naopak zrelaxovaní, pod heslem „ráno moudřejší večera“, jdou po relaxu spát a využijí elán hned ráno.

DODATEK č. 1
Proč je dobré dělat nic a řídit se tímto návodem? Protože kdybyste pokračovali v šílení a užírání, stanou se už jen horší a strašné věci, napadne vás už jen jiný konec vašeho světa, který tu ještě nebyl. Ale rozhodně se nestane nic dobrého.

DODATEK č. 2
Proč platí dodatek č. 1? Z mnoha důvodů. Jednak problém nikdy nevyřešíte v naladění, ve kterém jste ho vytvořili. Druhak, problémy, které nás napadnou v takovém rozpoložení, které jsem popsala v úvodu, nikdy nejsou takové, jak se nám v tom černém rozpoložení jeví – dost možná ani neexistujou a jsou to jen naše vypěstované domněnky, které jsme dovedli k dokonalosti a vůbec nás nenapadlo, že bychom si je třeba ověřili. No a pak…
Když na vás něco sedne a valí se černé a ještě černější myšlenky a obavy, musí to něco nejdřív slézt. A první krok k tomu, aby to slezlo, je právě DĚLÁNÍ NIC s očima nahoru a rovnými zády a taky okysličenými mozkem. Protože to, jak běžně dýcháme, ani trochu nestačí na běžný kvalitní provoz, natož pak na běžný i neběžný krizový provoz.

DODATEK č. 3
Tento návod pomůže vždy, když je nám špatně, ale určen je především situacím, kdy jsme „v háji“ jakoby z ničeho nic. Neplatí a nezkoušejte ho, když byste tím svůj život naopak ohrozili – třeba na přechodu pro chodce, za volantem, při krájení cibule (se dívejte jen na cibuli) a tak.
Jen tak pro jistotu 😉

Na fotkách, od vrchu: jak hledám kameny v kukuřičném poli loni v létě; mandelinka mátová u řeky Jihlavy; Dušan „posednutý“ kocourem, jak vyrábí prototyp pro některý ze svých vynálezů. 🙂

není VZTAH jako VZTAH

Právě mě napadlo takové malé zamyšlení nad vztahy obecně, tak se o ně s vámi podělím. Jako příklad využiji sebe a své vztahy. Pokud se budete chtít podělit, jak to máte ve vztazích vy, ráda si to v komentářích přečtu a ostatní čtenáři určitě taky 🙂
Vztahů je celá řada, proto jsem vybrala jen 4 základní a nám nejbližší – PARTNERSKÉ, RODINNÉ, KAMARÁDSKÉ a SAMI SE SEBOU.
Zamýšlela jsem se nad tím, jak se liší mé vztahové dovednosti, pokud jde o tyhle 4 skupiny vztahů. A dalo by se říct, že jsem odmala měla jakýsi přirozený talent na vztahy partnerské, rodinné a i na vztah sama se sebou. S kamarádskými to bylo jinak.

Partnerské vztahy

Nikdy jsem se nebála komunikace s muži, rozuměla jsem si s nimi. Nebyl pro mě problém riskovat to, že se třeba ztrapním, nebo že něco nevyjde. Láska a její projev formou partnerského vztahu pro mě byla vždy na prvním místě. Už v 10 letech jsem si začala tvořit přesný obraz mého muže snů a vydala se na cestu za ním.

Mezitím jsem prožila vztahy s těmi, které jsem měla potkat, abychom si vzájemně předali to, co nás posunulo dál, co nás obohatilo. Neslo to s sebou spoustu krásných romantických chvil – dostávala jsem květiny, lístečky s dopisy, dárky a všemožné jiné láskyplné pozornosti a projevy. Zažila jsem ale i spoustu slz, nepochopení, nevěry, rozchodů a návratů, vyjasňování.
Ať už jsem si ale prošla čímkoliv bolestivým, nikdy to u mě nevedlo k rezignaci na vztahy s muži nebo na lásku obecně. Vždycky jsem se brzy oklepala a vyhodnotila, co mi to dalo a vzalo, a šla dál.
Až jednoho dne, plus mínus 14 let poté, co jsem se na vědomou cestu za mým mužem snů vydala, jsem ho konečně našla. Oba se stále učíme, jak spolu vycházet co nejlépe. Ale i v těch méně příjemných chvilkách víme, že spolu chceme být, a to je hlavní. Měníme se a vyvíjíme každý den a každý týden je náš vztah o něco jiný, protože my jsme jiní.

Rodinné vztahy

Sice jsem byla od dětství „potírána“ za to, že jsem prý málo taktní – že říkám věci naplno, tak jak je vidím a neberu si servítky. Na druhou stranu jsem neměla strach cokoliv říct a cokoliv vykomunikovat. Čehož hojně využívali různí členové naší rodiny tak, že cokoliv se sami zdráhali komukoliv říct nebo s kýmkoliv zařídit, pověřili tím mě. Někdy sice nebylo ani trochu příjemné být „vztahovým poslíčkem“, ale naučila jsem se tak hodně o tom, jak sdělovat i nepříjemné zprávy. Přestože jsem z určitého úhlu pohledu byla vždy takovou černou ovcí rodiny, z jiného úhlu jsem naopak měla příjemný vztah s každým jednotlivým členem nejbližší rodiny.

img_0141

Vztahy u nás v rodině se průběžně proměňovaly vždy, ale až poslední 4 roky se dějí změny přímo dramatické. A můj dojem z nich je velmi příznivý. To, čím jsme si společně prošli od roku 2012 se dá pojmenovat jako těhotenství, porodní bolesti, porod a novorozenecké období. Nyní už jsme o něco větší než batolata a zkoumáme svět kolem sebe a dáváme všemu své nové místo. Vztahy nabírají na opravdovosti, odkládáme masky, mluvíme i o tabuizovaných tématech a čistí se tak postupně různé zažité představy a zvyky, které už dále neplatí.

Vztah sama se sebou

Možná některé překvapí, že i tohle se dá považovat za vztah, dokonce za plnohodnotný vztah (když jsme k sobě upřímní a opravdoví). Tady jsem taktéž pevná v kramflecích a rovněž ve vývoji – obojí současně. Vysoká míra sebereflexe, kterou jsem měla vždy a podporovala ji například psaním deníků, se mi nyní ještě více prohloubila a nabyla jiných, dříve netušených obzorů.

Mění se například můj vztah k tělu, které jsem dlouhé roky z různých důvodů v podstatě ignorovala nebo se ho i bála více zkoumat. Zlepšování vztahu k tělu se projevuje nejen tím, že dbám na kvalitní výživu, přírodní produkty pro péči o osobní hygienu a pomaličku se zvyšující množství fyzických cvičení. Projevuje se hlavně tím, že své tělo více vnímám. Více mu rozumím. Vím třeba, co po mně chce, když mě bolí kolena atd. Dříve bych například panikařila, že mám určitě nějakou hroznou nemoc. Nyní vím, že jakmile mě bolí kolena, je to tím, že jsem se zasekla, a je třeba se pohnout v jedné nebo i více oblastech života dál. A tak jdu a pohnu se, a ejhle, ze dne na den, kolena nebolí ani trochu (a to jsem si předtím nemohla třeba skoro dřepnout a vstát bez podpory a velké bolesti).

Prostě, jak kdysi říkával můj učitel z hudebky, nadšený praktikant jógy: „znát sama sebe“ a k tomu dodám – mít se ráda taková, jaká jsem nyní, současně však neustávat v sebezlepšování. 🙂

Kamarádské vztahy

Tak, a tady se dostáváme na tenký led. Kamarádské vztahy totiž pro mě byly odjakživa velkou neznámou. Ne že bych neměla kamarády – vždycky jsem nějaké měla. Tu více tu méně blízké v proměnách času, škol a koníčků, a tak jak se to mění na cestě životem. Ale co mi chybělo a chybí, byl především cit na tyto vztahy. Jednak co říct a neříct, a co si asi bude důsledkem mého projevu ten druhý myslet. A jednak cit pro detekci toho, co druhý asi myslí tím, co dělá a proč to dělá. Připadala jsem si mnohdy jako úplný mimozemšťan. Donedávna jsem netušila proč. Proč, když si připadám tak jistá a stále se vyvíjející ve všech třech zmíněných typech vztahů, tak proč v těch kamarádských jsem vlastně tam, kde jsem byla v těch 10 letech, téměř.

img_0383

Naštěstí jsem nedávno objevila knížku, o níž jsem referovala i tady na stránkách (ŽIVOT S VYSOKOU INTELIGENCÍ – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti, od Mgr. Moniky Stehlíkové, MBA). Jsem asi ve dvou třetinách této knížky a už nyní můžu říct, že daleko více chápu „co proč jak“ vznikalo a opakovalo se v mých kamarádských vztazích v minulosti. Tato knížka velmi pomůže těm, kteří si nejsou jistí v jakémkoliv z těch 4 typů vztahů (partnerské, rodinné, k sobě sama, kamarádské). Opravdu vřele doporučuji. Vydalo nakladatelství Grada.

ZÁVĚREM

Co jsem se touto, možná trochu rozsáhlejší, formou povídání o tom, „jak to mám já“, snažila říct?
Že není proč se stresovat, že vám to v některém typu vztahů jde lépe a v jiném hůře. Má to tak úplně každý. Všichni jsme jedineční a každému to přirozeně jde lépe v jiných oblastech mezilidské komunikace. To ale neznamená, že pokud na nějakou oblast nemáme od přírody talent hned ze startu, že se s tím musíme smířit a nebo se tím dokonce trápit. Protože vždycky je cesta, jak si poradit v nesnázích. Vždycky existuje způsob, jak najít řešení. A vždycky existuje mnoho možností, jak se zlepšit v čemkoliv, na čem nám záleží a co potřebujeme. Jde jen o to, neustat v hledání a důvěřovat, že je v našich možnostech zítra zvládnout to, co včera bylo nemožné. 🙂
A pokud byste chtěli v něčem pomoci s partnerskými či rodinnými vztahy, případně i se vztahem k sobě samotným, ráda pomůžu.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >4<

Jak poznáte, že jste odpustili jemu/jí i sobě?puppy-love

4 fáze odpuštění

Rozhodneme-li se někomu něco odpustit, můžeme pozorovat tyto čtyři fáze odpouštění.

první fázi máme tendence vyříkat si to s dotyčným/ou osobně. Například při návštěvě rodičů vylíčit tomu z nich, který nám ublížil, jak nás to ranilo, případně se i pohádat o to, kdo za onu událost může.

druhé fázi již nechceme otevírat konflikt znova a při návštěvě rodičů děláme, jako by bylo vše v pořádku a snažíme se nemyslet na to, že si stále pamatujeme, co se stalo, a bolí nás to. Nicméně nechceme své břímě nést sami a tak jej tu a tam svěříme někomu blízkému – postěžujeme si, jak nám onen člen rodiny ublížil, jak se nás dotkl a podobně.

Třetí fáze by se dala nazvat „tichou fází“ – nemáme již potřebu mluvit o svém prožitku před nikým dalším, ale v okamžiku, kdy se nám přihodí něco, co nám nějak připomene danou bolest či křivdu, okamžitě se nám vybaví před očima. A my zase prožíváte stejné pocity, jako tehdy, když se to stalo. Ty ale postupně slábnou.

No a čtvrtá fáze je pak odpuštěním samotným. Je to okamžik nebo spíše období, které by se dalo nazvat „přetržení asociační nitě“. V této fázi už nám nevyskakují znovu před očima okamžiky, kdy se nám dané psychické poranění stalo, pokaždé když prožijeme něco, co s ním souvisí. Bolest se stala pouhou vzpomínkou. Událost se konečně stala tím, čím od začátku byla – minulostí. A tentokrát je to i minulost naše. Protože si déle s sebou nevláčíme pulzující kámen nepříjemných vzpomínek.

rcaNUh3pQ9GD8w7Iy8qE__DSC0940Musel by nám někdo výslovně říct o tom, co se nám stalo, abychom si připomněli, že jsme něco takového zažili. Nebo by se nás někdo musel zeptat, jestli bychom mu neuměli pomoci (či ho nemohli vyslechnout) s jeho problémem, který je téměř totožný jako byl ten náš.

Někdy všechny čtyři fáze proběhnou pomalu jako blesk, to se ale stává výjimečně. Většinou je prožíváme v rozmezí několika let nebo aspoň měsíců. Třetí a čtvrtá fáze se objevují většinou až ve chvíli, kdy s danou událostí začneme vědomě pracovat. Tak, jak bylo popsáno v předešlých článcích. Tím začínáme ránu čistit a až ji vyčistíme, rána se zacelí a nezanechá po sobě ani jizvu.

Můj druhý příběh odpuštění

Jsou to už skoro dva roky (září 2014), co se mi ozvala jedna slečna, která mě za doby studií na vysoké šikanovala po internetu na jednom diskusním fóru. Tehdy jsem jí samozřejmě nemohla přijít na jméno, i když jsem nechápala, proč se do mě strefuje, když mi přišla hodně podobná – měly jsme společnou hudbu, literaturu i jiné věci. Rozdíl byl snad jen v tom, že ona byla hodně plnoštíhlá a já zas hodně štíhlá.

Nicméně jak jsem v roce 2012 odpouštěla tomu klukovi tu šikanu, tak jsem to vzala z gruntu a všechno, co souviselo se šikanou, jsem odpustila a změnila. Že jsem odpustila téhle slečně jsem mohla pozorovat už na začátku roku 2014, kdy se začala hodně stýkat s mým bývalým přítelem, se kterým jsme si velmi blízcí dosud.

Čekala bych u sebe reakci jako: „jak se můžeš tahat s touhle holkou? To si nepamatuješ, jak se ke mně celé ty roky chovala?“
Podobně jsem před lety reagovala, když jsem zjistila, že moje kamarádka má v přátelích toho kluka, co mě šikanoval.

Tentokrát se ale nic takového nekonalo – překvapila jsem sama sebe. Vůbec mi nevadilo, že se vídají, naopak jsem byla ráda, že není sám a rozumí si s nějakou ženou. Dokonce jsem ho podporovala v tom, aby ten vztah prohloubili.
A přibližně půl roku na to mi ta slečna sama napsala. Omluvila se za všechno, co mi kdy řekla. A možná si i myslela, že jsem blázen, když mi to vůbec nevadí. 🙂
Její omluvy jsem si vážila. Ale uvnitř to se mnou ani nehnulo – teda vnitřně jsem se usmívala a cítila takový zvláštní klid. Necítila jsem ale nic jako úlevu, zadostiučinění, vítězství, škodolibost, nic podobného. Jen jsem měla radost za ni samotnou, že si shodila zas další batoh kamení ze zad… Řekla mi tehdy, že jsem lepší člověk – patrně než ona. Ale nemyslím si, že bych byla nějaká světice nebo extra úžasná osoba bez chyb. Jen na sobě už roky poctivě pracuju – a výsledky jsou viditelné. 🙂
Pak jsme se potkaly i osobně a pomohla jsem tomu, aby se ti dva dali dohromady. Už spolu sice nejsou, ale jsou přátelé.

Bonus na závěr

Tady mé vyprávění končí a končí i série článků o odpuštění. Pokud Vám cokoliv z nichY51aFguqRcGTgsYRYBXV_20140104_085932 pomohlo, budu ráda, když je budete sdílet dál, dáte o nich vědět přátelům, rodině. Kdybyste měli jakékoliv dotazy – ať už k tomu, co bylo řečeno, nebo doplňující – neváhejte se na mě obrátit. Ať už v komentářích nebo osobně mejlem. Ráda pomohu.

A jako bonus na závěr, přidávám odkaz na článek jedné mé dobré známé, která je skvělá terapeutka v tom, co dělá. V článku naleznete metodu, kterou vedle jiných využívám v současné době já sama. Jsou to malinké kroky, které mají ale ohromný účinek a jdou dělat na pokračování. Sama jsem něco za půlkou a výsledky vidím při každém tom malém krůčku, který je v článku uveden. 🙂

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >3<

country-trainOdpuštění sobě

Vyjasněme si nyní, proč je nutné odpustit nejen druhému člověku, ale také sobě samému.

Uvědomění, že je třeba odpustit sobě, k nám přijde ve chvíli, kdy se rozhodneme převzít za svůj život odpovědnost. A to nejen za svůj materiální život – vydělávání peněz na nájem, jídlo, dovolenou a vlastní seberealizaci v jakékoliv oblasti. Ale především za svůj život vnitřní – za své emoce, pocity, za svou bolest i štěstí. Za to vše totiž vděčíme sami sobě. Tím, jací jsme a jak žijeme, a především pak jak smýšlíme o sobě, druhých i světě a životě jako takovém.

Tím vším jsme si do života přitáhli právě ty situace, které se nám staly a právě ty lidi, které jsme potkali. A ti se k nám pak chovali podle toho, jak vnímáme sami sebe.

Jsou samozřejmě výjimky – například týrané dítě, které v dospělosti, když už je schopné převzít za sebe zodpovědnost, musí odpustit rodiči, kterého si sotva přitáhlo do svého života tím, jak žilo v tomto životě.

Nelze změnit minulost. Je ale možné změnit pohled na minulé události, a tím pak ve svých očích i minulost samotnou.

Jak změnit minulost?

Tak, že se na události, které se nám staly, podíváme znovu, novýma očima. Někdy to zvládneme sami, jindy s pomocí různých tematických knížek či vzdělávacích videí nebo za pomoci odborníka v dané oblasti. Poslední možnost má oproti ostatním tu výhodu, že si při vyslovení svých trápení nahlas před někým nestranným, kdo má nadhled nad situací, uvědomíme více souvislostí, které nám třeba dříve unikaly. A velmi se tím urychlí proces vyřešení celé události a posun kupředu.

Ať už si vyberete kterýkoliv ze zmíněných způsobů práce s nepříjemným zážitkem z minulosti, výsledkem by měla být vždy stejná věc, a to přeměna „zážitků na zkušenosti“. Zkušenost je vyřešený zážitek. Vyřeší se tím, že dokážeme rozpoznat, v čem nás mohla i bolestná událost posunout vpřed. Co jsme se díky prožitým okamžikům naučili nového.

V momentě, kdy se vám vybaví prožitá událost, automaticky do ní cele vstupujeme. Vidíme to, jako bychom tam opět byli, a prožívali situaci znova na vlastní kůži. Máme proto stejné myšlenky a pocity, jako jsme měli tehdy. A tím i stejný pocit bezmoci a vzteku, ale i stejné možnosti vypořádání se s danou situací případně s protivníkem. Proto návratem do minulosti nemůžeme minulou bolest smazat či problém vyřešit.

Doporučuji proto jako první krok toto praktické cvičení

Postavte se na zem, tam kde teď jste (pokud si článek čtete v pracovní době v „open office“, postačí poloha vsedě). Pak se otočte a podívejte se za sebe. V libovolné vzdálenosti, jaká vám přijde vhodná, si představte sami sebe v oné nepříjemné situaci. Usmějte se na své „minulé já“, protože dnes už víte, že ta událost neznamenala „konec světa“, ale že jste ji přežili. A pak se podívejte na prostor mezi vámi a vaším „bývalým já“. A ten si ve své představě vyplňte vším, co se vám od té doby povedlo. Pokud vás napadne i něco, co se vám povedlo právě proto, že jste prožili onu bolestnou zkušenost, tím lépe.

Pro vás, kým jste teď, není důležitá událost v minulosti, které se odpuštění týká, ale ten prostor mezi vámi a tou událostí. Protože díky pohledu na události zmiňovaného prostoru, můžete lépe ocenit a procítit současnost.

V příštím díle si povíme, jak poznáte, jestli jste už odpustili a přidám i další příběh ze života, jak jsem to poznala já u jedné další osoby.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >2<

Dušanův foťák 111Některé techniky odpouštění
Zde máte některé techniky, které k odpuštění mohou pomoci. Je možné je jakkoliv kombinovat, dle vašeho vlastního uvážení. Na konec pak přidávám svůj vlastní příběh odpuštění, jak jsem slíbila v minulém článku a taktéž způsob, jakým jsem v něm odpustila já sama.

  1. Dopis tomu, kdo vám ublížil

Vezměte papír a napište dva dopisy – jeden adresovaný „tomu někomu“ a druhý adresovaný sobě. Nejprve napište druhému člověku. V dopise byste měli vylíčit vše, co vás napadá k dané situaci. Pocity, které jste měli tehdy i teď, tehdejší i současné myšlenky, důsledky, které pro vás zážitek měl. Poté napište dopis sami sobě, kde si připomenete, jak jste nechali sami sebe se trápit. Pod oba dopisy připište velkými písmeny – ODPOUŠTÍM TI/VÁM. A následně dopisy spalte na bezpečném místě.

Když budete pozorovat, jak papír postupně hoří, představujte si, že ten plamen osvobozuje vaše myšlenky a pocity, že postupně odpouštíte a s poslední jiskřičkou jste odpustili úplně.

  1. Afirmace

Velmi účinným prostředkem jsou také pozitivní věty, tzv. afirmace. Můžete je najít na internetu či v knihách a přizpůsobit je své situaci. Anebo si vymyslet naprosto originální své vlastní. Pro příklad zde uvádím dvě krátké od Louise L. Hay: „Odpuštění sobě a druhým mě osvobozuje od minulosti.“ „Odpouštím a osvobozuji sama/sám sebe.“
Je důležité nejen vyslovení afirmace – nejlépe nahlas, ale především její emocionální prožitek. Musíte do řečeného vložit emoce a pocity odpuštění. Možná vám to ze začátku nepůjde a budete jen mechanicky opakovat „odpouštěcí formuli“, ale pravidelným opakováním k vám postupně přijdou i emoce a tak potřebné odpuštění.

  1. Oproštění se od minulosti

Toto je technika pro pokročilé. Nenechte se ale odradit a vyzkoušejte ji!
Jde o podrobnou práci se sebou sama, kdy si postupně uvědomíte, že Vy, tak jak tu teď sedíte a čtete tyto řádky, nejste ten samý člověk, jakým jste byli, když došlo k události, kterou je třeba odpustit. Od té doby jste se posunuli, nabyli nové zkušenosti, získali nové přátele, novou práci, nové bydlení, začali s novým koníčkem atp. Vzpomeňte si na vše co je vám blízké a je z pohledu „vašeho minulého já“ novinkou. Tím si více uvědomíte sebe sama – to, kým nyní jste. A zjistíte, že už ke svému životu nepotřebujete opakovat (sobě či jiným), co vás tehdy potkalo. Svou identitu nemusíte dále stavět na minulých událostech, ale pouze na tom, kým jste nyní.

Takže až se budete příště blíže seznamovat s někým, komu důvěřujete, nepřidáte mezi povídání o sobě, které k seznamování patří, historku o tom, „co jste si prožili za těžké časy“. Budete mluvit pouze o sobě, jací jste „TADY A TEĎ“.

Tuto techniku jsem použila i já… Jak?

Jednoho dne jsem se zastavila a podívala se na svůj život jako celek. Představila jsem si jej jako okruhy událostí, určitá období – velké kruhy na časové ose. V prvním kruhu byl předškolní věk, ve druhém kruhu základní škola, třetí kruh představoval střední školu, čtvrtý kruh vyplňovalo období vysokoškolského studia a pátý kruh dobu po studiích.

Prohlédla jsem si, co jsme prožila, a jak jsem se dostala tam, kde jsem teď. A zjistila jsem, že svou historii, jak bolestnou, tak radostnou, už ke svému osobnímu životu dále nepotřebuji. Pomáhá mi v životě profesním, protože to jsou zkušenosti, ze kterých (mimo jiné) čerpám při sezeních s klienty. Ale pro mě osobně je důležité to, čím žiji teď a mé sny a cíle, které mě ženou dál za jejich splněním.

A tak se stalo, že když jsem na konci roku 2012 potkala toho kluka, který mi tolik let ubližoval, a jehož tvář jsem tu a tam pravidelně vídala ve snech, nepoznala jsem ho. V těch snech jsem ho vždy chtěla uškrtit, praštit nějakým těžkým předmětem, který byl zrovna po ruce. Myslela jsem si, že tu tvář poznám kdykoliv a kdekoliv. Že tyto pomstychtivé myšlenky à la Hrabě Monte Christo ve mně zůstanou navždy. Ale nezůstaly.

Stála jsem tehdy na nádraží a najednou jsem ucítila v zátylku upřený pohled někoho za mnou. Otočila jsem se a setkala se pohledem s nějakým klukem. Říkala jsem si: „Ten je mi nějaký povědomý, toho odněkud znám. Ale odkud?“ Usmál se na mě a kývl. A až teprve v tu chvíli, když se usmál, mi došlo, že to je „on“. Vypadal navlas stejně jako na střední, ale já jsem už neviděla „ho“, ale nějakou matně známou tvář. Mimoděk jsem se na něj usmála a kývla také. A usmívala jsem se pak ještě dlouho poté pro sebe, protože jsem právě poznala, že jsem už odpustila jak jemu, tak sobě.

V příštím díle si povíme, jak odpustit SOBĚ.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ

c1b3b9b0Přemýšleli jste někdy nad tím, co všechno vás ve vašem životě brzdí? Co všechno vám nedovoluje žít naplno v současnosti – „TADY a TEĎ“? A co můžete udělat proto, abyste se pohnuli z místa a osvobodili se od toho, co vás tíží? V tomto článku si povíme o jedné z věcí, která vás drží na místě, a v navazujícím se dozvíte, co můžete udělat, abyste se oprostili od tohoto problému.

A o čem je řeč?

Jedná se o odpuštění. Toto slovo má pro každého z nás velmi osobní nádech. Když slyšíme někoho říkat: „Je třeba odpustit všem, co vám kdy nějak ublížili.“, tak si možná zaťukáte na hlavu a řeknete si – „Jsem snad blázen? To nikdy, na rány se nezapomíná!“, anebo, v lepším případě, vám zazní v mysli: „Ano, vím, že je třeba odpouštět, ale když ono je to tak těžké… Jak to mám udělat?“

První skupinku pomyslných respondentů se nechystám přesvědčit o tom, že nemají pravdu a dělají to celý život špatně. Druhé skupince se pak chci vynasnažit pomoci v jejich cestě za odpuštěním a životem bez křivd, které si s sebou vláčíme za celý život všichni pěkný balík.

Vysvětlím vám, proč je tak důležité odpustit všem, včetně sebe samých, což bývá často tím největším oříškem. Odpustit druhým si ještě umíme aspoň představit, ale odpuštění sobě, to nám zní možná poněkud nesrozumitelně.

Proč je dobré odpouštět?

Pokud si v sobě vláčíme křivdy, a čím větší pytel jich máme, tím silněji, jsme připoutáni k minulosti. A to nejen nějakou pomyslnou červenou nití, jak se o ní všude mluví, ale přímo těžkými žalářními okovy, případně i koulí na noze. Dokud neodpustíme všem lidem, kteří se účastnili všech nepříjemností, co se nám za život přihodily, tedy včetně sebe, jakožto aktéra v hlavní roli, nemůžeme volně a svobodně vykročit do budoucnosti.

Samotným nám určitě není příjemné, pokud ovšem nejsme masochisté, omílat si v hlavě při různých příležitostech staré rány a přehrávat si situace, které se staly nedávno, anebo častěji, v hodně vzdálené minulosti. Máme potom pocity viny, studu, vzteku, bezmoci, smutku atp., což se nám samozřejmě ani trochu nezamlouvá a chceme od takových pocitů pryč – zbavit se jich.

Když si dané situace znovu probíráme pouze v hlavě, je trochu těžší si všimnout, jak jsme připoutaní k těmto minulým nepříjemnostem. Pokud ale začneme o svých psychických bolístkách vyprávět všem lidem, kteří jsou nám jen trochu blízcí, máme v ruce krásný ukazatel, že nás minulost drží v šachu a že s ní do budoucnosti plně volná cesta nevede.

Příklad z mého života

Například já osobně jsem léta na vysoké škole vykládala všem přátelům, jak mě jeden spolužák na střední škole šikanoval a jak jsem se s tím těžce vyrovnávala. Stále se mi jednou za čas zdálo o onom „záškodníkovi“, kde jsem se mu chtěla pomstít. Dokonce jsem vyhledala v této věci i psychologickou pomoc jedné velmi příjemné a vstřícné paní psycholožky. Avšak bez výsledku.

Jak jsem se z téhle situace dostala? A jak jsem dokázala dotyčnému spolužákovi odpustit a tím odpustit i sobě? O tom a současně o dalších technikách odpouštění se dočtete v příštím článku.

o VĚRNOSTI a nevěře (z mého života)

Stále se vzdělávám a inspiruji v oblastech, kterým se jako poradce věnuji. A tak jsem zrovna dneska dočetla knížku s názvem „Jak přežít nevěru„. Na jejím konci jsem objevila přiléhavý citát, o který bych se s vámi ráda podělila a přidala k němu něco zkušeností ze svého života na tohle téma. Citát je sice o ženách, ale domnívám se, že by mohl stejně dobře platit i pro muže.

„Ženy by byly rády věrné. Potíž je najít muže, jemuž by mohly být věrné.“ (Marlene Dietrichová)

Naprosto souhlasím. Za svůj život jsem nevěru zažila mnohokrát, a to ze dvou stran – jako ta, kdo podvádí a pak jako ta, s kým někdo podvádí svou partnerku. Takže mám pro všechny druhy nevěrníků velké pochopení.

Na druhou stranu, všechno se pro mě změnilo v okamžiku, kdy jsem našla svého osudového Pravého muže. Naráz se nevěra stala něčím, co by se dalo nazvat pouze „čiré šílenství“. Párkrát jsme se spolu na to téma bavili a je nám oběma jasné, že toho druhého nepodvedem, a že kdyby to někdo z nás udělal, tak je to známka toho, že se patrně dočista zbláznil.

Věříme si ale natolik, že nám vzájemně nevadí jak návštěvy, sms a telefonování s bývalými partnery, tak i okukování jiných osob opačného pohlaví. Samozřejmě že ze startu má člověk oči jen pro toho, s kým je.
Po tom, co opadne první nápor novosti a hormonů, však přirozeně začínáme znovu vidět i jiné koukatelné lidi okolo.

Když jsem si poprvé všimla, že mě zaujal na pohled i jiný muž, tak jsem z toho byla smutná, a myslím, že i s pláčem jsem to hned šla konzultovat s drahou polovičkou. Naštěstí můj muž je prostě učiněné zlatíčko. Hned mě utěšil a ujasnili jsme si, že dívat se na někoho jiného se zalíbením, je vlastně totéž jako se dívat třeba na krásně zbarvené podzimní listí nebo úchvatnou horskou scenérii.

Ne že bych to dělala nějak často, ale tu a tam se na někoho mrknu a jsem dokonce i ráda, když se partner taky ohlédne po jiné ženě. Je to příjemný pocit, když vím, že se mu líbí i někdo jiný, ale přesto je se mnou a ne s tím někým jiným. I když tady už trochu nastupuje ego.
Můžu ale tyhle aktivity rovněž doporučit ke společnému provozování. Ono takové nenápadné okukování a společné hodnocení například zadků okolo stojících slečen může působit jako vzrušující činnost, která nabudí k sexu nebo jinému vášnivému projevu náklonnosti. (Samozřejmě mezi vámi a protějškem, ne že poběžíte za tou třetí osobou. Ale kdo nemá nic proti trojkám, proč ne i tahle varianta. A také samozřejmě jakmile se dostanete z veřejnosti pryč…)

Před dvěma týdny jsem se ale potkala s jednou věcí, kterou jsem doteď nezažila – ve vztahu s mým panem Pravým. A sice nutností se platonicky zamilovat do jiného muže – na cca tři dny.

Jak k tomu došlo?

c1b3b9b0Byla jsem na bezmála dvoutýdenním anglickém kurzu koučinku a NLP v Chorvatsku, kde to bylo opravdu náročné. Dokonce bych řekla až drsné. To proto, že hlavní vedoucí byla velmi příkrá, nesmlouvavá a neempatická osoba. Což není typ lidí, který bych dobrovolně vyhledávala a už vůbec ne na tak dlouhou dobu a jako nadřízenou osobu.
Kromě toho program byl nabitý od rána do večera každý den (až na jeden volný půlden). Oddechové pauzy nemohly ani náhodou vyvážit náročnost nároků, které na nás byly denně kladeny. A k tomu jsem měla relativně otravnou spolubydlící.
Když připočteme ještě odloučení od partnera a nutnost nejen mluvit, psát a poslouchat, ale i myslet anglicky, tak to je trochu moc asi skoro pro každého.

Dvakrát jsem se z toho tlaku a vytížení téměř zhroutila, naštěstí mě po skypu dal můj muž dohromady. A pak si ve třech dnech, které byly nejkritičtější, moje tělo našlo ještě jednu pomůcku. Vzpomnělo si na starý trik z dob, kdy jsem chodila na gympl.
Tehdy jsem ten šílený tlak a vytížení ve škole i doma zvládala jen díky tomu, že jsem byla ve škole permamentně do někoho zamilovaná a udržovalo mě nad vodou to, že jsem za každým rohem vyhlížela onen subjekt mého platonického zájmu. Když se pak objevil, tak motýlci v břiše způsobili, že jsem měla dost energie jít dál a nezhroutit se, jak se povedlo jedné přetížené spolužačce například.

A tak se stalo, že jsem naráz začala honit motýlky v břiše při pohledu na nového kuchaře, který se objevil. Spolubydlící okamžitě hlásila, že jsem jiná, živější a že celá zářím. Jak by také ne, když jsem se přepla do stádia z gymplu, které jsem právě popsala.
Nicméně kolegové z českého týmu, se kterými jsem se podělila o svůj prožitek, se tvářili skepticky – jestli to jako nebude vadit mé drahé polovičce. Nejdřív jsem je ujistila, že si věříme, a že to je v pohodě. Pak mi to ale přece jen nedalo a napsala jsem si o názor a jakési „dovolení“ použít tento nástroj „sebezáchovy“.

„Povolení“ jsem dostala, dokonce se smíchem. Prý:kliiid, užívej…“ 🙂
Tak jsem v „klidu“ užívala, a po tom, co nápor největší krize pominul, vyplo se i mé motýlkování s kuchařem. Posledních pár dní jsem už hodnotila pouze estetickou stránku jeho zevnějšku, ale nebylo třeba oživovacích motýlků, abych sebou nesekla.

Tak to byla taková malá ochutnávka toho, co bude v mé druhé, třetí a čtvrté knize, protože popsat v článku co bych všechno chtěla, tak by to nikdo asi nečetl, protože by mu mezitím zdřevěněl zadek a vyschly oči od civění do obrazovky. 🙂

úvaha na téma LÁSKA

Minulý týden jsem si dělala takovou menší rekapitulaci a pořádek v denících a diářích a narazila jsem na jednu zajímavost, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Jde o dvě úvahy nad tématem láska, které vznikly 2. 8. 2006, takže když mi bylo 18. Jedna je filozofická a druhá matematická. Musím říct, že tu filozofickou jsem od té doby překonala, zatímco tu matematickou, té už nerozumím skoro vůbec – je jen pro matematiky nebo studenty středních škol a nebo pro lidi s pamětí jako Sheldon Cooper. 😉

LÁSKA
Kdyby někdo chtěl najít něco, co lze definovat, ale nikdy ne přesně a dokonale, co nelze uchopit, ale lze to podržet, co nelze vyslovit a vyjádřit slovy, ale lze o tom mluvit, co tak často umírá, ale přesto žije věčně, čeho se stále nedostává i když je to všude…našel by lásku.

LÁSKA JAKO  MATEMATICKÁ FUNKCE
definiční obor = nekonečno
obor hodnot = hodnoty nevyčíslitelné
perioda = žádná, neperiodická
monotónnost = roste i klesá
extrémy = velké -> nahoru i dolů
frekvence = jak kdy
parita = vždy musí být v páru (jsou ale i jiné druhy)

když dva říkají totéž, není to totéž

Dneska se podíváme na komunikaci mezi muži a ženami. (I když by se dalo říct, že to, co zmíním, se týká i komunikace mezi lidmi obecně.)

Čemu se podíváme na zoubek konkrétně? Domněnkám.
Pokud se nyní usmíváte, pak sami dobře víte, co taková domněnka, pokud je nesprávná, dokáže nadělat ve vztahu a v komunikaci za paseku.

Čím to ale je? Proč máme tak malé tendence se vyptat druhého na smysl toho, co nám říká? A oproti tomu tak neuvěřitelnou schopnost kalkulovat, dedukovat, analyzovat a ve výsledku pak přijít s domněnkou, která si mnohdy nezadá s detektivním románem – „kdo co s čím proč jak“?

Možná je to studem – stydíme se ptát na něco, co se domníváme, že bychom měli vědět, když druhého milujeme – a číst mu z očí nebo odkud.
Možná je to naše pýcha, kdy se domníváme, že to opravdu umíme. Ani do těch očí se dívat nemusíme, protože přece myšlenky druhého už předem známe – vždyť je to tak jasné! – z toho co říká. Přece „ho známe“.
Možná jsme masochisti a baví nás vytvářet katastrofické scénáře. Protože význam toho, co druhý říká, anebo i proč mlčí, je přece jedině tragický a nás už napadá to nejhorší možné – „druhý si o nás myslí něco nepěkného“, „chce se s námi rozejít?“, „nezajímáme ho a myslí na něco jiného“, atd., atp.
A nebo také Možná jsme neměli kde odkoukat ten správný a nejvýhodnější styl komunikace.

Každý podle své povahy, i když myslím, že v každém z nás je kousek všech čtyřech Možná… Co ale vím jistě, je, že ve správné nekonfliktní a „bezdomněnkové“ komunikaci nejsme jako doma.
Přitom, kolik problémů by nám ušetřilo, když bychom se zeptali partnera či partnerky „jak myslí to, co říká“? A to prosím !bez vyčítavého nebo podezřívavého tónu v hlase!.
Protože s takovou druhý odpoví něco, co slyšet nechceme, taktéž vyčítavým nebo jiným nepříjemným stylem, a rozhodně nám nesdělí, jak to myslí. V tu chvíli totiž naši otázku „jak to myslí“ nebude považovat za zvídavost a zájem, ale bude podrážděný, že mu neumíme číst myšlenky, nebo že jsme nechápaví, nebo si sám bude připadat hloupě, protože byl přesvědčen, že mluví naprosto jasně. No prostě, katastrofa na světě – a to jste se přece zeptali.

Jenže jde hodně o to, jak jste se zeptali. Pokud v tónu, jakým se ptáte, zaznívá cokoliv negativního, cokoliv jiného než neutrální nebo zvídavá otázka, která má posunout a prohloubit komunikaci, tak jste „namydlení“.

PROČ?
Protože v negativním tónu otázky je obsažena negativní domněnka. Vy se sice zeptáte, ale už předem máte podezření, že úmysly druhého nejsou vůbec hezké. A co udělá druhý? Na Vaši otázku neodpoví tak, jak byste chtěli, ale odpoví tak, jak se ptáte. Tedy stejným negativním zabarvením, protože slyší tu domněnku ve Vašem tónu a začne se sám domnívat, co se za tím asi skrývá.

(Takže když se nezeptáte, jste to jen Vy, kdo si vytváří v tu chvíli domněnky, ale když se zeptáte vyčítavě, tak rozmnožíte počet domnívajících se lidí na dva. A pokud své obavy pak ještě sdílíte s kamarádkou, kamarádem, matkou a dalšími lidmi, počet domněnek se řetězí a zvětšuje.)

Teď dva názorné příklady ze života:

1) Není tomu tak dávno, kdy jsem se často setkala s partnerovou odpovědí na mou otázku (po sdělení nějaké složité delší věci) „Co si o tom myslíš?“ – „Nic.“
Bylo to opravdu frustrující. Přestože vím, že to se mnou nikdy nemyslí špatně a že mě miluje i s mými nedostatky, tak v těchto chvílích se choval jako člověk, který se o mě nezajímá. POZOR! To byl můj pohled a moje domněnky. Protože pokud se mě někdo zeptá, co si myslím o nějaké záležitosti a já odpovím NIC, pak tím myslím, že mě to nezajímá a tím pádem se ani nenamáhám si něco myslet.
Když jsem pak partnerovi sdělila tuhle svou domněnku o jeho nezájmu (poté, co se situace několikrát zopakovala – Co? – Nic.), dozvěděla jsem se zajímavou věc. Že totiž mé sdělení pečlivě poslouchá a to, že si „Nic nemyslí.“, znamená, že je třeba podle něj brzy na dělání nějakých závěrů. Případně že třeba nesoudí. Že pozoruje a vnímá, ale nesoudí „co a jak“. A proto odpovídá, že si „nic nemyslí“.
Tedy, že domnělý nezájem z jeho strany je naopak zájmem. Jen ho projevuje stručně a „mužsky“. 😉

2) Teď nejde o příklad z mého života, ale o něco, co už bohužel vůbec nevím, odkud mám – vtip ze života (ne mého).
Leží dva partneři spolu po milování v posteli. Žena se v duchu rozplývá nad tím, jak to bylo nádherné a jak muže miluje. Pak se ale podívá na muže a ten se zamračeně dívá do stropu. Začne se obávat, že jemu se milování nelíbilo a nebo že se mu nelíbí ani být s ní. Jenže, muž si v tu chvíli říká: „jak to sakra ta moucha dělá, že se udrží na stropě?“ 😀


Berte druhého jako tajemství, které nikdy úplně nerozluštíte. Vždyť i Vy sami jste takovým tajemstvím. (Pokud se také vždycky naštvete, když někdo říká, že „Vás zná“ a Vy víte, že vůůůbec, a že to je jinak a Vy jste jiní, pak víte, že JSTE TAJEMSTVÍ. Nikdo do Vás naplno nevidí.)

Takže – RADA, CO DĚLAT zní:
domněnky

chudinky a hrdinky

Vážení čtenáři, pro začátek musím upozornit na dvě důležité věci. První věc je – přes ženské provedení je článek určen i mužům. A druhá ještě zásadnější věc je, že článek je na velmi citlivé téma. Proto předesílám, že mým záměrem není někoho zranit, urazit nebo jinak poškodit. Účelem je osvětlit trochu danou problematiku a přivést čtenáře k zamyšlení (případně i k činům, což by bylo krásné).

Kdo jsou to „chudinky“?

Jde o takzvané oběti situace. Chudinka je už od pohledu i názvu totožná s obětí. Je to osoba, která za nic nemůže, věci se jí dějí – samy, lidé jí ubližují, jsou na ni zlí a vyhledává soucit a lítost. Proč to dělá?
Zdánlivě proto, že nemůže nic dělat, nemůže vzít situaci do vlastních rukou. Nemůže problémy vyřešit. Skutečnost je ale jiná.
Chudinky zůstávají v roli oběti proto, že nechtějí přijmout odpovědnost za daný aspekt života, kde tuhle roli hrají. (nejčastěji je to v partnerském vztahu, ale může se jednat i o práci, o zdravotní stav, o celkovou situaci v rodině, …)
Totiž, přijmout odpovědnost, s sebou nese přiznání. Přijmout odpovědnost je rozhodnutí, kterým začínáme „cestu do sebe“. Pokud přijmeme odpovědnost, nemůžeme dále zavírat oči před tím, co vidíme ani před tím, co nám je zatím nejasné. Musíme přiznat, že my jsme taktéž aktérem daného problému a že jen tím, že přiznáme, že my sami děláme něco, čím si problematickou situaci pěstujeme, se můžeme osvobodit. Jsme to my, kdo si způsobuje bolest – dokola a dokola. A je určitým paradoxem, že cesta z této bolesti vede přes ještě větší bolest. Jenže ta větší bolest je jen okamžik, oproti tomu, v čem jsme se uměle udržovali třeba i roky.
Co to je za bolest? Bolest přijetí sebe samých ve své dokonalé nedokonalosti. Nechceme být „za ty špatné“, za ty, kdo způsobili nebo nejčastěji spoluzpůsobili nějaký problém. Ale pokud nevezmeme svou část na sebe a budeme všechno házet jen na „ty druhé“, nikdy se z toho nedostaneme. Budeme se točit stále dokolečka a mučit se představou, že jsme bezmocní.

Příklad ze života – můj předchozí partner mi dělal ze života peklo. Bála jsem se přijít domů. Protože pokaždé jsem se dozvěděla nějakou věc, za kterou můžu. Blízkost už vůbec nefungovala, sex byl jen v představách nebo vzpomínkách. Zůstával jen strach a narůstající zášť. A protože on byl v tu chvíli ten silnější, nechala jsem se klidně denně kamenovat, až do úplného ukamenování.
Chtěla jsem lásku jako z pohádky a dostala jsem peklo. Kudy myslíte, že vedla cesta ven? A k tomu pravému muži…
Vedla skrze přiznání. Musela jsem přiznat sama sobě, že to já mám v rukou svůj život a že to já jsem mu dovolila, aby se ke mně tak choval.
(Bylo to samozřejmě delší a složitější, ale myslím, že na ukázku principu PŘEVZETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA SVŮJ ŽIVOT to stačí bohatě.)

A kdo jsou „hrdinky“?

Hrdinky jsou záludný druh chudinek. Záludný především pro ně samotné. Protože si ne tak snadno jako klasické chudinky uvědomí, že mají problém, který je třeba řešit. Ale stejně jako chudinky vidí vše, co se jim děje, venku. A sebe vidí jako spasitele. Toho, kdo se tolik snaží, aby všechno bylo hezké a klapalo to a ti druzí to vůbec nevidí, neocení, nepodpoří je.
(Tuhle hru často hrají lidé, kteří se starají o rodinu. Ať už o děti, nebo o své staré rodiče. Osobně jsem se setkala už s tolika z nich, že by to vydalo na knihu. Ale nijak je tím neodsuzuju, to ne. Procházejí si jistou zkušeností, na které se něco učí. Jelikož škola života je tu stále a pro všechny. Nikdy nezavírá, nikdy nemá prázdniny. A my můžeme být vděční, že do ní můžeme chodit, i když se nám mnohdy nelíbí, co zrovna máme za předmět.)

Příklad ze života – zase sáhnu do osobní historie. Další předchozí partner a vztah s ním byl klasickou ukázkou hry na hrdinku. Trošku kombinovaný s klasickou chudinkou. Snažila jsem se, abychom byli aktivní – někam chodili, něco podnikali společně. Abychom byli spřízněné duše – měli společné zájmy. A výsledkem bylo odcizení, nepochopení a dokonce i agresivní chování. Všichni, kterým jsem vykládala o našich problémech, museli vidět partnera jako toho zlého, co se nesnaží, a mě jako tu dobrou duši, která chce všechno napravit.
Cestou ven bylo uvědomění, že já musím žít svůj život. Že se nemůžu jen denodenně snažit změnit život mého partnera. A myslet si, že já tu jsem proto, abych ho učinila lepším a šťastnějším. Jsem tu proto, abych učinila lepší a šťastnější sebe samotnou.

Co jsem tímto zamyšlením chtěla sdělit?

Především, že nejsou žádné oběti a útočníci (ve vztazích). Jsou jenom hry, které hrajeme a ze kterých máme problém se dostat. Tyto hry však nemají vítěze a poražené. Mají jen poražené. Protože v nich nikdo není šťastný. Teprve ve chvíli, kdy si přiznáme svůj podíl ve hře, kdy přijmeme odpovědnost za své figurky na šachovnici, teprve poté se nám můžou otevřít dveře dál a hra na utrpení může skončit. (Kdo viděl nebo četl první díl Harryho Pottera, může si krásně představit, jak to s figurkami a dveřmi myslím.)
hrdinové zlobiči