každý člověk je samostatným vesmírem

– autorské obrázky s citátyArchiv kategorií

PROČ pláčeme na nesprávném hrobě?

Tento článek je patrně spíše jen pro otrlejší seberozvojáře. U méně otrlých by možná mohl působit opačně, než je mým záměrem. Takže čtěte dále pouze v případě, že si připadáte dostatečně otrlí na to, abyste se dozvěděli něco nečekaného a možná pobuřujícího.

Co mě inspirovalo k napsání tohoto článku? Přečetla jsem si v jedné knížce citát od Marianne Williamsonové: „Naše nejhlubší obava není, že jsme neschopní. Naše nejhlubší obava je, že jsme nadmíru silní…“
Což u mě mělo efekt asi jako: „No do háje, to je přesně to, co celý život dělám! Bojím se, že uspěju, bojím se, že budu fakt dobrá a ještě lepší!“
Neříkám, že to platí komplet na všechny, ale na všechny, co znám, to platí. Takže si sami určete (a myslím, že už to víte), jestli to platí i na Vás nebo ne.

Jelikož už jsem relativně dost schopná si ze sebe udělat legraci a zasmát se svému počínání, pojmu téma s humorem. Nevysmívám se ale Vašim problémům – směju se těm svým. A kdo chce, pojďte se smát se mnou – neboť jak víme, smích léčí, tak pojďme udělat něco pro své zdraví.

Co si představit pod titulkem: „PROČ pláčeme na špatném hrobě?
Kdo viděl Červeného trpaslíka – díl, ve kterém jsou vidět náhrobky Rimmerových pohřbených dobrých vlastností (které zemřely velmi mladé), už určitě ví, o čem mluvím nebo aspoň tuší.
Pro ostatní – představte si planetu, kde všechno vypadá tak, jak se právě cítíte. Když je Vám mizerně, potkáváte samé klacky pod nohama, o které zakopnete, místo abyste je elegantně překročili a nebo je sebrali a použili na podpal.
Když je Vám skvěle, pak všechno běží jako na drátkách. Daří se Vám, potkáváte samé milé lidi a vůbec si trochu připadáte jako ve světě zázraků.

Když na takové planetě pláčete sami nad sebou, tak si obvykle říkáte něco jako: „Ach jo, kdybych tak byl schopnější, vytrvalejší, měl větší znalosti, větší talent, byl odvážnější, průbojnější,….
A myslíte si, jak Vám stále něco chybí, jak jste stále nedokonalí a jak se Vám stále nedaří podle Vašich představ.
Teď pozor – zastavte se – cože to? Nedaří se, podle Vašich představ?
A neříkali jste si náhodou před chvílí, jak jste málo schopní, málo odvážní, málo vytrvalí, málo průbojní, jak Vám chybí talent na tohle a na tamto…?
Ještě pořád máte dojem, že se Vám nedaří podle Vašich představ?

Nalijme si čistého vína – můžeme, jsme na oné magické planetě, kde všechno vypadá podle toho, jak se cítíte. Takže už si to můžeme říct na rovinu – „ano, daří se mi přesně podle mých představ.“

Jste připraveni zatnout sekeru ještě hlouběji do zažitých představ a rozseknout špalík nevědomí a mrknout, co máte v podvědomí?

Tak jdeme na to, dneska si zahrajeme na zimu. Co na tom, že je zrovna tropické vedro. Aspoň to bude zábavnější a hravější.
Je zima a potřebujete zatopit v kamnech, abyste se ohřáli. Na dnešní den máte příděl jednoho velikého špalíku, kterým můžete zatopit na celý den i noc. Je ale potřeba ho rozsekat na malinké kousky, aby se do kamen vešel.

Špalek se jmenujemyslím si, že nejsem dost dobrý/á, něco mi stále chybí a proto nemůžu dělat to, co bych chtěl/a. Proto se mi prostě nemůže dařit.
Tak do toho, rozflákejte ten špalek!
Nejste dost dobří jo? Cha, tak to vykládejte Vaší babičce, ta ještě možná na takové pohádky věří. (Většina babiček byla v tomto duchu vychována. Předala to svým dětem, ti zas svým a pak se divte, že si o sobě myslíte zrovna tohle…)

Rozsekáno? Připraveno na otop? Co Vám brání, dát ty kousky špalíku postupně do kamen? Bojíte se, že Vám nic nezbude? Že přijdete o hrob, na kterém byste mohli plakat?
Nebojte, stejně už víte, že pláčete na blbém hrobě. Že si jenom namlouváte, že brečíte nad svou neschopností. Tak šup, klidně ji spalte. Nechcete přece umrznout, že ne…? Pud sebezáchovy je silný, tak šup špalíčky do kamen!

Teď, když už je Vám teplo, můžeme se podívat na ten hrob, kde vlastně brečíte doopravdy, i když jste celou dobu sobě i okolí chtěli namluvit, že brečíte na tom hrobě, který jste právě v podobě špalku neschopnosti a nedostatečnosti spálili.
Hmm, nepřijdete si trošku podivní a nelogičtí? Brečet, že jste dobří a že máte všemožné schopnosti a talenty?

Jen prosím netahejte ta polínka z kamen zpátky, abyste se mohli ospravedlnit, že určitě brečíte na tomhle hrobě proto, že jste teda neschopní vidět svou schopnost.
Na to už neskákejte, tahle trampolína už nepruží, „nabili byste si čumáček a měli místo něj placičku“ (jak řekla má drahá polovička, když jsem nedávno hořekovala, že svět je hrooozný, a že já nemůžu tohle a tamto)

Inu, brečíte na hrobě svých schopností proto, že se bojíte, že by Vám „to vyšlo“, že byste byli spokojení, neměli si na co stěžovat, neměli proč trpět, neměli proč se trestat atd.

A proč se bojíte? Protože si myslíte, že potom budete sami. Nikdo se s Vámi nebude bavit. Ostatní si budou myslet, že jste namyšlený náfuka. Nebo že jste museli někoho okrást nebo poškodit, abyste dosáhli svého úspěchu. Přece, nikdo slušný úspěšný a se vším spokojený není. A další pohádky z dětství.

Řeknu Vám tajemství, které stejně už tušíte – ta kouzelná planeta z Červeného trpaslíka, je úplně stejně založená, jako naše domovská planeta Země a tento Vesmír.
Nevěřte tomu, co si namlouváte, že jako úspěšní budete osamělí. Že jako spokojení budete divní a nikdo se s Vámi nebude bavit.

Nic z toho není pravda. Budete nejen šťastní (pokud nezačnete tahat ta polínka zpátky z kamen a zkoušet skákat na nepružící trampolínějá nemůžu a to nejde a oni jsou hrozní a stejně to nemá cenu…), ale budete i magnetem na parádní společnost.
Část lidí se bude Vámi inspirovat a bude se chtít přiučit, jak to děláte, že jste zrušili ty hroby, co jste na nich celý život brečeli a jaktože už nebrečíte. A část bude z těch, co už chvíli nebrečí na těch svých a tak získáte nové přátele.iluze oddělenosti

JAK nás vidí druzí?

Kdo se občas nezabývá tím, jak ho vidí druzí? Trápíte se někdy tím, že někdo blízký nebo i méně blízký, dá najevo, že Vás vidí jinak, než se vidíte Vy sami?
Většinou je to pohled negativní, který nás rozhodí. Ale může nás rozhodit i pohled zdánlivě pozitivní.

Například mně bylo doma odmala předkládáno, že jsem chytrá a proto bych měla jít studovat lékařství nebo práva a úplně nejlépe zubařsví.
Možná si řeknete – to je hezké, když si o mně myslí někdo takové věci – že mi vlastně fandí. Že tím vyzdvihuje mé kvality.
Jenže kámen možného úrazu byl ten, že ti z rodiny, kteří mi vnucovali zmíněné vzdělání, to nedělali pro mě. A HLAVNĚ – NEVIDĚLI MĚ. Viděli jen sebe a to, že budou potřebovat lékaře nebo zubaře (ten je potřeba pořád) a právník se taky může hodit.

Zprvu jsem se trápila tím, že MĚ nevidí. Že si pořád „jedou“ svůj pohled na svět. A že nic a nikdo, tím méně já, je nepřesvědčí, že věci se mají jinak, že moje nadání je jiné, než si oni myslí a moje zájmy jakbysmet.

Jenže potom mi došlo – aha, a čí je to život? Můj. Tudíž si ho musím zařídit podle sebe. A to nejen že se nemám řídit návrhy a domněnkami okolí o mé osobě. Ale že se tím nesmím ani trápit. Protože potom to trápení zasahuje i do toho, co mě baví a čemu se věnuju a negativně ovlivňuje všechno, co dělám.
Stále se vrací pocit viny, určité zrady mínění o sobě, a z toho nic dobrého dlouhodobě vzejít nemůže.

Proto jsem začala urychleně sbírat své poškozené sebevědomí (rodinou, školou, přáteli – prostě života během). Bylo mi jasné, že bez toho, abych byla celistvá a měla reálnou představu o tom, kdo jsem a co chci, dál žít nemůžu.

To, co popisuji, se stalo před třemi roky a dále do minulosti (ale před třemi lety vše kulminovalo). Od té doby jsem urazila obrovskou cestu vpřed. A můžu zodpovědně říct, že takovou cestu jako za poslední tři roky, jsem za těch 24 před tím, rozhodně neušla.

Proto všem upřímně doporučuji ujasnit si, kdo jste a co chcete. A nenechat se pronásledovat pocitem viny za to, že nejste takoví, jaké Vás vidí ostatní. Oni nežijí Váš život, Vy ano. A jenom Vy ho můžete aktivně měnit k lepšímu.

Pokud máte nějaké dotazy a přání, ohledně sebevědomí, můžete se mi ozvat buď do zpráv, nebo napsat do on-line PORADNY a nebo klidně i do komentáře k článku níže.
sebejistota a čas

JAK utrhnout třešně z koruny stromu?

Stává se Vám někdy, že si přečtete nějaký článek, podíváte se na nějaké video či film, o knížkách ani nemluvě, a v tu chvíli jste plní energie do změny? Zjistili jste nové inspirující informace a nebo jste si již známé věci poskládali úplně novým způsobem. A cítíte proto touhu po změně, ne-li po překopání celého svého současného života, nebo aspoň některé jeho oblasti (např. vztahu, rodinného života, práce).

Jenže toto krásné odhodlání Vám vydrží jen tak dlouho, než Vám „docvakne“, že tak velká změna není mávnutím kouzelního proutku. A že to bude chtít ještě mnoho času a úsilí, než dosáhnete kýženého výsledku.
V tu chvíli obvykle původní nadšení opadne, následuje skepse, jestli to zvládnete a nakonec bohužel také často propad ještě hlouběji, než jste byli původně, než Vás přepadla ona inspirace. To proto, že se viníte za neúspěch a připadáte si neschopní, málo vytrvalí atd.

Proč se tohle děje?

Zkuste si představit, že stojíte pod třešní a nahoře ve větvích vidíte tak lákavé nádherné třešně, že se Vám sbíhají sliny a chcete je utrhnout a sníst. Jenže třešně jsou vysoko. Co uděláte?
Budete se snažit vyskočit do koruny stromu ze země? I kdybyste se uskákali, tak výsledkem budou jen bolavé nohy a zválená tráva pod stromem.
Samozřejmě, nikdo není tak bláhový, aby si myslel, že doskočí do koruny stromu ze země. Takže volí buď variantu – zkusit se vyšplhat do větví po stromě samotném a nebo si přinese žebřík a vyleze po něm až nahoru a třeště pohodlně otrhá.

Tak mi zkuste vysvětlit, proč tolik lidí (mě mnohdy nevyjímaje) stojí ve svém životě pod třešní a skáče a skáče – a nic. Třešně jsou stále na stromě. (V lepším případě, v horším už je sezobnul špaček.)
Ne všichni skáčou, někteří se jen podívají na třešně a řeknou si: „škoda, že jsou tak vysoko…“ A jdou dál, aniž by se pokusili třešně utrhnout.
Já sama někdy patřím ke „skákačům“ s bolavýma nohama a někdy k těm, co jdou okolo a vzdají se už jen při pohledu do koruny stromu.

Třeba když jsem se chtěla asi před rokem učit šít na stroji, tak mě vysvětlení všech funkcí a potřebností okolo stroje (jak posouvat nit, co dělat, když se přetrhne, tak ji měnit, co s čím kde souvisí) tak paralyzovalo, že jsem nebyla schopna než ušít pět centimetrů stehů a pak jsem to vzdala, protože jsem si nebyla schopna HNED zapamatovat, co že všechno na tom stroji je třeba nastavit, aby fungoval.

A kde skáču na místě s pohledem upřeným vzhůru? Často u dlouhodobějších činností. Jako zlepšení tělesné kondice. Chci mít pružné tělo i vytrvalost. Jenže obojí se buduje postupně. A já místo pomalejší činnosti „krok za krokem“, bych chtěla všechno hned. Takže to u mě probíhá tak, že jednou za čas vyrazím na kolo, koloběžku, nebo se začnu nadšeně protahovat. Jenže to přepísknu, pak mě všechno bolí a nechám třešně v podobě tělesné vytrvalosti a pružnosti na stromě. A tak za pár měsíců to zkusím znova a zas nic. (hop hop hop)

Útěchou mi budiž, že tohle skákání a vzdávání, se netýká všech oblastí mého života, ale jen některých.

Takže….je Vám to jasné? 😉

Buď nahmátněte první větev a třešně berte jako motivaci, nikoliv frustraci – že je ještě nemáte. A nebo se ozvěte mně, či jinému odborníkovi (podle toho, čeho se Vaše třešně týkají), a společně vyrobíme žebřík, abyste mohli vylézt až nahoru. A přidáme jištění, abyste cestou nespadli.
bod 1

když dva říkají totéž, není to totéž

Dneska se podíváme na komunikaci mezi muži a ženami. (I když by se dalo říct, že to, co zmíním, se týká i komunikace mezi lidmi obecně.)

Čemu se podíváme na zoubek konkrétně? Domněnkám.
Pokud se nyní usmíváte, pak sami dobře víte, co taková domněnka, pokud je nesprávná, dokáže nadělat ve vztahu a v komunikaci za paseku.

Čím to ale je? Proč máme tak malé tendence se vyptat druhého na smysl toho, co nám říká? A oproti tomu tak neuvěřitelnou schopnost kalkulovat, dedukovat, analyzovat a ve výsledku pak přijít s domněnkou, která si mnohdy nezadá s detektivním románem – „kdo co s čím proč jak“?

Možná je to studem – stydíme se ptát na něco, co se domníváme, že bychom měli vědět, když druhého milujeme – a číst mu z očí nebo odkud.
Možná je to naše pýcha, kdy se domníváme, že to opravdu umíme. Ani do těch očí se dívat nemusíme, protože přece myšlenky druhého už předem známe – vždyť je to tak jasné! – z toho co říká. Přece „ho známe“.
Možná jsme masochisti a baví nás vytvářet katastrofické scénáře. Protože význam toho, co druhý říká, anebo i proč mlčí, je přece jedině tragický a nás už napadá to nejhorší možné – „druhý si o nás myslí něco nepěkného“, „chce se s námi rozejít?“, „nezajímáme ho a myslí na něco jiného“, atd., atp.
A nebo také Možná jsme neměli kde odkoukat ten správný a nejvýhodnější styl komunikace.

Každý podle své povahy, i když myslím, že v každém z nás je kousek všech čtyřech Možná… Co ale vím jistě, je, že ve správné nekonfliktní a „bezdomněnkové“ komunikaci nejsme jako doma.
Přitom, kolik problémů by nám ušetřilo, když bychom se zeptali partnera či partnerky „jak myslí to, co říká“? A to prosím !bez vyčítavého nebo podezřívavého tónu v hlase!.
Protože s takovou druhý odpoví něco, co slyšet nechceme, taktéž vyčítavým nebo jiným nepříjemným stylem, a rozhodně nám nesdělí, jak to myslí. V tu chvíli totiž naši otázku „jak to myslí“ nebude považovat za zvídavost a zájem, ale bude podrážděný, že mu neumíme číst myšlenky, nebo že jsme nechápaví, nebo si sám bude připadat hloupě, protože byl přesvědčen, že mluví naprosto jasně. No prostě, katastrofa na světě – a to jste se přece zeptali.

Jenže jde hodně o to, jak jste se zeptali. Pokud v tónu, jakým se ptáte, zaznívá cokoliv negativního, cokoliv jiného než neutrální nebo zvídavá otázka, která má posunout a prohloubit komunikaci, tak jste „namydlení“.

PROČ?
Protože v negativním tónu otázky je obsažena negativní domněnka. Vy se sice zeptáte, ale už předem máte podezření, že úmysly druhého nejsou vůbec hezké. A co udělá druhý? Na Vaši otázku neodpoví tak, jak byste chtěli, ale odpoví tak, jak se ptáte. Tedy stejným negativním zabarvením, protože slyší tu domněnku ve Vašem tónu a začne se sám domnívat, co se za tím asi skrývá.

(Takže když se nezeptáte, jste to jen Vy, kdo si vytváří v tu chvíli domněnky, ale když se zeptáte vyčítavě, tak rozmnožíte počet domnívajících se lidí na dva. A pokud své obavy pak ještě sdílíte s kamarádkou, kamarádem, matkou a dalšími lidmi, počet domněnek se řetězí a zvětšuje.)

Teď dva názorné příklady ze života:

1) Není tomu tak dávno, kdy jsem se často setkala s partnerovou odpovědí na mou otázku (po sdělení nějaké složité delší věci) „Co si o tom myslíš?“ – „Nic.“
Bylo to opravdu frustrující. Přestože vím, že to se mnou nikdy nemyslí špatně a že mě miluje i s mými nedostatky, tak v těchto chvílích se choval jako člověk, který se o mě nezajímá. POZOR! To byl můj pohled a moje domněnky. Protože pokud se mě někdo zeptá, co si myslím o nějaké záležitosti a já odpovím NIC, pak tím myslím, že mě to nezajímá a tím pádem se ani nenamáhám si něco myslet.
Když jsem pak partnerovi sdělila tuhle svou domněnku o jeho nezájmu (poté, co se situace několikrát zopakovala – Co? – Nic.), dozvěděla jsem se zajímavou věc. Že totiž mé sdělení pečlivě poslouchá a to, že si „Nic nemyslí.“, znamená, že je třeba podle něj brzy na dělání nějakých závěrů. Případně že třeba nesoudí. Že pozoruje a vnímá, ale nesoudí „co a jak“. A proto odpovídá, že si „nic nemyslí“.
Tedy, že domnělý nezájem z jeho strany je naopak zájmem. Jen ho projevuje stručně a „mužsky“. 😉

2) Teď nejde o příklad z mého života, ale o něco, co už bohužel vůbec nevím, odkud mám – vtip ze života (ne mého).
Leží dva partneři spolu po milování v posteli. Žena se v duchu rozplývá nad tím, jak to bylo nádherné a jak muže miluje. Pak se ale podívá na muže a ten se zamračeně dívá do stropu. Začne se obávat, že jemu se milování nelíbilo a nebo že se mu nelíbí ani být s ní. Jenže, muž si v tu chvíli říká: „jak to sakra ta moucha dělá, že se udrží na stropě?“ 😀


Berte druhého jako tajemství, které nikdy úplně nerozluštíte. Vždyť i Vy sami jste takovým tajemstvím. (Pokud se také vždycky naštvete, když někdo říká, že „Vás zná“ a Vy víte, že vůůůbec, a že to je jinak a Vy jste jiní, pak víte, že JSTE TAJEMSTVÍ. Nikdo do Vás naplno nevidí.)

Takže – RADA, CO DĚLAT zní:
domněnky

kdo má pravdu? já nebo „ten druhý“?

Blíží se konec měsíce, a tak ho zakončeme tak, jak začal (u mě na stránkách) – zbořením dalšího mýtu. A to, že „někdo má pravdu“. Pro ty, co mají sklony spíše podléhat názoru ostatních, půjde o zboření mýtu, že „ten druhý má pravdu“. Naopak pro ty, co mají sklony stát si za svým stůj co stůj, půjde o zboření mýtu, že „pravdu mám já“. Jak to tedy s tou pravdou je?

Použiju pro vysvětlení čerstvý příklad z mého života.
Zrovna včera jsem telefonovala se svou maminkou, kterou mám opravdu ráda a vím, že to se mnou myslí dobře. (Ano, i kouči a poradci mají rodiče, kteří to s nimi myslí dobře a často tím sami sebe staví do role poradců. Nezáleží na tom, kolik je Vám roků, pokud to s Vámi Vaši rodiče mysleli dobře, když jste byli malí, nepřestanou s tím proto, že už jste velcí. I když už jste velcí nějaký ten pátek, třeba i víc jak třicet let.)

Přestože jsem se na telefonát těšila, nakonec jsem zavěsila „pěkně zdrblá“. To díky dobře míněným radám a „poznatkům“, které jsem vyslechla. A co jsem s tím udělala?
Jako první jsem si udělala cvičení na uvolnění vnitřního tlaku a emocí. Cvičení velmi pomohlo, co se tělesného pocitu z telefonátu týče. Zbývala psychika – jak se vyrovnat s tím, co jsem slyšela?
První tendence byla naběhnout do zažitého schématu „hry na pravdu“. (Ze které jsem se naštěstí vzápětí dostala taktéž, a to uvědoměním si toho, co je poselstvím článku.)
Co je to HRA NA PRAVDU? Ne, nejde o „točení flaškou“ v kroužku „děcek ze třídy“ nebo na táboře. 😉

Hra na pravdu spočívá v potřebě vědět, JAK TO JE. A první po čem sáhneme je to, co jsme slyšeli nebo co si myslíme sami. Takže – mám pravdu já a nebo má pravdu maminka? Pokud dáme za pravdu mamince, budeme si připadat poražení a mít pocit, že ten život teda asi nevedeme správně. Když ale patent na pravdu přisoudíme sobě samým, pak automaticky říkáme, že maminka nebo kdokoliv další pravdu nemá.

Jenže, vtip je v tom, že pravdu nemá ani jeden, ani druhý. Dokonce pravda není ani nikde mezi tím, co říká jeden a co říká ten druhý. Že byste jako udělali kompromis – „trochu máš pravdu ty, a trochu já“.
Skutečnost je mnohem barvitější než jen černá nebo bílá, případně šedá jako kompromis. Je dokonce i v jistém smyslu záhadná. To proto, že PRAVDA vůbec NEEXISTUJE.

Jakto? Co to je za blbost? Říkáte si možná…
Jak je to možné? Především proto, že každý z nás je originál a svůj život si žijeme naprosto samostatně. I kdybyste se pokoušeli kopírovat někoho jiného, pořád budete „originální kopie“. Každý totiž vidíme všechno co děláme a všechno, co se kolem nás děje, svýma vlastníma očima a tím i svým vlastním pohledem. Co je pro jednoho pravda, pro jiného je třeba dokonce i lež. Znamená to ale, že ten první člověk nemá pravdu? Neznamená. Znamená to, že se dívá skrze svůj život a své zkušenosti. Dívá se z místa, kde se zrovna nachází. Dívá se skrze své vlastní touhy, přání, představy o životě, skrze svůj vlastní žebříček hodnot.

Dalo by se tedy možná říct, že pravd je nekonečně mnoho a že každý má tu svou. A že pak třeba každá rodina svými zvyklostmi má svou pravdu, která je odlišná od pravdy rodiny v sousedním domě. Nebo že každý národ se svými tradicemi má svou vlastní pravdu a jiný národ na druhé straně zeměkoule s odlišnými tradicemi má taktéž svou pravdu, ale diametrálně odlišnou od pravdy, která se traduje z druhé strany Země.

Osobně dávám přednost ještě jinému výkladu. A to, že: „my vůbec nevíme, jak to je“. A nevíme, jak to je pro ostatní i pro nás samé. Až na konci života uvidíme, kam vedly všechny naše životní cesty a peripetie. Kam jsme se dostali rozhodnutími, které jsme učinili atd. A co potom? Ani v tu chvíli nezjistíme, jestli jsme měli pravdu nebo ne. Protože pokud se nám podaří prožít šťastný život jako umělec nebo jako účetní a nebo jako farmář, hlavní je, že jsme prožili šťastný život. A pokud umíráme nespokojení a změnili bychom ve svém životě kde co, pak taktéž nevíme, která změna by byla ta stěžejní, co by nám zaručila šťastnější život, i když můžeme trochu tušit.

Proto:
jediná pravda

jakou cenu má život?

K napsání tohoto článku mě inspiroval příběh Malály Jusúfzajové z Pákistánu,  a to ještě předtím, než dostala Nobelovu cenu za Mír. Pokud hádáte, že od té doby ležel tip na článek na papírku s poznámkami k tématu mezi ostatními papírky s poznámkami, tak hádáte správně, přesně jako v předešlém článku.

O co v jejím případě šlo? Svým blogem a další činností dávala světu vědět o tom, co se v její zemi děje a bojovala za to, aby mohly dívky studovat, neboť studium jim ortodoxní zřízení její země nedovolovalo.

Kvůli své aktivitě se brzy stala cílem režimu a střelili ji do hlavy a do krku, aby ukončili její mladý život, kterým narušovala jejich zaběhlé způsoby. Malála ale měla štěstí, útok přežila a své činnosti se věnovala nadále. Až nakonec dostala i zmíněnou Nobelovu cenu.

Co mě na jejím příběhu tak fascinuje? To, že v nasazení života dělala to, čemu věřila. Ona nechtěla zemřít, ale chtěla žít a chtěla žít co nejlépe a podle svých představ a za tím si šla. Přestože ji tahle cesta málem život stála. Nebyla by ale více mrtvá, když by se na ni nevydala?

Přestože na mnoha místech světa zuří válka, v naší zemi je relativní mír a klid. A buďme vděční, že tomu tak je. Jenže zdánlivá nepřítomnost nebo vzdálenost smrti v nás často vytváří dojem, že tu jsme všichni navěky. Že naše sny počkají. Že přece ještě musíme tohle a tamto a kde nic tu nic. Sny pořád spí. A často spí ne dočasně, ale navěky. Protože si neuvědomujeme cenu života, dokud nám bezprostředně nehrozí smrt.

Nemusí jít přímo o válku, může jít i o vážnou chorobu. A všichni asi víme nebo tušíme, kolik je různých vážných civilizačních chorob, které ohrožují život. A nikomu nepřeju, aby se s některou z nich musel potkat. Ať už on sám nebo někdo blízký.
Jenže, fakt je ten, že pokud si nejdeme plně za svými sny (nezjistíme, o čem sníme a pak to nerealizujeme), pak žijeme prázdným životem. Pak náš život směřuje od ničeho k ničemu a tou nejhorší civilizační nemocí jsme potom „my sami sobě“.
Můžeme být relativně zdraví, ale pokud nežijeme život, jaký chceme žít a nebo aspoň nejsme bez ustání každý den na cestě k němu (protože některé cíle a sny na realizaci potřebují delší dobu, než jiné), pak jakobychom nebyli. Zabíjíme sami sebe. Neexistence života s velkým Ž, je vlastně nenápadnou smrtí.

Zapomněli jsme žít… Vzpomeňme si na to! No tak, většina z nás to zná z dětství. Tehdy jsme to ještě uměli. Když člověk dospěje, přijde i odpovědnost za svůj život. Ta by měla přinést svobodu, když ji budeme správně realizovat. Ale místo toho se jí bojíme a nepřímo se jí vzdáváme. Když se vzdáme odpovědnosti, vzdáme se aktiního podílu na svém životě. Vlastně se vzdáme i života samotného a staneme se jen pasivními pozorovateli. Tak jako sportovní fanoušek, který sám nesportuje a sport jen sleduje v televizi nebo jinde.
žijme opravdově

ne AŽ…, ale UŽ! (aneb jak na TO DO list)

Taky máte někde na stole nebo v šuplíku hromadu papírků, případně jeden velký se spoustou úkolů a jiných záležitostí, které chcete udělat, vytvořit, vyřešit? Nebo si je píšete do diáře, do kalendáře, do mobilu nebo jinam?
Stresujete se, že nestíháte a že nevíte co dřív a ten seznam, co si někam píšete jenom narůstá?

Pak Vám mohou pomoci tipy, které přináší tento článek. 😉

Možná to bude znít děsivě, ale ve skutečnosti je většina lidí zadlužená. Ano, my všichni, kteří máme kupu poznámek, co je třeba udělat a nápadů, které chceme realizovat jen na papíře, jsme zadlužení.
Dlužíme sami sobě, a to cennou životní energii. Jde totiž o deficitní hospodaření. Deficit je schodek, který si sami vytváříme ve svém životním rozpočtu – v rozpočtu naší energie, kterou máme k dispozici.
Dluhy se totiž musí splácet, protože jinak nejen že zůstávají, ale ještě narůstají. O stres který máme, protože o jejich existenci víme nebo aspoň tušíme.

Pokud nesplácíme hodně dlouho, pak může dojít i na psychosomatické odezvy v našem organismu. Začne se nám rozvíjet deprese, padat vlasy nebo nás najednou přepadají návaly vzteku a bezmoci. Všechno je nám nepříjemné a vadí nám každý pach, zvuk a jiný vjem, který jindy ani nezaregistrujeme.

TIPY JAK NA TO

1) začít věcmi, které jsou pro nás nejaktuálnější – žít tady a teď momentálními nápady, momentálními potřebami, neodkládat nově vzniklé záležitosti (jak kdyby už jich na seznamu nebylo tak dost)

2) starší věci ze seznamu řešit, plnit, vytvářet tak, jak nám napovídá intuice a na co máme zrovna chuť – ne v uměle vytvořeném pořadí, ani v pořadí jak vznikly

3) pokud nevíme, jak se rozhodnout, co dál, využít „osud“ – napsat si úkoly na malé papírky a lovit je z klobouku, kšiltovky, nebo třeba helmy na motorku

4) chceme-li být obzvlášť kreativní, můžeme si vytvořit kolo štěstí – kruh do jehož středu připíchneme ručičku na otáčení (připevníme klasickým cvočkem, nebo třeba i náušnicí), okolo nalepíme post-it papírky s jednotlivými úkoly, zavřeme oči, otočíme poslepu jak kruhem, tak ručičkou, abychom vůbec nevěděli, kde ji máme a pak oči otevřeme a pustíme se do úkolu, na který směřuje ručička 😉

5) za každý splněný úkol se odměníme – úsměvem, pohlazením, tancem, zpěvem – důležité je, abychom u odměňování cítili sami sebe – byli v kontaktu se svým tělem

Ve chvíli, kdy vyměníme věty a přesvědčení začínající na AŽ za UŽ, začneme říkat životu ANO. A pak se začnou dít věci, že se nebudeme stačit divit…

A ještě poslední tip na zvládání toho, co musíme, měli bychom, chceme, chtěli bychom, plánujeme atd. Změňte své nastavení uvnitř, když něco děláte, obzvláště při plnění jakýchkoliv úkolů. Představte si, že děláte něco nanejvýš důležitého, něco, díky čemu svět bude zase o kus lepší, něco posvátného. Každý Váš pohyb je čistým projevem. Dávejte do všeho co děláte své JÁ. Ve chvíli, kdy utíráte prach nebo vysáváte, představujte si, že čistíte sebe sama. Čistíte nánosy a toxiny, ať už mentálního nebo chemického původu.
Rozhodně neplňte nic mechanicky, tím se totiž zase akorát vyčerpáte.
UŽ

chudinky a hrdinky

Vážení čtenáři, pro začátek musím upozornit na dvě důležité věci. První věc je – přes ženské provedení je článek určen i mužům. A druhá ještě zásadnější věc je, že článek je na velmi citlivé téma. Proto předesílám, že mým záměrem není někoho zranit, urazit nebo jinak poškodit. Účelem je osvětlit trochu danou problematiku a přivést čtenáře k zamyšlení (případně i k činům, což by bylo krásné).

Kdo jsou to „chudinky“?

Jde o takzvané oběti situace. Chudinka je už od pohledu i názvu totožná s obětí. Je to osoba, která za nic nemůže, věci se jí dějí – samy, lidé jí ubližují, jsou na ni zlí a vyhledává soucit a lítost. Proč to dělá?
Zdánlivě proto, že nemůže nic dělat, nemůže vzít situaci do vlastních rukou. Nemůže problémy vyřešit. Skutečnost je ale jiná.
Chudinky zůstávají v roli oběti proto, že nechtějí přijmout odpovědnost za daný aspekt života, kde tuhle roli hrají. (nejčastěji je to v partnerském vztahu, ale může se jednat i o práci, o zdravotní stav, o celkovou situaci v rodině, …)
Totiž, přijmout odpovědnost, s sebou nese přiznání. Přijmout odpovědnost je rozhodnutí, kterým začínáme „cestu do sebe“. Pokud přijmeme odpovědnost, nemůžeme dále zavírat oči před tím, co vidíme ani před tím, co nám je zatím nejasné. Musíme přiznat, že my jsme taktéž aktérem daného problému a že jen tím, že přiznáme, že my sami děláme něco, čím si problematickou situaci pěstujeme, se můžeme osvobodit. Jsme to my, kdo si způsobuje bolest – dokola a dokola. A je určitým paradoxem, že cesta z této bolesti vede přes ještě větší bolest. Jenže ta větší bolest je jen okamžik, oproti tomu, v čem jsme se uměle udržovali třeba i roky.
Co to je za bolest? Bolest přijetí sebe samých ve své dokonalé nedokonalosti. Nechceme být „za ty špatné“, za ty, kdo způsobili nebo nejčastěji spoluzpůsobili nějaký problém. Ale pokud nevezmeme svou část na sebe a budeme všechno házet jen na „ty druhé“, nikdy se z toho nedostaneme. Budeme se točit stále dokolečka a mučit se představou, že jsme bezmocní.

Příklad ze života – můj předchozí partner mi dělal ze života peklo. Bála jsem se přijít domů. Protože pokaždé jsem se dozvěděla nějakou věc, za kterou můžu. Blízkost už vůbec nefungovala, sex byl jen v představách nebo vzpomínkách. Zůstával jen strach a narůstající zášť. A protože on byl v tu chvíli ten silnější, nechala jsem se klidně denně kamenovat, až do úplného ukamenování.
Chtěla jsem lásku jako z pohádky a dostala jsem peklo. Kudy myslíte, že vedla cesta ven? A k tomu pravému muži…
Vedla skrze přiznání. Musela jsem přiznat sama sobě, že to já mám v rukou svůj život a že to já jsem mu dovolila, aby se ke mně tak choval.
(Bylo to samozřejmě delší a složitější, ale myslím, že na ukázku principu PŘEVZETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA SVŮJ ŽIVOT to stačí bohatě.)

A kdo jsou „hrdinky“?

Hrdinky jsou záludný druh chudinek. Záludný především pro ně samotné. Protože si ne tak snadno jako klasické chudinky uvědomí, že mají problém, který je třeba řešit. Ale stejně jako chudinky vidí vše, co se jim děje, venku. A sebe vidí jako spasitele. Toho, kdo se tolik snaží, aby všechno bylo hezké a klapalo to a ti druzí to vůbec nevidí, neocení, nepodpoří je.
(Tuhle hru často hrají lidé, kteří se starají o rodinu. Ať už o děti, nebo o své staré rodiče. Osobně jsem se setkala už s tolika z nich, že by to vydalo na knihu. Ale nijak je tím neodsuzuju, to ne. Procházejí si jistou zkušeností, na které se něco učí. Jelikož škola života je tu stále a pro všechny. Nikdy nezavírá, nikdy nemá prázdniny. A my můžeme být vděční, že do ní můžeme chodit, i když se nám mnohdy nelíbí, co zrovna máme za předmět.)

Příklad ze života – zase sáhnu do osobní historie. Další předchozí partner a vztah s ním byl klasickou ukázkou hry na hrdinku. Trošku kombinovaný s klasickou chudinkou. Snažila jsem se, abychom byli aktivní – někam chodili, něco podnikali společně. Abychom byli spřízněné duše – měli společné zájmy. A výsledkem bylo odcizení, nepochopení a dokonce i agresivní chování. Všichni, kterým jsem vykládala o našich problémech, museli vidět partnera jako toho zlého, co se nesnaží, a mě jako tu dobrou duši, která chce všechno napravit.
Cestou ven bylo uvědomění, že já musím žít svůj život. Že se nemůžu jen denodenně snažit změnit život mého partnera. A myslet si, že já tu jsem proto, abych ho učinila lepším a šťastnějším. Jsem tu proto, abych učinila lepší a šťastnější sebe samotnou.

Co jsem tímto zamyšlením chtěla sdělit?

Především, že nejsou žádné oběti a útočníci (ve vztazích). Jsou jenom hry, které hrajeme a ze kterých máme problém se dostat. Tyto hry však nemají vítěze a poražené. Mají jen poražené. Protože v nich nikdo není šťastný. Teprve ve chvíli, kdy si přiznáme svůj podíl ve hře, kdy přijmeme odpovědnost za své figurky na šachovnici, teprve poté se nám můžou otevřít dveře dál a hra na utrpení může skončit. (Kdo viděl nebo četl první díl Harryho Pottera, může si krásně představit, jak to s figurkami a dveřmi myslím.)
hrdinové zlobiči

proč se nestavět čelem k problému?

V minulém článku se nám snad podařilo zbavit se zažité představy, že zlobivé holky můžou dělat cokoliv. Tak proč v tom boření zažitých představ nepokračovat i nadále? Dneska jsem si vzala na mušku zažitý přístup k problémům (=cokoliv co je problémem zrovna pro Vás, každý to máme jinak).

Kdo už jste někdy slyšeli, většinou s hlasitým povzdechnutím, případně i protočením očí směrem ke stropu, od někoho, kdo je Vám blízký, tuhle větu nebo její přibližná znění: „pořád před něčím utíkáš, nechceš se konečně postavit ke svým problémům čelem!?“

Dobrá rada nad zlato, že jo… 😉 Jenže, ono to má háček – a ne jeden. (Háček č. 1) Před problémy jednak nemůžeme utéct, protože si je nosíme v sobě, takže před nimi rozhodně neutíkáte (teď se možná ptáte před čím to teda utíkáte, když ne před problémy, že?). Ne, nejste paranoidní, opravdu utíkáte, ale před řešením těch problémů. To je sice taktéž něco, co máte v sobě (kdybyste neměli, žádný kouč ani poradce Vám nepomůže), ale máte to lépe schované než problémy, o kterých tak nějak víte, i když se je snažíte ostentativně přehlížet. Takže ještě lépe – neutíkáte před řešením samotným, ale před odhodláním a rozhodnutím ho najít.

Co je Háček č. 2, na který se chytíte, když uposlechnete volání oné dobrotivé osoby, která chce, abyste svým problémům čelili?
Pokud se postavíte problémům, vystavujete se hned dvojímu nebezpečí. (Nebezpečí č. 1) Postavit se něčemu už samo o sobě věští boj (protivníci se postavili proti sobě…). A můžete si být jistí, že bojovat s problémem je asi jako „bojovat za mír“. Asi tušíte, že boj za mír, je válkou, tudíž to, co nastane, je válka, a žádný mír. Bojovat s problémy je jako šťouchat do vosího hnízda.
A to jsme u Nebezpečí č. 2 – začnete-li šťouchat do vosího hnízda, najednou je všude kolem plno vos. Kde se vzaly, tu se vzaly. Jakto? (no u těch vos víte, vyšťárali jste je klacíčkem) Ale jak to vypadá s problémy? Těch je taky najednou všude kolem plno. Asi jste kouzelníci… Jak jste to udělali? Bez klacíčku s kouzelnou mocí a stejně naráz na Vás ze všech stran útočí jeden problém za druhým… 😮

Ano, jsme u Háčku č. 3 – to, že jste na problémy obrátili svou pozornost, způsobili jste jejich rozmach, růst a progresi, abychom moderní době učinili za dost. No prostě a jednoduše, to co mnozí už vědí, že KAM SMĚŘUJE NAŠE POZORNOST, TAM TO ROSTE, platí i na problémy.

Hmm, ale co s tím?

Utíkání o sto šest už máte vyzkoušené – nikam nevede. Jste tak akorát udýchaní a za Vámi se žene ta dobromyslná část Vašich bližních, kteří radí stavět se čelem k problémům. Jenže, Vy už víte, že to není dobrý nápad. Pokud jste pozorně četli už na začátku, víte že řešení máte taktéž v sobě. A to by Vás teď mělo zajímat ze všeho nejvíc… Takže na dobrodince okolo i na problémy pouze zamrkejte, aby věděli, že je berete na vědomí.

A OTOČTE SE čelem k ŘEŠENÍ.

Taaak, krásně jsme se vyhnuli „stavení se čelem“ – čili do boje. A teď už jen najít to správné řešení 😉
Pokud by Vám to náhodou nešlo úplně podle Vašich představ, nebo třeba příliš pomalu, tak jsem tu pro Vás. (katerina@katerina-koucink.cz)
čelem k řešení

hodným holkám (i všem ostatním)

(článek je i pro muže, jen si musí dosadit mužské provedení…)

Účelem tohoto minizamyšlení je rozptýlit rozšířenou představu, kterou mám dokonce i vytisknutou zlatým písmem na jedné mikině 😉

Známá je hlavně v anglické verzi: „Good girls go to heaven, bad girls go anywhere they want.“ (Volný překlad pro neangličtináře – „Hodné holky jdou do nebe, zlobivé kamkoliv chtějí.“)

Přestože jsem odjakživa společenský rebel, tak jsem vždy měla blíže k hodným holkám, než k těm zlobivým. Zatímco moje sestra to měla obráceně. A až teď je z ní zarytá hodná holčina. No a já? Já jsem na cestě svobodné holky.

Kdo je kdo?

Hodná holka
Pod tímto pojmem vidím holku, ale i ženu (muži si dosadí sebe), která je dbalá pravidel, která jsou určená nejčastěji nějakou autoritou (rodiče, škola, etiketa,…), ale i společností obecně. Proti těmto pravidlům se nebouří, důsledně je dodržuje. V případě, že někdy jde proti nim, trápí se pocitem viny ještě klidně i dlouhá léta poté.

Zlobivá holka
Je opakem hodné holky. Snaží se všemožně jít proti jakýmkoliv pravidlům. Porušuje zákazy kouření a zákazy všeobecně. Jakž takž se ještě drží zákonů daných státem. No rozhodně se důkladně snaží „nebýt hodnou holkou“.

Svobodná holka
To je právě ten druh, co „si dělá co chce“. Ale ne ve smyslu porušování kde čeho, rebelování na všech frontách atd. Svobodná taky neznamená, že si ji nikdo nikdy nevezme a zůstane na ocet. 😉
Znamená to, že si vždy může vybrat, jak se zachová, jak se postaví k dané situaci, danému problému, danému člověku i k sobě samé.
A dokáže co si usmyslí proto, že není omezovaná pohledem hodné holky, ani svázaná děláním věčného opaku toho, co by udělala hodná holka. Což je bohužel brzda zlobivých holek, které tak žijí v iluzi, že jsou svobodné.
Svobodná holka ví kým je, důvěřuje si, za svými cíli nejde přes mrtvoly a zákazy, ale hledá cestu, která je schůdná a v dané chvíli ta nejlepší. A také umí jednu důležitou věc – nechat věci plavat ve chvíli, když už víc udělat nemůže a s důvěrou se odevzdat „proudu událostí“. To proto, že ví, že udělala maximum a věří, že „to prostě nakonec dopadne dobře“.

Samozřejmě velmi ve zkratce téma klidně na celou knihu, ale snad byl účel zamyšlení splněn a vlna zamyšlení přeposlána dál všem hodným, zlobivým, ale i začínajícím svobodným (protože je to cesta a práce na sobě a ne jen „mávnutí kouzelným proutkem a vnitřní svoboda je tu„). Pokud máte nějaké dotazy, poznámky či nápady, ráda je uvítám na (katerina@katerina-koucink.cz). Stejně tak pokud se chcete zbavit nálepky hodná nebo zlobivá holka a zapracovat na „své cestě svobodné holky“, moje pomocná ruka je zde nepřetržitě k dispozici.
hodná holka