vztahy - komunikace - životní rozcestí

životní rozcestíArchiv kategorií

Můžeme si za všechno sami? Nebo ne, nebo kdo?

Znáte 3 FÁZE vývoje „KDO ZA TO MŮŽE“?
Taky nesnášíte hledání viníků a pocit viny je jeden z nejhorších pocitů, co jste kdy zažili? Pokud ano, pak jste na tom stejně jako já a nemusíte se bát číst dál, protože v tomto článku vás nikdo obviňovat nebude. 🙂

Pojďme se na chvíli podívat do dětství, kde to všechno začalo – u první fáze. Jako příklad použiju sebe…
Jako malá a ještě dlouho poté, co jsem malá nebyla, jsem se brodila pocity viny, které ve mně vyvolávalo mé nejbližší okolí. Patřím k velmi senzitivním jedincům, a proto cokoliv mi okolí řeklo, že dělám špatně nebo že bych neměla dělat nebo že něco nevím, protože jsem ještě malá, jsem vnímala velmi bolestivě. Vnímala jsem, že na mě uvalují vinu za to, že nejsem dost dobrá, že neodpovídám jejich představě dokonalého dítěte. A jelikož jsem starší, vnímala jsem vinu i za svou mladší sestru – často tak, jako bych za to, že ani ona není dokonalým dítětem, mohla také já.
Žít s břemenem viny není nic příjemného. Vláčíte s sebou kouli na noze a čím víc o ní přemýšlíte, tím je větší a těžší. A nikdo vám neřekne, že tu žádná vina není a že se tak nemusíte cítit.

Kdybyste se takhle užírali dál, prostě by to s vámi seklo. A protože máme v sobě každý určitou míru pudu sebezáchovy, tak se snažíme, aby to s námi neseklo. Proto následuje fáze dvě – přehození břemene viny na někoho jiného.
Tato fáze se obvykle začne hlásit o slovo v pubertě a v druhé vlně se často objeví po nástupu na vysokou – prostě v obdobích, kdy se člověk začíná stavět na vlastní nohy, osamostatňovat se v myšlení i v čase, který tráví nyní více bez rodiny.
Dojdeme tou dobou k závěru, že přece nejsme tak špatní, a že špatný musí být ten, co je na nás škaredý. Takže se nám na nějakou dobu trochu uleví, protože nabudeme dojmu, že my za nic nemůžeme, že to všechno ONI.

Většině lidí fáze dva – „to ONI“, vydrží klidně i po celý zbytek života. Není to tak těžké, protože „těch oných“, je takové množství, že se rozhodně nemusíme opakovat ani nudit. První oni jsou samozřejmě rodiče a další členové rodiny, druzí oni učitelé a případně i naši vrstevníci. Pak následují osoby nadřízené, stát, církev, a další a další kvalitní viníci.

Kámen úrazu ale nastává, když se dáte na seberozvoj a myslíte to s ním vážně. Ne že si jen rozšiřujete plejádu svých možných adeptů na „to oni“ kolonku. Tím myslím, že třeba vládu vyměníte za astrologii – a najednou za všechno můžou hvězdy a tak různě. V takovém případě to se seberozvojem vážně moc nemyslíte a jen jste si našli barevnější a vznešenější viníky.
Když jste k sobě ale poctiví, dojdete nutně k další fázi, a to – „ZA VŠECHNO MŮŽU JÁ SÁM“.
Že by návrat v čase? Tak trochu.

Dostat se z fáze 3, dá pořádně zabrat. Zvláště pokud jde o zdraví. Pochopit, kdo, jak a proč „může“ za naši chronickou nemoc, je věru tvrdý oříšek. O tom, co dál, jsou napsané stohy a stohy knih. Sama například jednu takovou skvělou zrovna čtu (Moc podvědomí od Dr. Josepha Murphyho).
Jak vidno, když se na tohle téma píšou celé knihy, jedním článkem nic moc nevyřešíme.

Přesto ale, chci nabídnout jednu jednoduchou myšlenku, která ke mně přišla – vynořila se z čistajasna. A tato jednoduchá myšlenka může dodat sílu a naději v jakékoliv fázi vývoje a při řešení jakéhokoliv tématu, kde se objevuje nutnost najít odpovědnou osobu. Protože jen osoba odpovědná, je ta, která je schopna vyřešit svůj problém, před který je postavená.
Myšlenka tedy zní: ZKUSTE OBRÁTIT DŮRAZ.
Asi se ptáte, jaký důraz. Doteď jste byli zvyklí u věty „JÁ ZA TO MŮŽU“, dávat důraz buď na slovo já, nebo na „za to můžu“ jako celek. A v obou případech jste z toho nevyšli pocitově nejlíp.

Co když ale teď uděláme změnu a dáme důraz na slovo ZA a koncové MŮŽU? Najednou máme úplně jiný význam! Jakoby někdo lusknul prsty a z obviňující věty, je najednou věta plná naděje. Věta, která nám říká, že se MŮŽEME dostat ZA to. Jinými slovy – můžeme překonat jakoukoliv překážku.
Jestli ji obejdeme, přeskočíme, podlezeme, zničíme, to už je vedlejší. Hlavní je, že jsme toho schopní, že se MŮŽEME DOSTAT ZA „to“ 🙂

Fotky: 5 let, 18 let, 28 let

Co dělat, když máte pocit, že všechno je špatně?

Znáte ty chvíle, kdy vám jakoby celý váš svět spadne na hlavu jako domeček z karet? Snažíte se, děláte co můžete. Nejste dokonalí, ale stále na sobě pracujete a najednou skoro jako pouhým otočením knoflíku na sporáku, vám dojde, že všechno je špatně. Že je to marné, že ať děláte co děláte, stejně to nikdy nikdo neocení. Všichni, ke kterým vzhlížíte, už ve vašem věku zvládli tohle a tamto. Dokonce i ten idiot od vedle už si pořídil novou motorku téměř hned na to, co o ní začal básnit. A vám, jako by verše došly. Jakoby někdo stáhl roletu a řekl: „tak to by stačilo, další prosím!“ No můžete se jít zahrabat…
Málokdo v takovou chvíli ale opravdu jde a hodí si mašli. A nedoporučovala bych to nikomu. (Zn. Rozhodně nedělat!) Co ale dělat, když máte dojem, že jste vyzkoušeli už všechno?

Možná vás odpověď překvapí, ale správně v takovou chvíli je dobré dělat NIC.

Jak vypadá klasická reakce na tohle černé vidění?
Ženy v takovou chvíli většinou reagují tak, že začnou řešit ještě víc. Začnou vymýšlet ty nejhorší možné scénáře, začnou hledat viníky, začnou psát zběsilé zprávy a statusy, aby nějak dostaly ze sebe pryč tu beznaděj, co na ně sedla. Místo aby šly a dobily si baterky, začnou je v tu ránu vybíjet ještě víc a ještě zběsileji.
Muži na tom nejsou o moc lépe, protože nejčastější reakce je, že se uzavřou a svým vlastním originálním způsobem se užírají, že nemají řešení na to, co se jim děje. A žena pak nechápe, kam její muž odešel. I když před ní sedí, není to on, ale jen prázdná skořápka.
Mohlo by se zdát, že muž to právě umí a v takovou chvíli opravdu „dělá nic“. Zatímco žena šílí, a to tím víc, čím víc muž nedělá nic. Jenže on nedělá NIC (ne že DĚLÁ nic). On jenom projevuje zoufalství po svém.

Nedělat nic není totéž jako dělat nic.

Dělat nic znamená, že jste v přítomném okamžiku a jenom jste. Nesnažíte se mluvit, nesnažíte se ani přemýšlet. Přestanete se, aspoň na chvíli, snažit o cokoliv.
Jen dýchejte, narovnejte hlavu, záda, můžete i ležet na zádech. Jen dýchejte a vnímejte své srdce, pokud ho cítíte. Dýchejte zhluboka nosem a vnímejte jen svými smysly. Vypněte vnitřní povídání a jen buďte a dýchejte.

Pokud takhle chvilku vydržíte, přijde za chvíli buď zklidnění a nebo naopak nabuzení. Buď ucítíte, že si máte jít lehnout nebo jakkoliv v klidu relaxovat – třeba ve vaně nebo ve sprše.
Nebo možná ucítíte, že ten tlak odchází a bere s sebou i slzy. Pokud ano, pak brečte a dovolte si to tak dlouho, dokud máte pocit, že se vám chce. To, že nevidíte racionální důvod, nevadí vůbec ničemu, naopak. Je to ozdravný pláč.
A pokud cítíte náhlý příliv energie, obvykle vás i napadne, co chcete hned udělat. Tak běžte a udělejte to, i kdyby šlo jen o první krok k nějaké dlouhodobější činnosti, do které se chcete pustit. Počítá se každý krok, který nezůstane jen u pouhé myšlenky, na kterou vzápětí zapomenete.

A tak se z NIC, stane NĚCO užitečného. Místo, aby se jen prohlubovalo zoufalství. A to něco, je vždy krokem k nabití se, získání větší síly, elánu. Ti, co se cítí nabuzení, jdou ten elán využít. Ti, co se cítí naopak zrelaxovaní, pod heslem „ráno moudřejší večera“, jdou po relaxu spát a využijí elán hned ráno.

DODATEK č. 1
Proč je dobré dělat nic a řídit se tímto návodem? Protože kdybyste pokračovali v šílení a užírání, stanou se už jen horší a strašné věci, napadne vás už jen jiný konec vašeho světa, který tu ještě nebyl. Ale rozhodně se nestane nic dobrého.

DODATEK č. 2
Proč platí dodatek č. 1? Z mnoha důvodů. Jednak problém nikdy nevyřešíte v naladění, ve kterém jste ho vytvořili. Druhak, problémy, které nás napadnou v takovém rozpoložení, které jsem popsala v úvodu, nikdy nejsou takové, jak se nám v tom černém rozpoložení jeví – dost možná ani neexistujou a jsou to jen naše vypěstované domněnky, které jsme dovedli k dokonalosti a vůbec nás nenapadlo, že bychom si je třeba ověřili. No a pak…
Když na vás něco sedne a valí se černé a ještě černější myšlenky a obavy, musí to něco nejdřív slézt. A první krok k tomu, aby to slezlo, je právě DĚLÁNÍ NIC s očima nahoru a rovnými zády a taky okysličenými mozkem. Protože to, jak běžně dýcháme, ani trochu nestačí na běžný kvalitní provoz, natož pak na běžný i neběžný krizový provoz.

DODATEK č. 3
Tento návod pomůže vždy, když je nám špatně, ale určen je především situacím, kdy jsme „v háji“ jakoby z ničeho nic. Neplatí a nezkoušejte ho, když byste tím svůj život naopak ohrozili – třeba na přechodu pro chodce, za volantem, při krájení cibule (se dívejte jen na cibuli) a tak.
Jen tak pro jistotu 😉

Na fotkách, od vrchu: jak hledám kameny v kukuřičném poli loni v létě; mandelinka mátová u řeky Jihlavy; Dušan „posednutý“ kocourem, jak vyrábí prototyp pro některý ze svých vynálezů. 🙂

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >4<

Jak poznáte, že jste odpustili jemu/jí i sobě?puppy-love

4 fáze odpuštění

Rozhodneme-li se někomu něco odpustit, můžeme pozorovat tyto čtyři fáze odpouštění.

první fázi máme tendence vyříkat si to s dotyčným/ou osobně. Například při návštěvě rodičů vylíčit tomu z nich, který nám ublížil, jak nás to ranilo, případně se i pohádat o to, kdo za onu událost může.

druhé fázi již nechceme otevírat konflikt znova a při návštěvě rodičů děláme, jako by bylo vše v pořádku a snažíme se nemyslet na to, že si stále pamatujeme, co se stalo, a bolí nás to. Nicméně nechceme své břímě nést sami a tak jej tu a tam svěříme někomu blízkému – postěžujeme si, jak nám onen člen rodiny ublížil, jak se nás dotkl a podobně.

Třetí fáze by se dala nazvat „tichou fází“ – nemáme již potřebu mluvit o svém prožitku před nikým dalším, ale v okamžiku, kdy se nám přihodí něco, co nám nějak připomene danou bolest či křivdu, okamžitě se nám vybaví před očima. A my zase prožíváte stejné pocity, jako tehdy, když se to stalo. Ty ale postupně slábnou.

No a čtvrtá fáze je pak odpuštěním samotným. Je to okamžik nebo spíše období, které by se dalo nazvat „přetržení asociační nitě“. V této fázi už nám nevyskakují znovu před očima okamžiky, kdy se nám dané psychické poranění stalo, pokaždé když prožijeme něco, co s ním souvisí. Bolest se stala pouhou vzpomínkou. Událost se konečně stala tím, čím od začátku byla – minulostí. A tentokrát je to i minulost naše. Protože si déle s sebou nevláčíme pulzující kámen nepříjemných vzpomínek.

rcaNUh3pQ9GD8w7Iy8qE__DSC0940Musel by nám někdo výslovně říct o tom, co se nám stalo, abychom si připomněli, že jsme něco takového zažili. Nebo by se nás někdo musel zeptat, jestli bychom mu neuměli pomoci (či ho nemohli vyslechnout) s jeho problémem, který je téměř totožný jako byl ten náš.

Někdy všechny čtyři fáze proběhnou pomalu jako blesk, to se ale stává výjimečně. Většinou je prožíváme v rozmezí několika let nebo aspoň měsíců. Třetí a čtvrtá fáze se objevují většinou až ve chvíli, kdy s danou událostí začneme vědomě pracovat. Tak, jak bylo popsáno v předešlých článcích. Tím začínáme ránu čistit a až ji vyčistíme, rána se zacelí a nezanechá po sobě ani jizvu.

Můj druhý příběh odpuštění

Jsou to už skoro dva roky (září 2014), co se mi ozvala jedna slečna, která mě za doby studií na vysoké šikanovala po internetu na jednom diskusním fóru. Tehdy jsem jí samozřejmě nemohla přijít na jméno, i když jsem nechápala, proč se do mě strefuje, když mi přišla hodně podobná – měly jsme společnou hudbu, literaturu i jiné věci. Rozdíl byl snad jen v tom, že ona byla hodně plnoštíhlá a já zas hodně štíhlá.

Nicméně jak jsem v roce 2012 odpouštěla tomu klukovi tu šikanu, tak jsem to vzala z gruntu a všechno, co souviselo se šikanou, jsem odpustila a změnila. Že jsem odpustila téhle slečně jsem mohla pozorovat už na začátku roku 2014, kdy se začala hodně stýkat s mým bývalým přítelem, se kterým jsme si velmi blízcí dosud.

Čekala bych u sebe reakci jako: „jak se můžeš tahat s touhle holkou? To si nepamatuješ, jak se ke mně celé ty roky chovala?“
Podobně jsem před lety reagovala, když jsem zjistila, že moje kamarádka má v přátelích toho kluka, co mě šikanoval.

Tentokrát se ale nic takového nekonalo – překvapila jsem sama sebe. Vůbec mi nevadilo, že se vídají, naopak jsem byla ráda, že není sám a rozumí si s nějakou ženou. Dokonce jsem ho podporovala v tom, aby ten vztah prohloubili.
A přibližně půl roku na to mi ta slečna sama napsala. Omluvila se za všechno, co mi kdy řekla. A možná si i myslela, že jsem blázen, když mi to vůbec nevadí. 🙂
Její omluvy jsem si vážila. Ale uvnitř to se mnou ani nehnulo – teda vnitřně jsem se usmívala a cítila takový zvláštní klid. Necítila jsem ale nic jako úlevu, zadostiučinění, vítězství, škodolibost, nic podobného. Jen jsem měla radost za ni samotnou, že si shodila zas další batoh kamení ze zad… Řekla mi tehdy, že jsem lepší člověk – patrně než ona. Ale nemyslím si, že bych byla nějaká světice nebo extra úžasná osoba bez chyb. Jen na sobě už roky poctivě pracuju – a výsledky jsou viditelné. 🙂
Pak jsme se potkaly i osobně a pomohla jsem tomu, aby se ti dva dali dohromady. Už spolu sice nejsou, ale jsou přátelé.

Bonus na závěr

Tady mé vyprávění končí a končí i série článků o odpuštění. Pokud Vám cokoliv z nichY51aFguqRcGTgsYRYBXV_20140104_085932 pomohlo, budu ráda, když je budete sdílet dál, dáte o nich vědět přátelům, rodině. Kdybyste měli jakékoliv dotazy – ať už k tomu, co bylo řečeno, nebo doplňující – neváhejte se na mě obrátit. Ať už v komentářích nebo osobně mejlem. Ráda pomohu.

A jako bonus na závěr, přidávám odkaz na článek jedné mé dobré známé, která je skvělá terapeutka v tom, co dělá. V článku naleznete metodu, kterou vedle jiných využívám v současné době já sama. Jsou to malinké kroky, které mají ale ohromný účinek a jdou dělat na pokračování. Sama jsem něco za půlkou a výsledky vidím při každém tom malém krůčku, který je v článku uveden. 🙂

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >3<

country-trainOdpuštění sobě

Vyjasněme si nyní, proč je nutné odpustit nejen druhému člověku, ale také sobě samému.

Uvědomění, že je třeba odpustit sobě, k nám přijde ve chvíli, kdy se rozhodneme převzít za svůj život odpovědnost. A to nejen za svůj materiální život – vydělávání peněz na nájem, jídlo, dovolenou a vlastní seberealizaci v jakékoliv oblasti. Ale především za svůj život vnitřní – za své emoce, pocity, za svou bolest i štěstí. Za to vše totiž vděčíme sami sobě. Tím, jací jsme a jak žijeme, a především pak jak smýšlíme o sobě, druhých i světě a životě jako takovém.

Tím vším jsme si do života přitáhli právě ty situace, které se nám staly a právě ty lidi, které jsme potkali. A ti se k nám pak chovali podle toho, jak vnímáme sami sebe.

Jsou samozřejmě výjimky – například týrané dítě, které v dospělosti, když už je schopné převzít za sebe zodpovědnost, musí odpustit rodiči, kterého si sotva přitáhlo do svého života tím, jak žilo v tomto životě.

Nelze změnit minulost. Je ale možné změnit pohled na minulé události, a tím pak ve svých očích i minulost samotnou.

Jak změnit minulost?

Tak, že se na události, které se nám staly, podíváme znovu, novýma očima. Někdy to zvládneme sami, jindy s pomocí různých tematických knížek či vzdělávacích videí nebo za pomoci odborníka v dané oblasti. Poslední možnost má oproti ostatním tu výhodu, že si při vyslovení svých trápení nahlas před někým nestranným, kdo má nadhled nad situací, uvědomíme více souvislostí, které nám třeba dříve unikaly. A velmi se tím urychlí proces vyřešení celé události a posun kupředu.

Ať už si vyberete kterýkoliv ze zmíněných způsobů práce s nepříjemným zážitkem z minulosti, výsledkem by měla být vždy stejná věc, a to přeměna „zážitků na zkušenosti“. Zkušenost je vyřešený zážitek. Vyřeší se tím, že dokážeme rozpoznat, v čem nás mohla i bolestná událost posunout vpřed. Co jsme se díky prožitým okamžikům naučili nového.

V momentě, kdy se vám vybaví prožitá událost, automaticky do ní cele vstupujeme. Vidíme to, jako bychom tam opět byli, a prožívali situaci znova na vlastní kůži. Máme proto stejné myšlenky a pocity, jako jsme měli tehdy. A tím i stejný pocit bezmoci a vzteku, ale i stejné možnosti vypořádání se s danou situací případně s protivníkem. Proto návratem do minulosti nemůžeme minulou bolest smazat či problém vyřešit.

Doporučuji proto jako první krok toto praktické cvičení

Postavte se na zem, tam kde teď jste (pokud si článek čtete v pracovní době v „open office“, postačí poloha vsedě). Pak se otočte a podívejte se za sebe. V libovolné vzdálenosti, jaká vám přijde vhodná, si představte sami sebe v oné nepříjemné situaci. Usmějte se na své „minulé já“, protože dnes už víte, že ta událost neznamenala „konec světa“, ale že jste ji přežili. A pak se podívejte na prostor mezi vámi a vaším „bývalým já“. A ten si ve své představě vyplňte vším, co se vám od té doby povedlo. Pokud vás napadne i něco, co se vám povedlo právě proto, že jste prožili onu bolestnou zkušenost, tím lépe.

Pro vás, kým jste teď, není důležitá událost v minulosti, které se odpuštění týká, ale ten prostor mezi vámi a tou událostí. Protože díky pohledu na události zmiňovaného prostoru, můžete lépe ocenit a procítit současnost.

V příštím díle si povíme, jak poznáte, jestli jste už odpustili a přidám i další příběh ze života, jak jsem to poznala já u jedné další osoby.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >2<

Dušanův foťák 111Některé techniky odpouštění
Zde máte některé techniky, které k odpuštění mohou pomoci. Je možné je jakkoliv kombinovat, dle vašeho vlastního uvážení. Na konec pak přidávám svůj vlastní příběh odpuštění, jak jsem slíbila v minulém článku a taktéž způsob, jakým jsem v něm odpustila já sama.

  1. Dopis tomu, kdo vám ublížil

Vezměte papír a napište dva dopisy – jeden adresovaný „tomu někomu“ a druhý adresovaný sobě. Nejprve napište druhému člověku. V dopise byste měli vylíčit vše, co vás napadá k dané situaci. Pocity, které jste měli tehdy i teď, tehdejší i současné myšlenky, důsledky, které pro vás zážitek měl. Poté napište dopis sami sobě, kde si připomenete, jak jste nechali sami sebe se trápit. Pod oba dopisy připište velkými písmeny – ODPOUŠTÍM TI/VÁM. A následně dopisy spalte na bezpečném místě.

Když budete pozorovat, jak papír postupně hoří, představujte si, že ten plamen osvobozuje vaše myšlenky a pocity, že postupně odpouštíte a s poslední jiskřičkou jste odpustili úplně.

  1. Afirmace

Velmi účinným prostředkem jsou také pozitivní věty, tzv. afirmace. Můžete je najít na internetu či v knihách a přizpůsobit je své situaci. Anebo si vymyslet naprosto originální své vlastní. Pro příklad zde uvádím dvě krátké od Louise L. Hay: „Odpuštění sobě a druhým mě osvobozuje od minulosti.“ „Odpouštím a osvobozuji sama/sám sebe.“
Je důležité nejen vyslovení afirmace – nejlépe nahlas, ale především její emocionální prožitek. Musíte do řečeného vložit emoce a pocity odpuštění. Možná vám to ze začátku nepůjde a budete jen mechanicky opakovat „odpouštěcí formuli“, ale pravidelným opakováním k vám postupně přijdou i emoce a tak potřebné odpuštění.

  1. Oproštění se od minulosti

Toto je technika pro pokročilé. Nenechte se ale odradit a vyzkoušejte ji!
Jde o podrobnou práci se sebou sama, kdy si postupně uvědomíte, že Vy, tak jak tu teď sedíte a čtete tyto řádky, nejste ten samý člověk, jakým jste byli, když došlo k události, kterou je třeba odpustit. Od té doby jste se posunuli, nabyli nové zkušenosti, získali nové přátele, novou práci, nové bydlení, začali s novým koníčkem atp. Vzpomeňte si na vše co je vám blízké a je z pohledu „vašeho minulého já“ novinkou. Tím si více uvědomíte sebe sama – to, kým nyní jste. A zjistíte, že už ke svému životu nepotřebujete opakovat (sobě či jiným), co vás tehdy potkalo. Svou identitu nemusíte dále stavět na minulých událostech, ale pouze na tom, kým jste nyní.

Takže až se budete příště blíže seznamovat s někým, komu důvěřujete, nepřidáte mezi povídání o sobě, které k seznamování patří, historku o tom, „co jste si prožili za těžké časy“. Budete mluvit pouze o sobě, jací jste „TADY A TEĎ“.

Tuto techniku jsem použila i já… Jak?

Jednoho dne jsem se zastavila a podívala se na svůj život jako celek. Představila jsem si jej jako okruhy událostí, určitá období – velké kruhy na časové ose. V prvním kruhu byl předškolní věk, ve druhém kruhu základní škola, třetí kruh představoval střední školu, čtvrtý kruh vyplňovalo období vysokoškolského studia a pátý kruh dobu po studiích.

Prohlédla jsem si, co jsme prožila, a jak jsem se dostala tam, kde jsem teď. A zjistila jsem, že svou historii, jak bolestnou, tak radostnou, už ke svému osobnímu životu dále nepotřebuji. Pomáhá mi v životě profesním, protože to jsou zkušenosti, ze kterých (mimo jiné) čerpám při sezeních s klienty. Ale pro mě osobně je důležité to, čím žiji teď a mé sny a cíle, které mě ženou dál za jejich splněním.

A tak se stalo, že když jsem na konci roku 2012 potkala toho kluka, který mi tolik let ubližoval, a jehož tvář jsem tu a tam pravidelně vídala ve snech, nepoznala jsem ho. V těch snech jsem ho vždy chtěla uškrtit, praštit nějakým těžkým předmětem, který byl zrovna po ruce. Myslela jsem si, že tu tvář poznám kdykoliv a kdekoliv. Že tyto pomstychtivé myšlenky à la Hrabě Monte Christo ve mně zůstanou navždy. Ale nezůstaly.

Stála jsem tehdy na nádraží a najednou jsem ucítila v zátylku upřený pohled někoho za mnou. Otočila jsem se a setkala se pohledem s nějakým klukem. Říkala jsem si: „Ten je mi nějaký povědomý, toho odněkud znám. Ale odkud?“ Usmál se na mě a kývl. A až teprve v tu chvíli, když se usmál, mi došlo, že to je „on“. Vypadal navlas stejně jako na střední, ale já jsem už neviděla „ho“, ale nějakou matně známou tvář. Mimoděk jsem se na něj usmála a kývla také. A usmívala jsem se pak ještě dlouho poté pro sebe, protože jsem právě poznala, že jsem už odpustila jak jemu, tak sobě.

V příštím díle si povíme, jak odpustit SOBĚ.

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ

c1b3b9b0Přemýšleli jste někdy nad tím, co všechno vás ve vašem životě brzdí? Co všechno vám nedovoluje žít naplno v současnosti – „TADY a TEĎ“? A co můžete udělat proto, abyste se pohnuli z místa a osvobodili se od toho, co vás tíží? V tomto článku si povíme o jedné z věcí, která vás drží na místě, a v navazujícím se dozvíte, co můžete udělat, abyste se oprostili od tohoto problému.

A o čem je řeč?

Jedná se o odpuštění. Toto slovo má pro každého z nás velmi osobní nádech. Když slyšíme někoho říkat: „Je třeba odpustit všem, co vám kdy nějak ublížili.“, tak si možná zaťukáte na hlavu a řeknete si – „Jsem snad blázen? To nikdy, na rány se nezapomíná!“, anebo, v lepším případě, vám zazní v mysli: „Ano, vím, že je třeba odpouštět, ale když ono je to tak těžké… Jak to mám udělat?“

První skupinku pomyslných respondentů se nechystám přesvědčit o tom, že nemají pravdu a dělají to celý život špatně. Druhé skupince se pak chci vynasnažit pomoci v jejich cestě za odpuštěním a životem bez křivd, které si s sebou vláčíme za celý život všichni pěkný balík.

Vysvětlím vám, proč je tak důležité odpustit všem, včetně sebe samých, což bývá často tím největším oříškem. Odpustit druhým si ještě umíme aspoň představit, ale odpuštění sobě, to nám zní možná poněkud nesrozumitelně.

Proč je dobré odpouštět?

Pokud si v sobě vláčíme křivdy, a čím větší pytel jich máme, tím silněji, jsme připoutáni k minulosti. A to nejen nějakou pomyslnou červenou nití, jak se o ní všude mluví, ale přímo těžkými žalářními okovy, případně i koulí na noze. Dokud neodpustíme všem lidem, kteří se účastnili všech nepříjemností, co se nám za život přihodily, tedy včetně sebe, jakožto aktéra v hlavní roli, nemůžeme volně a svobodně vykročit do budoucnosti.

Samotným nám určitě není příjemné, pokud ovšem nejsme masochisté, omílat si v hlavě při různých příležitostech staré rány a přehrávat si situace, které se staly nedávno, anebo častěji, v hodně vzdálené minulosti. Máme potom pocity viny, studu, vzteku, bezmoci, smutku atp., což se nám samozřejmě ani trochu nezamlouvá a chceme od takových pocitů pryč – zbavit se jich.

Když si dané situace znovu probíráme pouze v hlavě, je trochu těžší si všimnout, jak jsme připoutaní k těmto minulým nepříjemnostem. Pokud ale začneme o svých psychických bolístkách vyprávět všem lidem, kteří jsou nám jen trochu blízcí, máme v ruce krásný ukazatel, že nás minulost drží v šachu a že s ní do budoucnosti plně volná cesta nevede.

Příklad z mého života

Například já osobně jsem léta na vysoké škole vykládala všem přátelům, jak mě jeden spolužák na střední škole šikanoval a jak jsem se s tím těžce vyrovnávala. Stále se mi jednou za čas zdálo o onom „záškodníkovi“, kde jsem se mu chtěla pomstít. Dokonce jsem vyhledala v této věci i psychologickou pomoc jedné velmi příjemné a vstřícné paní psycholožky. Avšak bez výsledku.

Jak jsem se z téhle situace dostala? A jak jsem dokázala dotyčnému spolužákovi odpustit a tím odpustit i sobě? O tom a současně o dalších technikách odpouštění se dočtete v příštím článku.

RODIČE A DĚTI 3: Zdraví a hledání vlastní cesty

RpgvvtYAQeqAIs1knERU_vegetablesNapsat tento článek pro mě nebylo nejlehčí. Jsem totiž zastánce principu, že není dobré „kázat vodu a pít víno“, který ve svým článcích zásadně dodržuji. Proto jsem nejprve téma dnešního článku musela vyřešit u sebe (nebo aspoň výrazně posunout kupředu).
Tentokrát je téma zřejmé už z názvu a předesílám, že se jedná o poslední díl série o rodičích a dětech s ukázkami na příbězích ze života.
Dneska se podíváme stručně na příběh mého vyučujícího a příběh mého spolužáka. Nakonec přidám svůj vlastní příběh. Nejprve ale úvodem zmíním některé souvislosti mezi rodiči, dětmi, zdravím a hledáním vlastní cesty.

Tohle téma by vydalo určitě na knihu a mnohé věci už i v konceptu mé knihy jsou, ale přece jen jsem chtěla ukončit tuhle sérii článků, když už jsem to slíbila. Jako první musím zdůraznit, že ať už má kdokoliv jakékoliv rodiče, tak jim nejde vyčítat vlastní neúspěchy, vnitřní zranění nebo cokoliv nás napadne, že z rodiny pramení. Ono to sice pramení, ale rodiče nic z toho neudělali naschvál, dělali vždy to nejlepší, co mohli, v té době, kdy se to dělo. Šanci vykřesat ze sebe to nejlepší máme vždy a máme ji ve svých rukou.
V této souvislosti ráda zmiňuji příběh, který jsem si přečetla tuším že v knížce psycholožky Brigitte Hamannové – Principy splněných přání. Šlo o dva bratry, jejichž otec byl alkoholik a ztroskotanec. Jeden z bratrů se v dospělosti stal rovněž alkoholikem a troskou. Druhý bratr byl velmi úspěšný, rozhodně žádná troska. Když se nezávisle na sobě bratrů zeptali, co si myslí, že je příčinou, že jsou tam, kde jsou, oba shodně odpověděli. „Co už z vás může být, při takovém otci?“
Takže co pro jednoho je cestou do pekla, druhého nakopne opačným směrem. Proto nelze nikoho vinit, že může za to, co se sebou v dospělosti uděláme.

V dospělosti, nebo po vystudování poslední školy, kterou nám rodiče platí, je pak už jen na nás, jak dále naložíme se svým životem. Od té doby již nad námi nemají moc. Stává se ale, že mnozí lidé ještě dlouho poté, nebo dokonce celý život, podřizují svá rozhodnutí a svou životní cestu tomu, co si přejí jejich rodiče. Tento postup pak vede k pocitu životního neštěstí a k různým nemocem a jiným neduhům. Za to už ale rodiče nemůžou ani trochu. Náš život je náš život a je jen na nás, jak s ním naložíme. Pojďme se podívat na první příběh.

Příběh mého učitele z vysoké
Jeho otec byl věhlasný právník a chtěl, aby jeho syn šel ve šlépějích svého otce. Syn byl velmi umělecky talentovaný a právníkem být nechtěl. Školu ale vystudoval a stal se minimálně učitelem práva. (Více o jeho profesně-právních cestách jsem nezjišťovala.)
Své umělecké nadání sice nehodil úplně do šuplíku a jeho díla se prodávají. Ale on sám působí hrozně nešťastným dojmem a na hodinách se často zmiňuje o svých nemocech a „co mu doktor říkal“. Jako učitele ho jedna skupina studentů (ta patrně početnější) moc nemusí nebo až nesnáší a druhá skupina, do které jsem patřila já, ho miluje. Takže za mě jsem určitě moc ráda, že na škole učil, ale domnívám se, že kdyby právničinu pověsil na hřebík úplně, byl by mnohem spokojenější, a tím i zdravější.

Příběh mého spolužáka z vysoké
Tento spolužák mi byl v posledních dvou ročnících velmi blízký. I on má v rodině významné právnické kořeny. A taktéž oplývá nemalými uměleckými talenty. A příběh? Vlastně velmi podobný. Je sice ještě mladý a zapálený do všeho, co dělá. Ale můj dojem z něj je takový, že kdyby dělal jen to, co ho baví, tak by ho to uživilo a taktéž by byl zdravější a spokojenější.

Můj osobní příběh
Někdy si připadám jako jakási zakletá skříňka, od které chybí klíč. Jak co se týče mé vlastní cesty, tak co se týče zdraví. Jsem jakási taková zabrzděná, pohybující se v kruzích. Nebo ještě donedávna jsem byla v tomto stavu téměř konstantně s občasnými světlejšími tvůrčími chvilkami. S nástupem roku 2016 jak kdyby se tahle moje zakletá skříňka začala rozpadat. Naráz jsem schopna věcí, kterých jsem dříve schopna nebyla. Hlavně na mé spisovatelské cestě.
A dá se říct, že i moje zdravotní stránka se začíná vylepšovat.
A jakou roli v mém příběhu hrají rodiče? Co se týče mé cesty, tak sice s ní nesouhlasí a mají různé námitky a představy, ale sem tam se ozve i pozitivní ohlas na něco, co dělám. Pro mě je ale důležité to, že máme dobré vztahy a také to, že mi na jejich názoru už tolik nezáleží. Respektive nechci ho měnit a ani měnit sebe k obrazu jejich představ. Každý má právo na svůj názor a každý vnímá svět skrze své zkušenosti a svou povahu. A já k tomu, co dělám, nepotřebuji jejich souhlas.
To je velmi důležité. Mnoho lidí totiž hledá souhlas a podporu u rodiny v tom, co ve svém životě dělá. Tenhle přístup ale k ničemu dobrému nevede. Vede pouze k nezdravé fixaci na rodinu a vůbec k pokroucenému názoru na sebe sama. Proto bych všem určitě doporučila – pokud můžete, mějte své rodiče rádi, ale nic od nich neočekávejte a nepožadujte. Maximálně si upravte komunikaci s nimi v rámci možností podle svých představ.
Ohledně zdraví – ano, přinesla jsem si z rodiny kdejakou nemoc a neduh. Byly doby, kdy jsem za to své rodiče vinila. Říkala jsem si třeba v době dospívání takové věci jako „jak si mohli pořídit dítě, když věděli, že u moci jsou komunisti a ještě k tomu oni sami nejsou zdraví a je tedy riziko, že stejnou nemoc bude mít i jejich dítě?“
Dnes už vím, že vše je vždycky tak, jak má být. Současně, všechno je výzvou a šanci na uzdravení máme ve svých rukou, ať už rodiče mají jakoukoliv nemoc nebo poruchu. Já jsem takový extremista a dokud mě jó něco nebolí a jó pořádně nepříjemná situace netlačí, tak se nehnu z místa. Doufání, že se všechno nějak samo vyřeší, aniž bych já sama aktivně něco dělala, mě provázelo až do roku 2012. Taktéž pocit bezmoci„doktor říkal, že to je napořád, achjo, tak to se s tím asi budu muset smířit“. A tak podobně.
V zásadě ale můžu říct, že nebýt mých nemocí, nevydám se na cestu sebeuzdravení, na cestu poradce – toho, kdo pomáhá k uzdravení i druhým. Nezabývám se všemi možnými alternativami jak si pomoci bez doktorů a vůbec – DÍKY ZA TO VŠE… Je to motor, který mě žene dál a dál.

>>>><<<<

Takže PRO RODIČE – netrapte se, co jste způsobili svým dětem nebo ještě způsobujete. Prostě je milujte a dělejte nadále vše, jak nejlépe v danou chvíli dovedete. Ony si děti už nějak poradí. Když ne hned teď, tak v budoucnu – možností je dneska nepřeberně mnoho.
PRO DĚTI – ať už si z rodiny nesete jakékoliv „následky“, zranění, nemoci, prostě cokoliv nepříjemného, tak doporučuji začít k tomu všemu přistupovat jako k výzvě. Vydejte se na cestu vlastního uzdravení, návratu k vlastní celistvosti a cestou kreativity v tom, co vás baví. Ve chvílích vděčnosti za tento úžasný motor, který vás postrkuje se sebou „něco dělat“, k vám přijde všechno, co potřebujete k postupnému uzdravení – na těle i na duši.

Přeji vše dobré a kdyby cokoliv, ptejte se. 🙂
Kateřina

naše ODPOVĚDNOST aneb „co proč jak?“

Slyšeli jste někdy, že jste nezodpovědní nebo že byste měli převzít odpovědnost? Narážíte na to v každé příručce k jakémukoli seberozvoji? Máte často nepříjemný pocit už při zmínce o tomto slově?

Pak se Vám bude jistě hodit tohle malé vysvětlení k tomuto pojmu a zkrácený manuál k použití v praxi.

Ve slově odpovědnost můžeme najít dva kořeny (upozorňuju, že nejde o výklad oborníka na sémantiku, ale můj logicko-intuitivní výklad). Prvním kořenem je slovo odpověď, druhým pak vědnost – tj. vědět, vědění.

Když se podíváme na první – ODPOVĚĎ, tak se možná hned zeptáme: komu a na co máme odpovídat? Tady by na vyjmenování nestačila ani kniha o velikosti Bible. Proč? Protože stále na něco odpovídáme, aniž si to třeba i uvědomujeme. Zdaleka nejde jen o běžné rozhovory s dalšími lidmi, kdy na otázku jedné strany, druhá strana odpovídá.
Ve skutečnosti odpovídáme stále na něco a pauzu si dáváme pouze v době spánku. (Někteří odpovídají i ve spánku.) Jak to probíhá a jak je to možné?

Probíhá to formou našeho konání a prožívání. A jak je to možné – tak, že stále něco děláme a i když odpočíváme, tak něco děláme – „děláme odpočinek“. A kde je tu jaká odpověď?
To samo konání nebo nekonání je odpovědí na otázku, která stále visí před námi ve vzduchu: „co uděláš?“ A my stále odpovídáme, čímkoliv, co uděláme v odpověď: půjdu na záchod, pohádám se s manželem, zryju zahradu, přečtu si další kapitolu v knížce, rozbrečím se, dostanu záchvat smíchu, napíšu smsku, netuším, co dělat a tak bezradně chodím od ničeho k ničemu, dám si kafe…

Vždycky jde o reakci na tuhle někdy vyřčenou, ale většinou nevyřčenou otázku. Kdo se ptá? Ptají se vždy jen dvě strany – buď okolní vesmír a nebo vnitřní vesmír. Do okolního vesmíru patří cokoliv a kdokoliv, stojící mimo nás. Ať už naše dítě, rodič, zaměstnavatel, prodavačka v obchodě, náš pes nebo třeba kytka, co potřebuje zalít.
Vnitřní vesmír zahrnuje vše uvnitř nás – duši, mysl, ego, ale třeba i naše tělo.

Jak poznáme, jestli jsme odpověděli správně? Tak, že následujeme určité vnitřní vedení, které má každý z nás. Ale bohužel většinou ten hlásek, co se hlásí o slovo, máme tak slabý, tak zaskládaný zažitými programy, strachy, stereotypy, zvyky, rutinou, autopilotem, že ho málokdy zaslechneme. A když už ho někdy zaslechneme, tak se možná i lekneme, co se to děje. Pokud se lekneme, tak to, co nám hlásek sdělil, honem rychle zazdíme a zapomeneme a nebo se začneme obávat, jestli se o nás náhodou nepokouší šílenství, když slyšíme jakési nezvyklé hlasy v hlavě.

A ono přitom jde o hlas intuice, hlas naší duše, hlas naší nejhlubší podstaty. Toho původního, nezkaženého, vědomého vedení v nás. Není důležité, jak si tento hlásek nazveme. Podstatné je jej následovat. V podstatě jde o „následování hlasu srdce“.
Pokud se nám někdo, kdo sice třeba vychoval tři děti, ale už třicet let žije nespokojeným životem, snaží namluvit, že je odpovědný, protože uživil tři děti, které už jsou dospělé, má práci atd., pak můžeme vzít jed na to, že odpovědný není. Protože pokud ho životem provází neustálá nespokojenost a zdravotní problémy se mu množí, místo aby ubývaly (a přitom starý není), pak se chová neodpovědně sám k sobě, ke svému vnitřnímu vedení.
To mu stále říkalo, co má dělat a s čím má skončit, co mu prospěje a co ne, ale dotyčný to ignoroval a nenásledoval. Kdyby následoval hlas svého srdce, pak by nebyl nespokojený a postupně by se uzdravoval (nebo si zdraví držel).

Další kámen úrazu představuje rozeznání hlasu srdce od toho, co nám napovídá ego nebo mysl. Chce to cvik, ale není až tak těžké se tomu naučit. Je mnoho vnějších ukazatelů i vnitřních tělesných pocitů, které nám napoví, který hlas jsme se zrovna rozhodli následovat.
Jedna rada za všechny: pokud se cítíte pod tlakem, který se stupňuje nebo neustává, pak je pravděpodobné, že nejdete za hlasem srdce, ale řídíte se myslí nebo egem. Při cestě na základě rad našeho nejhlubšího já, tlak naopak ubývá a my se cítíme více svobodní než dřív.

Jak už bylo řečeno, odpovídáme vždy, i postup podle toho, co nám nadiktuje náš autopilot nebo náš strach, je odpověď na otázku „co uděláš“. Ale není to odpovědnost. Odpovědný je ten, co následuje své nejhlubší vedení.
Zpráva od našeho nejvnitřnějšího já může vypadat různě: hlásek může být opravdu slyšeným hlasem uvnitř, může ale jít i o vizi, o pocit, o náhlé uvědomění nebo i o pohyb těla, kdy zdánlivě samo udělá něco, co máme dojem, že jsme mu my neporučili.
To se například stalo mně, když jsem se rozhodovala, jestli se ve chvíli, kdy se mi nechtělo vařit, odbydu jednou nebo druhou variantou chleba s něčím a najednou místo toho moje tělo otevřelo ledničku a začalo vytahovat suroviny na vaření. To byla právě chvíle, kdy se vedení chopila má nejvnitřnější podstata a s vědomím, že mému tělu prospěje kvalitní uvařené jídlo, se jala chystat věci na vaření.

Pokud jde o druhý kořen slova odpovědnost, který se týká VĚDĚNÍ – pak jde o ono vědění co dělat, tak, aby to bylo v souladu s naší podstatou, duší, srdcem, tělem, vším, co jsme my už od narození. A k tomu už je více řečeno výše, takže dál neřeba rozvádět.

Pokud máte jakékoliv otázky, ať už k článku, nebo ke své osobní situaci, neváhejte se na mě obrátit. Ať už formou komentáře ke článku, nebo dotazem v sekci on-line PORADNA a nebo domluvou osobního setkání. Společně už najdeme tu nejlepší odpověď na otázku „co uděláte?“. 🙂
odpovědnost

VYROVNAT se někomu… a jde to vůbec?

Chcete se někomu (v něčem) vyrovnat? Pokud ano: Komu, v čem a proč?
Další otázka zní – a je to opravdu možné?

Každý, kdo čte tento článek, má za sebou minimálně první třídu základní školy, kde se učí, že nejde sčítat hrušky s jabkama.
Proč ne?
Protože hruška a jabko není to samé. To, že obojí ovoce patří k malvicím, má podobná semínka a dozrává na podzim, ještě neznamená, že jde o stejné druhy.

A stejně tak, jako nejde sčítat hrušky a jabka, nejde je ani postavit na roveň. Nebo říkat – tohle jabko je evidetně o hodně lepší jabko než tahle hruška.

To je určitě všem jasné. Proč ale tuhle úvahu, kterou zvládne i dítě v první třídě, nejsme schopni aplikovat v praktickém životě a stále se snažíme komusi a čemusi rovnat a vyrovnat?

Představte si, že jste jabloň a stojíte v sadu vedle vysoké třešně. Je červen a třešeň je obsypána lahodnými červenými plody, zatímco vy máte na sobě jenom nevzhledná zelená kyselá jablíčka. Třešeň začne říkat – „co ty jsi prosím tě, za strom, jabloni? Podívej se na mě! Takhle má vypadat správný strom! Krásné šťavnaté plody a už v červnu! Nějak nestíháš hele

Pokud jste jabloň a víte, že jste jabloň, tak vás taková třešeň rozhodně nevyvede z míry, protože vy víte, že na podzim, kdy po třešni už ani pes neštěkne, se kolem vás budou točit sadaři a budou rádi za vaše krásná červená jablíčka, děti si je budou opékat na ohni (pokud ještě tak dobrodružné děti existujou), alkoholičtí nadšenci si založí na kalvádos, a ti, co nestihli vypít mošt včas, zjistí, že nejde o zkažený mošt, ale o jablečný burčák. A co víc – jako jabka máte velkou trvanlivost a při dobrém skladování vydržíte i do jara.

Jenže co se stane, když nevíte, že jste jabloň?

Po útoku takové třešně, nebo dokonce i při pouhém pohledu na ni (pokud je to mírumilovná třešeň, tak neútočí jako tahle), jste v depce. Co je s vámi špatně? Proč jste tak nevýkonná třešeň? Proč to nedáváte a už v červnu nemáte červené plody? Vždyť se to jmenuje červen, to už samo o sobě říká, že už máte mít červené plody a vy je nemáte. Tak to s vámi asi bude něco v nepořádku…

Co v takové situaci mnohé jabloně udělají? Začnou hledat motivaci a snaží se zbavit prokrastinace a snaží se být co nejvýkonnější. Přece musí existovat způsob, jak být tak skvělá třešeň, jak ta vedle vás!

Ne, neexistuje způsob, jak by jabloň mohla být stejně dobrá třešeň jako třešeň. Stejně, jak Katka, nemůže být stejně dobrá Monika jako Monika. A Lenka nemůže být stejně dobrá Maruška jako Maruška. Atd.
A funguje to (nečekaně 😉 ) i obráceně – Monika nemůže být taková Katka jako Katka a Maruška zase nemůže být taková Lenka jako Lenka.

Tak proč se stále tolik lidí snaží někomu vyrovnat a když se jim to nedaří, tak si připadají zklamaní a nedostateční?
jabloně a třešně

PROČ pláčeme na nesprávném hrobě?

Tento článek je patrně spíše jen pro otrlejší seberozvojáře. U méně otrlých by možná mohl působit opačně, než je mým záměrem. Takže čtěte dále pouze v případě, že si připadáte dostatečně otrlí na to, abyste se dozvěděli něco nečekaného a možná pobuřujícího.

Co mě inspirovalo k napsání tohoto článku? Přečetla jsem si v jedné knížce citát od Marianne Williamsonové: „Naše nejhlubší obava není, že jsme neschopní. Naše nejhlubší obava je, že jsme nadmíru silní…“
Což u mě mělo efekt asi jako: „No do háje, to je přesně to, co celý život dělám! Bojím se, že uspěju, bojím se, že budu fakt dobrá a ještě lepší!“
Neříkám, že to platí komplet na všechny, ale na všechny, co znám, to platí. Takže si sami určete (a myslím, že už to víte), jestli to platí i na Vás nebo ne.

Jelikož už jsem relativně dost schopná si ze sebe udělat legraci a zasmát se svému počínání, pojmu téma s humorem. Nevysmívám se ale Vašim problémům – směju se těm svým. A kdo chce, pojďte se smát se mnou – neboť jak víme, smích léčí, tak pojďme udělat něco pro své zdraví.

Co si představit pod titulkem: „PROČ pláčeme na špatném hrobě?
Kdo viděl Červeného trpaslíka – díl, ve kterém jsou vidět náhrobky Rimmerových pohřbených dobrých vlastností (které zemřely velmi mladé), už určitě ví, o čem mluvím nebo aspoň tuší.
Pro ostatní – představte si planetu, kde všechno vypadá tak, jak se právě cítíte. Když je Vám mizerně, potkáváte samé klacky pod nohama, o které zakopnete, místo abyste je elegantně překročili a nebo je sebrali a použili na podpal.
Když je Vám skvěle, pak všechno běží jako na drátkách. Daří se Vám, potkáváte samé milé lidi a vůbec si trochu připadáte jako ve světě zázraků.

Když na takové planetě pláčete sami nad sebou, tak si obvykle říkáte něco jako: „Ach jo, kdybych tak byl schopnější, vytrvalejší, měl větší znalosti, větší talent, byl odvážnější, průbojnější,….
A myslíte si, jak Vám stále něco chybí, jak jste stále nedokonalí a jak se Vám stále nedaří podle Vašich představ.
Teď pozor – zastavte se – cože to? Nedaří se, podle Vašich představ?
A neříkali jste si náhodou před chvílí, jak jste málo schopní, málo odvážní, málo vytrvalí, málo průbojní, jak Vám chybí talent na tohle a na tamto…?
Ještě pořád máte dojem, že se Vám nedaří podle Vašich představ?

Nalijme si čistého vína – můžeme, jsme na oné magické planetě, kde všechno vypadá podle toho, jak se cítíte. Takže už si to můžeme říct na rovinu – „ano, daří se mi přesně podle mých představ.“

Jste připraveni zatnout sekeru ještě hlouběji do zažitých představ a rozseknout špalík nevědomí a mrknout, co máte v podvědomí?

Tak jdeme na to, dneska si zahrajeme na zimu. Co na tom, že je zrovna tropické vedro. Aspoň to bude zábavnější a hravější.
Je zima a potřebujete zatopit v kamnech, abyste se ohřáli. Na dnešní den máte příděl jednoho velikého špalíku, kterým můžete zatopit na celý den i noc. Je ale potřeba ho rozsekat na malinké kousky, aby se do kamen vešel.

Špalek se jmenujemyslím si, že nejsem dost dobrý/á, něco mi stále chybí a proto nemůžu dělat to, co bych chtěl/a. Proto se mi prostě nemůže dařit.
Tak do toho, rozflákejte ten špalek!
Nejste dost dobří jo? Cha, tak to vykládejte Vaší babičce, ta ještě možná na takové pohádky věří. (Většina babiček byla v tomto duchu vychována. Předala to svým dětem, ti zas svým a pak se divte, že si o sobě myslíte zrovna tohle…)

Rozsekáno? Připraveno na otop? Co Vám brání, dát ty kousky špalíku postupně do kamen? Bojíte se, že Vám nic nezbude? Že přijdete o hrob, na kterém byste mohli plakat?
Nebojte, stejně už víte, že pláčete na blbém hrobě. Že si jenom namlouváte, že brečíte nad svou neschopností. Tak šup, klidně ji spalte. Nechcete přece umrznout, že ne…? Pud sebezáchovy je silný, tak šup špalíčky do kamen!

Teď, když už je Vám teplo, můžeme se podívat na ten hrob, kde vlastně brečíte doopravdy, i když jste celou dobu sobě i okolí chtěli namluvit, že brečíte na tom hrobě, který jste právě v podobě špalku neschopnosti a nedostatečnosti spálili.
Hmm, nepřijdete si trošku podivní a nelogičtí? Brečet, že jste dobří a že máte všemožné schopnosti a talenty?

Jen prosím netahejte ta polínka z kamen zpátky, abyste se mohli ospravedlnit, že určitě brečíte na tomhle hrobě proto, že jste teda neschopní vidět svou schopnost.
Na to už neskákejte, tahle trampolína už nepruží, „nabili byste si čumáček a měli místo něj placičku“ (jak řekla má drahá polovička, když jsem nedávno hořekovala, že svět je hrooozný, a že já nemůžu tohle a tamto)

Inu, brečíte na hrobě svých schopností proto, že se bojíte, že by Vám „to vyšlo“, že byste byli spokojení, neměli si na co stěžovat, neměli proč trpět, neměli proč se trestat atd.

A proč se bojíte? Protože si myslíte, že potom budete sami. Nikdo se s Vámi nebude bavit. Ostatní si budou myslet, že jste namyšlený náfuka. Nebo že jste museli někoho okrást nebo poškodit, abyste dosáhli svého úspěchu. Přece, nikdo slušný úspěšný a se vším spokojený není. A další pohádky z dětství.

Řeknu Vám tajemství, které stejně už tušíte – ta kouzelná planeta z Červeného trpaslíka, je úplně stejně založená, jako naše domovská planeta Země a tento Vesmír.
Nevěřte tomu, co si namlouváte, že jako úspěšní budete osamělí. Že jako spokojení budete divní a nikdo se s Vámi nebude bavit.

Nic z toho není pravda. Budete nejen šťastní (pokud nezačnete tahat ta polínka zpátky z kamen a zkoušet skákat na nepružící trampolínějá nemůžu a to nejde a oni jsou hrozní a stejně to nemá cenu…), ale budete i magnetem na parádní společnost.
Část lidí se bude Vámi inspirovat a bude se chtít přiučit, jak to děláte, že jste zrušili ty hroby, co jste na nich celý život brečeli a jaktože už nebrečíte. A část bude z těch, co už chvíli nebrečí na těch svých a tak získáte nové přátele.iluze oddělenosti