vztahy - komunikace - životní rozcestí

rodinaArchiv kategorií

Můžeme si za všechno sami? Nebo ne, nebo kdo?

Znáte 3 FÁZE vývoje „KDO ZA TO MŮŽE“?
Taky nesnášíte hledání viníků a pocit viny je jeden z nejhorších pocitů, co jste kdy zažili? Pokud ano, pak jste na tom stejně jako já a nemusíte se bát číst dál, protože v tomto článku vás nikdo obviňovat nebude. 🙂

Pojďme se na chvíli podívat do dětství, kde to všechno začalo – u první fáze. Jako příklad použiju sebe…
Jako malá a ještě dlouho poté, co jsem malá nebyla, jsem se brodila pocity viny, které ve mně vyvolávalo mé nejbližší okolí. Patřím k velmi senzitivním jedincům, a proto cokoliv mi okolí řeklo, že dělám špatně nebo že bych neměla dělat nebo že něco nevím, protože jsem ještě malá, jsem vnímala velmi bolestivě. Vnímala jsem, že na mě uvalují vinu za to, že nejsem dost dobrá, že neodpovídám jejich představě dokonalého dítěte. A jelikož jsem starší, vnímala jsem vinu i za svou mladší sestru – často tak, jako bych za to, že ani ona není dokonalým dítětem, mohla také já.
Žít s břemenem viny není nic příjemného. Vláčíte s sebou kouli na noze a čím víc o ní přemýšlíte, tím je větší a těžší. A nikdo vám neřekne, že tu žádná vina není a že se tak nemusíte cítit.

Kdybyste se takhle užírali dál, prostě by to s vámi seklo. A protože máme v sobě každý určitou míru pudu sebezáchovy, tak se snažíme, aby to s námi neseklo. Proto následuje fáze dvě – přehození břemene viny na někoho jiného.
Tato fáze se obvykle začne hlásit o slovo v pubertě a v druhé vlně se často objeví po nástupu na vysokou – prostě v obdobích, kdy se člověk začíná stavět na vlastní nohy, osamostatňovat se v myšlení i v čase, který tráví nyní více bez rodiny.
Dojdeme tou dobou k závěru, že přece nejsme tak špatní, a že špatný musí být ten, co je na nás škaredý. Takže se nám na nějakou dobu trochu uleví, protože nabudeme dojmu, že my za nic nemůžeme, že to všechno ONI.

Většině lidí fáze dva – „to ONI“, vydrží klidně i po celý zbytek života. Není to tak těžké, protože „těch oných“, je takové množství, že se rozhodně nemusíme opakovat ani nudit. První oni jsou samozřejmě rodiče a další členové rodiny, druzí oni učitelé a případně i naši vrstevníci. Pak následují osoby nadřízené, stát, církev, a další a další kvalitní viníci.

Kámen úrazu ale nastává, když se dáte na seberozvoj a myslíte to s ním vážně. Ne že si jen rozšiřujete plejádu svých možných adeptů na „to oni“ kolonku. Tím myslím, že třeba vládu vyměníte za astrologii – a najednou za všechno můžou hvězdy a tak různě. V takovém případě to se seberozvojem vážně moc nemyslíte a jen jste si našli barevnější a vznešenější viníky.
Když jste k sobě ale poctiví, dojdete nutně k další fázi, a to – „ZA VŠECHNO MŮŽU JÁ SÁM“.
Že by návrat v čase? Tak trochu.

Dostat se z fáze 3, dá pořádně zabrat. Zvláště pokud jde o zdraví. Pochopit, kdo, jak a proč „může“ za naši chronickou nemoc, je věru tvrdý oříšek. O tom, co dál, jsou napsané stohy a stohy knih. Sama například jednu takovou skvělou zrovna čtu (Moc podvědomí od Dr. Josepha Murphyho).
Jak vidno, když se na tohle téma píšou celé knihy, jedním článkem nic moc nevyřešíme.

Přesto ale, chci nabídnout jednu jednoduchou myšlenku, která ke mně přišla – vynořila se z čistajasna. A tato jednoduchá myšlenka může dodat sílu a naději v jakékoliv fázi vývoje a při řešení jakéhokoliv tématu, kde se objevuje nutnost najít odpovědnou osobu. Protože jen osoba odpovědná, je ta, která je schopna vyřešit svůj problém, před který je postavená.
Myšlenka tedy zní: ZKUSTE OBRÁTIT DŮRAZ.
Asi se ptáte, jaký důraz. Doteď jste byli zvyklí u věty „JÁ ZA TO MŮŽU“, dávat důraz buď na slovo já, nebo na „za to můžu“ jako celek. A v obou případech jste z toho nevyšli pocitově nejlíp.

Co když ale teď uděláme změnu a dáme důraz na slovo ZA a koncové MŮŽU? Najednou máme úplně jiný význam! Jakoby někdo lusknul prsty a z obviňující věty, je najednou věta plná naděje. Věta, která nám říká, že se MŮŽEME dostat ZA to. Jinými slovy – můžeme překonat jakoukoliv překážku.
Jestli ji obejdeme, přeskočíme, podlezeme, zničíme, to už je vedlejší. Hlavní je, že jsme toho schopní, že se MŮŽEME DOSTAT ZA „to“ 🙂

Fotky: 5 let, 18 let, 28 let

není VZTAH jako VZTAH

Právě mě napadlo takové malé zamyšlení nad vztahy obecně, tak se o ně s vámi podělím. Jako příklad využiji sebe a své vztahy. Pokud se budete chtít podělit, jak to máte ve vztazích vy, ráda si to v komentářích přečtu a ostatní čtenáři určitě taky 🙂
Vztahů je celá řada, proto jsem vybrala jen 4 základní a nám nejbližší – PARTNERSKÉ, RODINNÉ, KAMARÁDSKÉ a SAMI SE SEBOU.
Zamýšlela jsem se nad tím, jak se liší mé vztahové dovednosti, pokud jde o tyhle 4 skupiny vztahů. A dalo by se říct, že jsem odmala měla jakýsi přirozený talent na vztahy partnerské, rodinné a i na vztah sama se sebou. S kamarádskými to bylo jinak.

Partnerské vztahy

Nikdy jsem se nebála komunikace s muži, rozuměla jsem si s nimi. Nebyl pro mě problém riskovat to, že se třeba ztrapním, nebo že něco nevyjde. Láska a její projev formou partnerského vztahu pro mě byla vždy na prvním místě. Už v 10 letech jsem si začala tvořit přesný obraz mého muže snů a vydala se na cestu za ním.

Mezitím jsem prožila vztahy s těmi, které jsem měla potkat, abychom si vzájemně předali to, co nás posunulo dál, co nás obohatilo. Neslo to s sebou spoustu krásných romantických chvil – dostávala jsem květiny, lístečky s dopisy, dárky a všemožné jiné láskyplné pozornosti a projevy. Zažila jsem ale i spoustu slz, nepochopení, nevěry, rozchodů a návratů, vyjasňování.
Ať už jsem si ale prošla čímkoliv bolestivým, nikdy to u mě nevedlo k rezignaci na vztahy s muži nebo na lásku obecně. Vždycky jsem se brzy oklepala a vyhodnotila, co mi to dalo a vzalo, a šla dál.
Až jednoho dne, plus mínus 14 let poté, co jsem se na vědomou cestu za mým mužem snů vydala, jsem ho konečně našla. Oba se stále učíme, jak spolu vycházet co nejlépe. Ale i v těch méně příjemných chvilkách víme, že spolu chceme být, a to je hlavní. Měníme se a vyvíjíme každý den a každý týden je náš vztah o něco jiný, protože my jsme jiní.

Rodinné vztahy

Sice jsem byla od dětství „potírána“ za to, že jsem prý málo taktní – že říkám věci naplno, tak jak je vidím a neberu si servítky. Na druhou stranu jsem neměla strach cokoliv říct a cokoliv vykomunikovat. Čehož hojně využívali různí členové naší rodiny tak, že cokoliv se sami zdráhali komukoliv říct nebo s kýmkoliv zařídit, pověřili tím mě. Někdy sice nebylo ani trochu příjemné být „vztahovým poslíčkem“, ale naučila jsem se tak hodně o tom, jak sdělovat i nepříjemné zprávy. Přestože jsem z určitého úhlu pohledu byla vždy takovou černou ovcí rodiny, z jiného úhlu jsem naopak měla příjemný vztah s každým jednotlivým členem nejbližší rodiny.

img_0141

Vztahy u nás v rodině se průběžně proměňovaly vždy, ale až poslední 4 roky se dějí změny přímo dramatické. A můj dojem z nich je velmi příznivý. To, čím jsme si společně prošli od roku 2012 se dá pojmenovat jako těhotenství, porodní bolesti, porod a novorozenecké období. Nyní už jsme o něco větší než batolata a zkoumáme svět kolem sebe a dáváme všemu své nové místo. Vztahy nabírají na opravdovosti, odkládáme masky, mluvíme i o tabuizovaných tématech a čistí se tak postupně různé zažité představy a zvyky, které už dále neplatí.

Vztah sama se sebou

Možná některé překvapí, že i tohle se dá považovat za vztah, dokonce za plnohodnotný vztah (když jsme k sobě upřímní a opravdoví). Tady jsem taktéž pevná v kramflecích a rovněž ve vývoji – obojí současně. Vysoká míra sebereflexe, kterou jsem měla vždy a podporovala ji například psaním deníků, se mi nyní ještě více prohloubila a nabyla jiných, dříve netušených obzorů.

Mění se například můj vztah k tělu, které jsem dlouhé roky z různých důvodů v podstatě ignorovala nebo se ho i bála více zkoumat. Zlepšování vztahu k tělu se projevuje nejen tím, že dbám na kvalitní výživu, přírodní produkty pro péči o osobní hygienu a pomaličku se zvyšující množství fyzických cvičení. Projevuje se hlavně tím, že své tělo více vnímám. Více mu rozumím. Vím třeba, co po mně chce, když mě bolí kolena atd. Dříve bych například panikařila, že mám určitě nějakou hroznou nemoc. Nyní vím, že jakmile mě bolí kolena, je to tím, že jsem se zasekla, a je třeba se pohnout v jedné nebo i více oblastech života dál. A tak jdu a pohnu se, a ejhle, ze dne na den, kolena nebolí ani trochu (a to jsem si předtím nemohla třeba skoro dřepnout a vstát bez podpory a velké bolesti).

Prostě, jak kdysi říkával můj učitel z hudebky, nadšený praktikant jógy: „znát sama sebe“ a k tomu dodám – mít se ráda taková, jaká jsem nyní, současně však neustávat v sebezlepšování. 🙂

Kamarádské vztahy

Tak, a tady se dostáváme na tenký led. Kamarádské vztahy totiž pro mě byly odjakživa velkou neznámou. Ne že bych neměla kamarády – vždycky jsem nějaké měla. Tu více tu méně blízké v proměnách času, škol a koníčků, a tak jak se to mění na cestě životem. Ale co mi chybělo a chybí, byl především cit na tyto vztahy. Jednak co říct a neříct, a co si asi bude důsledkem mého projevu ten druhý myslet. A jednak cit pro detekci toho, co druhý asi myslí tím, co dělá a proč to dělá. Připadala jsem si mnohdy jako úplný mimozemšťan. Donedávna jsem netušila proč. Proč, když si připadám tak jistá a stále se vyvíjející ve všech třech zmíněných typech vztahů, tak proč v těch kamarádských jsem vlastně tam, kde jsem byla v těch 10 letech, téměř.

img_0383

Naštěstí jsem nedávno objevila knížku, o níž jsem referovala i tady na stránkách (ŽIVOT S VYSOKOU INTELIGENCÍ – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti, od Mgr. Moniky Stehlíkové, MBA). Jsem asi ve dvou třetinách této knížky a už nyní můžu říct, že daleko více chápu „co proč jak“ vznikalo a opakovalo se v mých kamarádských vztazích v minulosti. Tato knížka velmi pomůže těm, kteří si nejsou jistí v jakémkoliv z těch 4 typů vztahů (partnerské, rodinné, k sobě sama, kamarádské). Opravdu vřele doporučuji. Vydalo nakladatelství Grada.

ZÁVĚREM

Co jsem se touto, možná trochu rozsáhlejší, formou povídání o tom, „jak to mám já“, snažila říct?
Že není proč se stresovat, že vám to v některém typu vztahů jde lépe a v jiném hůře. Má to tak úplně každý. Všichni jsme jedineční a každému to přirozeně jde lépe v jiných oblastech mezilidské komunikace. To ale neznamená, že pokud na nějakou oblast nemáme od přírody talent hned ze startu, že se s tím musíme smířit a nebo se tím dokonce trápit. Protože vždycky je cesta, jak si poradit v nesnázích. Vždycky existuje způsob, jak najít řešení. A vždycky existuje mnoho možností, jak se zlepšit v čemkoliv, na čem nám záleží a co potřebujeme. Jde jen o to, neustat v hledání a důvěřovat, že je v našich možnostech zítra zvládnout to, co včera bylo nemožné. 🙂
A pokud byste chtěli v něčem pomoci s partnerskými či rodinnými vztahy, případně i se vztahem k sobě samotným, ráda pomůžu.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >4<

Jak poznáte, že jste odpustili jemu/jí i sobě?puppy-love

4 fáze odpuštění

Rozhodneme-li se někomu něco odpustit, můžeme pozorovat tyto čtyři fáze odpouštění.

první fázi máme tendence vyříkat si to s dotyčným/ou osobně. Například při návštěvě rodičů vylíčit tomu z nich, který nám ublížil, jak nás to ranilo, případně se i pohádat o to, kdo za onu událost může.

druhé fázi již nechceme otevírat konflikt znova a při návštěvě rodičů děláme, jako by bylo vše v pořádku a snažíme se nemyslet na to, že si stále pamatujeme, co se stalo, a bolí nás to. Nicméně nechceme své břímě nést sami a tak jej tu a tam svěříme někomu blízkému – postěžujeme si, jak nám onen člen rodiny ublížil, jak se nás dotkl a podobně.

Třetí fáze by se dala nazvat „tichou fází“ – nemáme již potřebu mluvit o svém prožitku před nikým dalším, ale v okamžiku, kdy se nám přihodí něco, co nám nějak připomene danou bolest či křivdu, okamžitě se nám vybaví před očima. A my zase prožíváte stejné pocity, jako tehdy, když se to stalo. Ty ale postupně slábnou.

No a čtvrtá fáze je pak odpuštěním samotným. Je to okamžik nebo spíše období, které by se dalo nazvat „přetržení asociační nitě“. V této fázi už nám nevyskakují znovu před očima okamžiky, kdy se nám dané psychické poranění stalo, pokaždé když prožijeme něco, co s ním souvisí. Bolest se stala pouhou vzpomínkou. Událost se konečně stala tím, čím od začátku byla – minulostí. A tentokrát je to i minulost naše. Protože si déle s sebou nevláčíme pulzující kámen nepříjemných vzpomínek.

rcaNUh3pQ9GD8w7Iy8qE__DSC0940Musel by nám někdo výslovně říct o tom, co se nám stalo, abychom si připomněli, že jsme něco takového zažili. Nebo by se nás někdo musel zeptat, jestli bychom mu neuměli pomoci (či ho nemohli vyslechnout) s jeho problémem, který je téměř totožný jako byl ten náš.

Někdy všechny čtyři fáze proběhnou pomalu jako blesk, to se ale stává výjimečně. Většinou je prožíváme v rozmezí několika let nebo aspoň měsíců. Třetí a čtvrtá fáze se objevují většinou až ve chvíli, kdy s danou událostí začneme vědomě pracovat. Tak, jak bylo popsáno v předešlých článcích. Tím začínáme ránu čistit a až ji vyčistíme, rána se zacelí a nezanechá po sobě ani jizvu.

Můj druhý příběh odpuštění

Jsou to už skoro dva roky (září 2014), co se mi ozvala jedna slečna, která mě za doby studií na vysoké šikanovala po internetu na jednom diskusním fóru. Tehdy jsem jí samozřejmě nemohla přijít na jméno, i když jsem nechápala, proč se do mě strefuje, když mi přišla hodně podobná – měly jsme společnou hudbu, literaturu i jiné věci. Rozdíl byl snad jen v tom, že ona byla hodně plnoštíhlá a já zas hodně štíhlá.

Nicméně jak jsem v roce 2012 odpouštěla tomu klukovi tu šikanu, tak jsem to vzala z gruntu a všechno, co souviselo se šikanou, jsem odpustila a změnila. Že jsem odpustila téhle slečně jsem mohla pozorovat už na začátku roku 2014, kdy se začala hodně stýkat s mým bývalým přítelem, se kterým jsme si velmi blízcí dosud.

Čekala bych u sebe reakci jako: „jak se můžeš tahat s touhle holkou? To si nepamatuješ, jak se ke mně celé ty roky chovala?“
Podobně jsem před lety reagovala, když jsem zjistila, že moje kamarádka má v přátelích toho kluka, co mě šikanoval.

Tentokrát se ale nic takového nekonalo – překvapila jsem sama sebe. Vůbec mi nevadilo, že se vídají, naopak jsem byla ráda, že není sám a rozumí si s nějakou ženou. Dokonce jsem ho podporovala v tom, aby ten vztah prohloubili.
A přibližně půl roku na to mi ta slečna sama napsala. Omluvila se za všechno, co mi kdy řekla. A možná si i myslela, že jsem blázen, když mi to vůbec nevadí. 🙂
Její omluvy jsem si vážila. Ale uvnitř to se mnou ani nehnulo – teda vnitřně jsem se usmívala a cítila takový zvláštní klid. Necítila jsem ale nic jako úlevu, zadostiučinění, vítězství, škodolibost, nic podobného. Jen jsem měla radost za ni samotnou, že si shodila zas další batoh kamení ze zad… Řekla mi tehdy, že jsem lepší člověk – patrně než ona. Ale nemyslím si, že bych byla nějaká světice nebo extra úžasná osoba bez chyb. Jen na sobě už roky poctivě pracuju – a výsledky jsou viditelné. 🙂
Pak jsme se potkaly i osobně a pomohla jsem tomu, aby se ti dva dali dohromady. Už spolu sice nejsou, ale jsou přátelé.

Bonus na závěr

Tady mé vyprávění končí a končí i série článků o odpuštění. Pokud Vám cokoliv z nichY51aFguqRcGTgsYRYBXV_20140104_085932 pomohlo, budu ráda, když je budete sdílet dál, dáte o nich vědět přátelům, rodině. Kdybyste měli jakékoliv dotazy – ať už k tomu, co bylo řečeno, nebo doplňující – neváhejte se na mě obrátit. Ať už v komentářích nebo osobně mejlem. Ráda pomohu.

A jako bonus na závěr, přidávám odkaz na článek jedné mé dobré známé, která je skvělá terapeutka v tom, co dělá. V článku naleznete metodu, kterou vedle jiných využívám v současné době já sama. Jsou to malinké kroky, které mají ale ohromný účinek a jdou dělat na pokračování. Sama jsem něco za půlkou a výsledky vidím při každém tom malém krůčku, který je v článku uveden. 🙂

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >3<

country-trainOdpuštění sobě

Vyjasněme si nyní, proč je nutné odpustit nejen druhému člověku, ale také sobě samému.

Uvědomění, že je třeba odpustit sobě, k nám přijde ve chvíli, kdy se rozhodneme převzít za svůj život odpovědnost. A to nejen za svůj materiální život – vydělávání peněz na nájem, jídlo, dovolenou a vlastní seberealizaci v jakékoliv oblasti. Ale především za svůj život vnitřní – za své emoce, pocity, za svou bolest i štěstí. Za to vše totiž vděčíme sami sobě. Tím, jací jsme a jak žijeme, a především pak jak smýšlíme o sobě, druhých i světě a životě jako takovém.

Tím vším jsme si do života přitáhli právě ty situace, které se nám staly a právě ty lidi, které jsme potkali. A ti se k nám pak chovali podle toho, jak vnímáme sami sebe.

Jsou samozřejmě výjimky – například týrané dítě, které v dospělosti, když už je schopné převzít za sebe zodpovědnost, musí odpustit rodiči, kterého si sotva přitáhlo do svého života tím, jak žilo v tomto životě.

Nelze změnit minulost. Je ale možné změnit pohled na minulé události, a tím pak ve svých očích i minulost samotnou.

Jak změnit minulost?

Tak, že se na události, které se nám staly, podíváme znovu, novýma očima. Někdy to zvládneme sami, jindy s pomocí různých tematických knížek či vzdělávacích videí nebo za pomoci odborníka v dané oblasti. Poslední možnost má oproti ostatním tu výhodu, že si při vyslovení svých trápení nahlas před někým nestranným, kdo má nadhled nad situací, uvědomíme více souvislostí, které nám třeba dříve unikaly. A velmi se tím urychlí proces vyřešení celé události a posun kupředu.

Ať už si vyberete kterýkoliv ze zmíněných způsobů práce s nepříjemným zážitkem z minulosti, výsledkem by měla být vždy stejná věc, a to přeměna „zážitků na zkušenosti“. Zkušenost je vyřešený zážitek. Vyřeší se tím, že dokážeme rozpoznat, v čem nás mohla i bolestná událost posunout vpřed. Co jsme se díky prožitým okamžikům naučili nového.

V momentě, kdy se vám vybaví prožitá událost, automaticky do ní cele vstupujeme. Vidíme to, jako bychom tam opět byli, a prožívali situaci znova na vlastní kůži. Máme proto stejné myšlenky a pocity, jako jsme měli tehdy. A tím i stejný pocit bezmoci a vzteku, ale i stejné možnosti vypořádání se s danou situací případně s protivníkem. Proto návratem do minulosti nemůžeme minulou bolest smazat či problém vyřešit.

Doporučuji proto jako první krok toto praktické cvičení

Postavte se na zem, tam kde teď jste (pokud si článek čtete v pracovní době v „open office“, postačí poloha vsedě). Pak se otočte a podívejte se za sebe. V libovolné vzdálenosti, jaká vám přijde vhodná, si představte sami sebe v oné nepříjemné situaci. Usmějte se na své „minulé já“, protože dnes už víte, že ta událost neznamenala „konec světa“, ale že jste ji přežili. A pak se podívejte na prostor mezi vámi a vaším „bývalým já“. A ten si ve své představě vyplňte vším, co se vám od té doby povedlo. Pokud vás napadne i něco, co se vám povedlo právě proto, že jste prožili onu bolestnou zkušenost, tím lépe.

Pro vás, kým jste teď, není důležitá událost v minulosti, které se odpuštění týká, ale ten prostor mezi vámi a tou událostí. Protože díky pohledu na události zmiňovaného prostoru, můžete lépe ocenit a procítit současnost.

V příštím díle si povíme, jak poznáte, jestli jste už odpustili a přidám i další příběh ze života, jak jsem to poznala já u jedné další osoby.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >2<

Dušanův foťák 111Některé techniky odpouštění
Zde máte některé techniky, které k odpuštění mohou pomoci. Je možné je jakkoliv kombinovat, dle vašeho vlastního uvážení. Na konec pak přidávám svůj vlastní příběh odpuštění, jak jsem slíbila v minulém článku a taktéž způsob, jakým jsem v něm odpustila já sama.

  1. Dopis tomu, kdo vám ublížil

Vezměte papír a napište dva dopisy – jeden adresovaný „tomu někomu“ a druhý adresovaný sobě. Nejprve napište druhému člověku. V dopise byste měli vylíčit vše, co vás napadá k dané situaci. Pocity, které jste měli tehdy i teď, tehdejší i současné myšlenky, důsledky, které pro vás zážitek měl. Poté napište dopis sami sobě, kde si připomenete, jak jste nechali sami sebe se trápit. Pod oba dopisy připište velkými písmeny – ODPOUŠTÍM TI/VÁM. A následně dopisy spalte na bezpečném místě.

Když budete pozorovat, jak papír postupně hoří, představujte si, že ten plamen osvobozuje vaše myšlenky a pocity, že postupně odpouštíte a s poslední jiskřičkou jste odpustili úplně.

  1. Afirmace

Velmi účinným prostředkem jsou také pozitivní věty, tzv. afirmace. Můžete je najít na internetu či v knihách a přizpůsobit je své situaci. Anebo si vymyslet naprosto originální své vlastní. Pro příklad zde uvádím dvě krátké od Louise L. Hay: „Odpuštění sobě a druhým mě osvobozuje od minulosti.“ „Odpouštím a osvobozuji sama/sám sebe.“
Je důležité nejen vyslovení afirmace – nejlépe nahlas, ale především její emocionální prožitek. Musíte do řečeného vložit emoce a pocity odpuštění. Možná vám to ze začátku nepůjde a budete jen mechanicky opakovat „odpouštěcí formuli“, ale pravidelným opakováním k vám postupně přijdou i emoce a tak potřebné odpuštění.

  1. Oproštění se od minulosti

Toto je technika pro pokročilé. Nenechte se ale odradit a vyzkoušejte ji!
Jde o podrobnou práci se sebou sama, kdy si postupně uvědomíte, že Vy, tak jak tu teď sedíte a čtete tyto řádky, nejste ten samý člověk, jakým jste byli, když došlo k události, kterou je třeba odpustit. Od té doby jste se posunuli, nabyli nové zkušenosti, získali nové přátele, novou práci, nové bydlení, začali s novým koníčkem atp. Vzpomeňte si na vše co je vám blízké a je z pohledu „vašeho minulého já“ novinkou. Tím si více uvědomíte sebe sama – to, kým nyní jste. A zjistíte, že už ke svému životu nepotřebujete opakovat (sobě či jiným), co vás tehdy potkalo. Svou identitu nemusíte dále stavět na minulých událostech, ale pouze na tom, kým jste nyní.

Takže až se budete příště blíže seznamovat s někým, komu důvěřujete, nepřidáte mezi povídání o sobě, které k seznamování patří, historku o tom, „co jste si prožili za těžké časy“. Budete mluvit pouze o sobě, jací jste „TADY A TEĎ“.

Tuto techniku jsem použila i já… Jak?

Jednoho dne jsem se zastavila a podívala se na svůj život jako celek. Představila jsem si jej jako okruhy událostí, určitá období – velké kruhy na časové ose. V prvním kruhu byl předškolní věk, ve druhém kruhu základní škola, třetí kruh představoval střední školu, čtvrtý kruh vyplňovalo období vysokoškolského studia a pátý kruh dobu po studiích.

Prohlédla jsem si, co jsme prožila, a jak jsem se dostala tam, kde jsem teď. A zjistila jsem, že svou historii, jak bolestnou, tak radostnou, už ke svému osobnímu životu dále nepotřebuji. Pomáhá mi v životě profesním, protože to jsou zkušenosti, ze kterých (mimo jiné) čerpám při sezeních s klienty. Ale pro mě osobně je důležité to, čím žiji teď a mé sny a cíle, které mě ženou dál za jejich splněním.

A tak se stalo, že když jsem na konci roku 2012 potkala toho kluka, který mi tolik let ubližoval, a jehož tvář jsem tu a tam pravidelně vídala ve snech, nepoznala jsem ho. V těch snech jsem ho vždy chtěla uškrtit, praštit nějakým těžkým předmětem, který byl zrovna po ruce. Myslela jsem si, že tu tvář poznám kdykoliv a kdekoliv. Že tyto pomstychtivé myšlenky à la Hrabě Monte Christo ve mně zůstanou navždy. Ale nezůstaly.

Stála jsem tehdy na nádraží a najednou jsem ucítila v zátylku upřený pohled někoho za mnou. Otočila jsem se a setkala se pohledem s nějakým klukem. Říkala jsem si: „Ten je mi nějaký povědomý, toho odněkud znám. Ale odkud?“ Usmál se na mě a kývl. A až teprve v tu chvíli, když se usmál, mi došlo, že to je „on“. Vypadal navlas stejně jako na střední, ale já jsem už neviděla „ho“, ale nějakou matně známou tvář. Mimoděk jsem se na něj usmála a kývla také. A usmívala jsem se pak ještě dlouho poté pro sebe, protože jsem právě poznala, že jsem už odpustila jak jemu, tak sobě.

V příštím díle si povíme, jak odpustit SOBĚ.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ

c1b3b9b0Přemýšleli jste někdy nad tím, co všechno vás ve vašem životě brzdí? Co všechno vám nedovoluje žít naplno v současnosti – „TADY a TEĎ“? A co můžete udělat proto, abyste se pohnuli z místa a osvobodili se od toho, co vás tíží? V tomto článku si povíme o jedné z věcí, která vás drží na místě, a v navazujícím se dozvíte, co můžete udělat, abyste se oprostili od tohoto problému.

A o čem je řeč?

Jedná se o odpuštění. Toto slovo má pro každého z nás velmi osobní nádech. Když slyšíme někoho říkat: „Je třeba odpustit všem, co vám kdy nějak ublížili.“, tak si možná zaťukáte na hlavu a řeknete si – „Jsem snad blázen? To nikdy, na rány se nezapomíná!“, anebo, v lepším případě, vám zazní v mysli: „Ano, vím, že je třeba odpouštět, ale když ono je to tak těžké… Jak to mám udělat?“

První skupinku pomyslných respondentů se nechystám přesvědčit o tom, že nemají pravdu a dělají to celý život špatně. Druhé skupince se pak chci vynasnažit pomoci v jejich cestě za odpuštěním a životem bez křivd, které si s sebou vláčíme za celý život všichni pěkný balík.

Vysvětlím vám, proč je tak důležité odpustit všem, včetně sebe samých, což bývá často tím největším oříškem. Odpustit druhým si ještě umíme aspoň představit, ale odpuštění sobě, to nám zní možná poněkud nesrozumitelně.

Proč je dobré odpouštět?

Pokud si v sobě vláčíme křivdy, a čím větší pytel jich máme, tím silněji, jsme připoutáni k minulosti. A to nejen nějakou pomyslnou červenou nití, jak se o ní všude mluví, ale přímo těžkými žalářními okovy, případně i koulí na noze. Dokud neodpustíme všem lidem, kteří se účastnili všech nepříjemností, co se nám za život přihodily, tedy včetně sebe, jakožto aktéra v hlavní roli, nemůžeme volně a svobodně vykročit do budoucnosti.

Samotným nám určitě není příjemné, pokud ovšem nejsme masochisté, omílat si v hlavě při různých příležitostech staré rány a přehrávat si situace, které se staly nedávno, anebo častěji, v hodně vzdálené minulosti. Máme potom pocity viny, studu, vzteku, bezmoci, smutku atp., což se nám samozřejmě ani trochu nezamlouvá a chceme od takových pocitů pryč – zbavit se jich.

Když si dané situace znovu probíráme pouze v hlavě, je trochu těžší si všimnout, jak jsme připoutaní k těmto minulým nepříjemnostem. Pokud ale začneme o svých psychických bolístkách vyprávět všem lidem, kteří jsou nám jen trochu blízcí, máme v ruce krásný ukazatel, že nás minulost drží v šachu a že s ní do budoucnosti plně volná cesta nevede.

Příklad z mého života

Například já osobně jsem léta na vysoké škole vykládala všem přátelům, jak mě jeden spolužák na střední škole šikanoval a jak jsem se s tím těžce vyrovnávala. Stále se mi jednou za čas zdálo o onom „záškodníkovi“, kde jsem se mu chtěla pomstít. Dokonce jsem vyhledala v této věci i psychologickou pomoc jedné velmi příjemné a vstřícné paní psycholožky. Avšak bez výsledku.

Jak jsem se z téhle situace dostala? A jak jsem dokázala dotyčnému spolužákovi odpustit a tím odpustit i sobě? O tom a současně o dalších technikách odpouštění se dočtete v příštím článku.

RODIČE A DĚTI 3: Zdraví a hledání vlastní cesty

RpgvvtYAQeqAIs1knERU_vegetablesNapsat tento článek pro mě nebylo nejlehčí. Jsem totiž zastánce principu, že není dobré „kázat vodu a pít víno“, který ve svým článcích zásadně dodržuji. Proto jsem nejprve téma dnešního článku musela vyřešit u sebe (nebo aspoň výrazně posunout kupředu).
Tentokrát je téma zřejmé už z názvu a předesílám, že se jedná o poslední díl série o rodičích a dětech s ukázkami na příbězích ze života.
Dneska se podíváme stručně na příběh mého vyučujícího a příběh mého spolužáka. Nakonec přidám svůj vlastní příběh. Nejprve ale úvodem zmíním některé souvislosti mezi rodiči, dětmi, zdravím a hledáním vlastní cesty.

Tohle téma by vydalo určitě na knihu a mnohé věci už i v konceptu mé knihy jsou, ale přece jen jsem chtěla ukončit tuhle sérii článků, když už jsem to slíbila. Jako první musím zdůraznit, že ať už má kdokoliv jakékoliv rodiče, tak jim nejde vyčítat vlastní neúspěchy, vnitřní zranění nebo cokoliv nás napadne, že z rodiny pramení. Ono to sice pramení, ale rodiče nic z toho neudělali naschvál, dělali vždy to nejlepší, co mohli, v té době, kdy se to dělo. Šanci vykřesat ze sebe to nejlepší máme vždy a máme ji ve svých rukou.
V této souvislosti ráda zmiňuji příběh, který jsem si přečetla tuším že v knížce psycholožky Brigitte Hamannové – Principy splněných přání. Šlo o dva bratry, jejichž otec byl alkoholik a ztroskotanec. Jeden z bratrů se v dospělosti stal rovněž alkoholikem a troskou. Druhý bratr byl velmi úspěšný, rozhodně žádná troska. Když se nezávisle na sobě bratrů zeptali, co si myslí, že je příčinou, že jsou tam, kde jsou, oba shodně odpověděli. „Co už z vás může být, při takovém otci?“
Takže co pro jednoho je cestou do pekla, druhého nakopne opačným směrem. Proto nelze nikoho vinit, že může za to, co se sebou v dospělosti uděláme.

V dospělosti, nebo po vystudování poslední školy, kterou nám rodiče platí, je pak už jen na nás, jak dále naložíme se svým životem. Od té doby již nad námi nemají moc. Stává se ale, že mnozí lidé ještě dlouho poté, nebo dokonce celý život, podřizují svá rozhodnutí a svou životní cestu tomu, co si přejí jejich rodiče. Tento postup pak vede k pocitu životního neštěstí a k různým nemocem a jiným neduhům. Za to už ale rodiče nemůžou ani trochu. Náš život je náš život a je jen na nás, jak s ním naložíme. Pojďme se podívat na první příběh.

Příběh mého učitele z vysoké
Jeho otec byl věhlasný právník a chtěl, aby jeho syn šel ve šlépějích svého otce. Syn byl velmi umělecky talentovaný a právníkem být nechtěl. Školu ale vystudoval a stal se minimálně učitelem práva. (Více o jeho profesně-právních cestách jsem nezjišťovala.)
Své umělecké nadání sice nehodil úplně do šuplíku a jeho díla se prodávají. Ale on sám působí hrozně nešťastným dojmem a na hodinách se často zmiňuje o svých nemocech a „co mu doktor říkal“. Jako učitele ho jedna skupina studentů (ta patrně početnější) moc nemusí nebo až nesnáší a druhá skupina, do které jsem patřila já, ho miluje. Takže za mě jsem určitě moc ráda, že na škole učil, ale domnívám se, že kdyby právničinu pověsil na hřebík úplně, byl by mnohem spokojenější, a tím i zdravější.

Příběh mého spolužáka z vysoké
Tento spolužák mi byl v posledních dvou ročnících velmi blízký. I on má v rodině významné právnické kořeny. A taktéž oplývá nemalými uměleckými talenty. A příběh? Vlastně velmi podobný. Je sice ještě mladý a zapálený do všeho, co dělá. Ale můj dojem z něj je takový, že kdyby dělal jen to, co ho baví, tak by ho to uživilo a taktéž by byl zdravější a spokojenější.

Můj osobní příběh
Někdy si připadám jako jakási zakletá skříňka, od které chybí klíč. Jak co se týče mé vlastní cesty, tak co se týče zdraví. Jsem jakási taková zabrzděná, pohybující se v kruzích. Nebo ještě donedávna jsem byla v tomto stavu téměř konstantně s občasnými světlejšími tvůrčími chvilkami. S nástupem roku 2016 jak kdyby se tahle moje zakletá skříňka začala rozpadat. Naráz jsem schopna věcí, kterých jsem dříve schopna nebyla. Hlavně na mé spisovatelské cestě.
A dá se říct, že i moje zdravotní stránka se začíná vylepšovat.
A jakou roli v mém příběhu hrají rodiče? Co se týče mé cesty, tak sice s ní nesouhlasí a mají různé námitky a představy, ale sem tam se ozve i pozitivní ohlas na něco, co dělám. Pro mě je ale důležité to, že máme dobré vztahy a také to, že mi na jejich názoru už tolik nezáleží. Respektive nechci ho měnit a ani měnit sebe k obrazu jejich představ. Každý má právo na svůj názor a každý vnímá svět skrze své zkušenosti a svou povahu. A já k tomu, co dělám, nepotřebuji jejich souhlas.
To je velmi důležité. Mnoho lidí totiž hledá souhlas a podporu u rodiny v tom, co ve svém životě dělá. Tenhle přístup ale k ničemu dobrému nevede. Vede pouze k nezdravé fixaci na rodinu a vůbec k pokroucenému názoru na sebe sama. Proto bych všem určitě doporučila – pokud můžete, mějte své rodiče rádi, ale nic od nich neočekávejte a nepožadujte. Maximálně si upravte komunikaci s nimi v rámci možností podle svých představ.
Ohledně zdraví – ano, přinesla jsem si z rodiny kdejakou nemoc a neduh. Byly doby, kdy jsem za to své rodiče vinila. Říkala jsem si třeba v době dospívání takové věci jako „jak si mohli pořídit dítě, když věděli, že u moci jsou komunisti a ještě k tomu oni sami nejsou zdraví a je tedy riziko, že stejnou nemoc bude mít i jejich dítě?“
Dnes už vím, že vše je vždycky tak, jak má být. Současně, všechno je výzvou a šanci na uzdravení máme ve svých rukou, ať už rodiče mají jakoukoliv nemoc nebo poruchu. Já jsem takový extremista a dokud mě jó něco nebolí a jó pořádně nepříjemná situace netlačí, tak se nehnu z místa. Doufání, že se všechno nějak samo vyřeší, aniž bych já sama aktivně něco dělala, mě provázelo až do roku 2012. Taktéž pocit bezmoci„doktor říkal, že to je napořád, achjo, tak to se s tím asi budu muset smířit“. A tak podobně.
V zásadě ale můžu říct, že nebýt mých nemocí, nevydám se na cestu sebeuzdravení, na cestu poradce – toho, kdo pomáhá k uzdravení i druhým. Nezabývám se všemi možnými alternativami jak si pomoci bez doktorů a vůbec – DÍKY ZA TO VŠE… Je to motor, který mě žene dál a dál.

>>>><<<<

Takže PRO RODIČE – netrapte se, co jste způsobili svým dětem nebo ještě způsobujete. Prostě je milujte a dělejte nadále vše, jak nejlépe v danou chvíli dovedete. Ony si děti už nějak poradí. Když ne hned teď, tak v budoucnu – možností je dneska nepřeberně mnoho.
PRO DĚTI – ať už si z rodiny nesete jakékoliv „následky“, zranění, nemoci, prostě cokoliv nepříjemného, tak doporučuji začít k tomu všemu přistupovat jako k výzvě. Vydejte se na cestu vlastního uzdravení, návratu k vlastní celistvosti a cestou kreativity v tom, co vás baví. Ve chvílích vděčnosti za tento úžasný motor, který vás postrkuje se sebou „něco dělat“, k vám přijde všechno, co potřebujete k postupnému uzdravení – na těle i na duši.

Přeji vše dobré a kdyby cokoliv, ptejte se. 🙂
Kateřina

RODIČE A DĚTI 2: Rodiče jako opěrné pilíře

rcaNUh3pQ9GD8w7Iy8qE__DSC0940V prvním díle jsme si vyprávěli příběh Mildred Pierceové a její dcery. Závěrem jsem slíbila, že se můžete těšit na příběh mého spolužáka ze základky a ještě něco navíc. Co dneska můžete čekat navíc? Příběh mé kamarádky a jejích dcer. Tato kamarádka mi dovolila použít její příběh v článku a dokonce ani nechtěla být první, kdo si článek přečte, aby mohla případně zasáhnout a ovlivnit tak, co zveřejním a jak to napíšu. Tímto jí děkuji za důvěru. A rovněž chci říct, že budu respektovat, pokud i přes toto vzácné svolení, si své rozhodnutí po přečtení článku rozmyslí a nebude chtít, aby její příběh na stránkách nadále byl.

Druhý díl jsem nazvala „Rodiče jako opěrné pilíře“. Tím chci říct, že dítě potřebuje, aby rodiče byli pevní, aby se o ně mohlo opřít, aby se na ně mohlo spolehnout. Dále potřebuje cítit lásku, která z rodičů vychází. A teď nemám na mysli jen lásku rodičů k dítěti, to se rozumí samo sebou, že ji dítě potřebuje. Mám na mysli lásku rodičů mezi sebou a každého z rodičů pak ještě k sobě samotnému.
Všech těchto podmínek není vůbec snadné dosáhnout, protože většina rodičů si dítě pořídí ve chvíli, kdy sami jsou neúplní, zranění, bolaví. Některá zranění jim dítě může pomoci vyléčit – už v prvním díle zmíněným zrcadlem, které jim nastaví a nejen tím. Ale vždy něco ze své vnitřní bolesti přenesou na dítě. Kdyby bylo jasné, kde je prvotní příčina, jaký řetěz následoval a jak probíhala několikagenerační vlna předávané bolesti, pak by bylo relativně snadné vše rozklíčovat a uzdravit. Horší ale je, že toto předávání funguje jako tichá pošta. Určitě každý z nás jako dítě hrál hru na tichou poštu.
Při tiché poště se vyšle slovo, které se pošeptá do ucha nejbližší osobě vedle nás a ta ho pak šeptem pošle dál, a tak dále, až se řetěz uzavře a poslední osoba řekne, jaké slovo k ní doputovalo. Málokdy je to původní vyslané slovo. A takto nějak to chodí s tím, co si neseme jako soubor mnoha-generačních zranění. Pod povrchem se sice, dle mého, stále šíří původní příčina, ale na povrchu, na vědomé úrovni už nevíme, o co se jedná. Jen víme, „že je něco blbě“, a že se to táhne rodinou už dlouho.
Jak tedy vidíme, je dost těžké, být pevným opěrným pilířem pro dítě, když v sobě máme bolavá a křehká místa a závan větru tak lehce otevře i velmi staré a zapomenuté rány.
Na příběhu mého spolužáka a mé kamarádky chci ukázat, jak vypadá taková reakce dětí na situaci, kdy ztrácí pevnou půdu pod nohama, protože se pevné pilíře rodičů z nějakého důvodu začaly rozpadat.

Spolužákův příběh

Když jsme byli ve čtvrté třídě, hráli jsme si s kamarádem na „třídní doktory“, což vlastně byli takoví psychologové, diagnostici a „pseudoléčitelé“ v jednom. „Pseudo“ proto, že jsme nic neléčili, jen jsme zaznamenávali, kdo se vyléčil. Diagnózy jsme si pojmenovávali podle toho, jak se naši spolužáci projevovali a „léčili“ jsme pouze kluky. O našem pozorování jsme psali kroniku, kde byl zaznamenán vývoj toho, jak se kluci ve třídě v průběhu roku chovali.
Hlavním „nemocným“ a tím, kdo nakazil mnohé jiné kluky, byl právě spolužák, o němž tento příběh je.
Úplně jsem zapomněla, že jsme tuhle kroniku vedli, až se mi dostala v roce 2011 znovu do ruky, protože mě kontaktoval ten kamarád, který ji měl od té doby, co  jsme přestali psát, u sebe. Při čtení kroniky po tolika letech, mi naráz začaly docházet souvislosti mezi tím, co bylo v kronice psáno a tím, co jsem se později dozvěděla od mamky, která to zas věděla od jiné mamky atd.
Nemoc všech kluků se projevovala náhlým zhoršením chování. Začali zlobit, upozorňovat na sebe naprosto podivným způsobem a vůbec se chovali nemožně. Mysleli jsme si, že to už začíná puberta, ale bylo nám tehdy mezi 9 a 10 lety, takže na ni bylo přece jen u kluků trochu brzy. Navíc kdyby to byla puberta, tak tohle chování ještě roky pokračuje. A ono trvalo jen rok a pak v páté třídě skončilo. Důvody jsme proto museli hledat jinde.
Co jsem se dozvěděla od mamky po letech? V době, když jsme byli ve 4. třídě, se onomu spolužákovi udála v rodině nepříjemná změna. Jeho tatínek trpěl určitou nemocí (kterou zde nebudu jmenovat) a vlivem této nemoci se stával méně samostatným a potřeboval pomoc od svého okolí. Jeho stav se postupně zhoršoval a měl problém s běžnými činnostmi jako například trefit se klíčem do zámku. Jeho synové na tatínkův stav reagovali tím, že mu dělali „naschvály“. Byli na něj v podstatě až zlí.
Když jsem to od mamky slyšela, tak jsem skoro nevěřila svým uším. Ten spolužák i jeho bratr jsou totiž velmi chytří a hodní kluci. Jak to, že se naráz chovají takhle? A ještě vůči vlastnímu otci?
V roce 2011, kdy se mi dostala kronika do ruky, mi došlo, že „spolužákova nemoc“, kdy zlobil a upozorňoval na sebe nevhodným způsobem, se časově přesně kryla s touto rodinnou krizí. Souvislost byla jasná. Ale až loni mi došlo, že ten spolužák nebyl zlý proto, že by to měl v povaze nebo se dočasně na jeden rok pomátl na rozumu. Byl zlý proto, že nevěděl, jak ze sebe dostat vztek. Neuměl si poradit s tím, co se děje. Do té doby mu byl otec oporou, a teď se naráz po něm chce, aby byl on oporou svému otci! Na devítiletého kluka je to velmi těžký náklad, se kterým se má vypořádat.
On i jeho bratr potřebovali silného otce, a proto se snažili, aby projevil svou sílu. Jakoby „do něj bušili“ toužíce, aby udeřil zpět, aby pocítili tu sílu, aby se díky tomu cítili v bezpečí, pod ochranou. Později pak nejspíše došlo k vyrovnání sil – jednak otec se naučil pracovat se sebou i okolním světem v nové situaci, a nebyl již díky tomu tak slabý a odkázaný na druhé a také jeho synové začali být silnější a naučili se více spoléhat na svou vlastní sílu.

Příběh mé kamarádky

Tento příběh je velmi podobný, co se reakcí dětí týče. Kamarádka má dvě dcery. Po rozvodu s manželem se dlouho táhly a možná ještě táhnou soudní tahanice o děti, alimenty a další záležitosti. Jsou zde různé finanční, zdravotní, vztahové i psychické problémy, jak na straně matky, tak na straně otce. A jak myslíte, že reagovaly dcery?
Obě si prošly obdobím agrese – touhy po bezpečí, jistotě, zázemí, důvěře, atd. Agrese se u nich projevila jak navenek – vůči rodičům, především vůči matce, tak dovnitř vůči sobě samým.
Nyní se situace na poli rodičů, hlavně matky, uklidnila. Je více srovnaná sama se sebou, má nový spokojený vztah, je zasnoubená. A ejhle, dcery reagují jinak. Jsou spokojenější, vyrovnanější a zase nalezly chuť dělat to, co je baví a jít si za svými cíli.

Tento článek je taková maličká „případová studie“, proto nebudu dále rozebírat co, jak a proč, jak poslední dobou v mých článcích bývá zvykem. Pokud máte nějaké dotazy k tomu, co jsem uvedla, nějaké poznámky, připomínky nebo chcete více porozumět přímo Vaší situaci, neváhejte se na mě obrátit. Můžete jak v komentářích pod článkem, tak v on-line PORADNĚ, tak v e-mailu k domluvě osobního setkání.

Kdo by přece jen chtěl ještě trochu více, jakýsi přídavek a ví o sobě, že je otevřený různým alternativním způsobům nazírání na svět a situace, které zažíváme, může nahlédnout do rozšířené verze tohoto článku, kdy informace navíc najde pod čarou pod každou částí. Článek je ZDE.

RODIČE A DĚTI 1: Mildred Pierceová a její dcera

puppy-loveK napsání tohoto miniseriálu o vztazích mezi rodiči a dětmi, mi byla inspirací televizní minisérie o pěti dílech z roku 2011 s názvem Mildred Pierceová. Hlavní roli Mildred hraje má oblíbená herečka Kate Winslet, díky které jsem se na seriál podívala, protože snímky s označením drama zrovna moc nemusím. U filmu se raději uvolním, povznesu, zasměju, což se vám u dramatu nestane. Některá jsou ale poučná a přivedou k zamyšlení. K takovým patří i Mildred.

Přestože dějových linek příběhu je více, podíváme se zde pouze na její vztah se starší dcerou.
Není bohužel řečeno, jaké dětství měla sama Mildred, ale patrně její přístup k dceři plyne z vlastního dětství a nenaplněné bezpodmínečné lásky a pozornosti od rodičů. Tuto újmu rozhodně nechtěla způsobit své dceři, ke které se proto chovala, jako by byla princezna. Nikdy jí nic nevyčítala, měla pro ni jen slova chvály a obdivu, a to i přesto, že Veda, jak se dcera jmenovala, byla namyšlený rozmazlený fracek. Byla hnusná na všechny snad kromě mladší sestry. Chodila s nosem tak nahoře, že je div, že si ho nepodřela o strop.
Jakž takž slušně se ještě chovala k otci, ale k matce se chovala jako k hadru na podlahu a čím byla starší, tím to bylo horší.

Možná si říkáte, a já bych si to před lety říkala taky, to je ale nevděčné dítě! Jak se může takhle k matce chovat?! Snad bych tehdy ještě dodala, že si za to Mildred může sama, když na tu dceru není přísná a rozmazluje ji. Což určitě mnohé z vás napadne také.
Sice se nebudeme mýlit ani v jednom případě, nedostaneme se tím ale o moc blíže k jádru problému – CO se děje, PROČ se to děje a JAK z toho ven.
Stoprocentní záruku nikdo dostat nemůže a navíc v případě Mildred, je to uvažování „co by kdyby“, ale existuje pohled na tuhle situaci a tento vztah, který zodpoví všechny 3 otázky.

CO se tedy dělo mezi Mildred a její dcerou? To jsem už ve zkratce popsala výše. Mildred, podle svých slov, chtěla mít z dcery princeznu. A tak ji také měla. Dcera se chovala přesně jako naše Pyšná princezna, spíše ještě hůř a Mildred se vůči ní chovala jako její podřízená – skákala, jak dcera pískala a veškeré své činy přizpůsobovala tomu, co říká nebo si myslí dcera.
Tady je na místě známá otázka: „Co bylo dřív? Vejce nebo slepice?“ A můžeme si hned odpovědět – slepice. To Mildred porodila Vedu. A Veda se pak k ní chovala, jak se chovala.

A PROČ? Protože děti mají tu krásnou vlastnost, že pokud sami nemáme něco zpracované v sobě, tak nám to budou zrcadlit a zrcadlit až do té doby, dokud zrcadlo nepochopíme a nezpracujeme – tj. nerozpustíme ho tím.
Mildred se neměla ráda. A strašně nechtěla někomu sloužit a snížit se na úroveň nižší třídy. (Jde o Ameriku 30. – 40. let.) Byla tedy zdánlivě na výši – nějak namyšlená nebo povznesená. Na druhou stranu na sebe vůbec nemyslela a podřizovala svůj život rodině a tomu, co by řeklo okolí. K dceři princezně pak náležitě patří – matka služka. Dcera stále znovu dostávala Mildred do stavu, kdy nemohla být povznesená, protože na ni shlížela. A sama nehnula prstem a matka jí sloužila.

JAK tedy z toho ven? Trik spočívá v rozpuštění zrcadla. Celá situace by se změnila, kdyby si Mildred začala sama sebe vážit a neupřednostňovala dceru před sebou, a současně přestala sama shlížet na nižší společenskou třídu. Co by mělo zákonitě po této změně nastat? Nejdříve jakési přechodové období šoku a vzdoru, kdy by se dcera ještě zkoušela chovat, jako by před sebou měla starou verzi matky. Ale velmi brzy by tohle chování vyšumělo, protože nejde nastavovat zrcadlo něčemu, co už neexistuje.

Takže pokud máte doma podobný problém s dětmi, už víte, kde je příčina a jak na ni. Kdybyste si sami nevěděli po tomto lehkém nástřelu rady s některou z částí CO, JAK nebo PROČ, obraťte se na mě, ráda vám pomůžu zrcadlo rozpustit.


Příště se podíváme na příběh mého spolužáka ze základky a možná ještě nějaký další, na kterém si ukážeme dětskou potřebu silných rodičů.