koučink, poradenství, mentorování vlastní cesty

chudinky a hrdinky

Vážení čtenáři, pro začátek musím upozornit na dvě důležité věci. První věc je – přes ženské provedení je článek určen i mužům. A druhá ještě zásadnější věc je, že článek je na velmi citlivé téma. Proto předesílám, že mým záměrem není někoho zranit, urazit nebo jinak poškodit. Účelem je osvětlit trochu danou problematiku a přivést čtenáře k zamyšlení (případně i k činům, což by bylo krásné).

Kdo jsou to „chudinky“?

Jde o takzvané oběti situace. Chudinka je už od pohledu i názvu totožná s obětí. Je to osoba, která za nic nemůže, věci se jí dějí – samy, lidé jí ubližují, jsou na ni zlí a vyhledává soucit a lítost. Proč to dělá?
Zdánlivě proto, že nemůže nic dělat, nemůže vzít situaci do vlastních rukou. Nemůže problémy vyřešit. Skutečnost je ale jiná.
Chudinky zůstávají v roli oběti proto, že nechtějí přijmout odpovědnost za daný aspekt života, kde tuhle roli hrají. (nejčastěji je to v partnerském vztahu, ale může se jednat i o práci, o zdravotní stav, o celkovou situaci v rodině, …)
Totiž, přijmout odpovědnost, s sebou nese přiznání. Přijmout odpovědnost je rozhodnutí, kterým začínáme „cestu do sebe“. Pokud přijmeme odpovědnost, nemůžeme dále zavírat oči před tím, co vidíme ani před tím, co nám je zatím nejasné. Musíme přiznat, že my jsme taktéž aktérem daného problému a že jen tím, že přiznáme, že my sami děláme něco, čím si problematickou situaci pěstujeme, se můžeme osvobodit. Jsme to my, kdo si způsobuje bolest – dokola a dokola. A je určitým paradoxem, že cesta z této bolesti vede přes ještě větší bolest. Jenže ta větší bolest je jen okamžik, oproti tomu, v čem jsme se uměle udržovali třeba i roky.
Co to je za bolest? Bolest přijetí sebe samých ve své dokonalé nedokonalosti. Nechceme být „za ty špatné“, za ty, kdo způsobili nebo nejčastěji spoluzpůsobili nějaký problém. Ale pokud nevezmeme svou část na sebe a budeme všechno házet jen na „ty druhé“, nikdy se z toho nedostaneme. Budeme se točit stále dokolečka a mučit se představou, že jsme bezmocní.

Příklad ze života – můj předchozí partner mi dělal ze života peklo. Bála jsem se přijít domů. Protože pokaždé jsem se dozvěděla nějakou věc, za kterou můžu. Blízkost už vůbec nefungovala, sex byl jen v představách nebo vzpomínkách. Zůstával jen strach a narůstající zášť. A protože on byl v tu chvíli ten silnější, nechala jsem se klidně denně kamenovat, až do úplného ukamenování.
Chtěla jsem lásku jako z pohádky a dostala jsem peklo. Kudy myslíte, že vedla cesta ven? A k tomu pravému muži…
Vedla skrze přiznání. Musela jsem přiznat sama sobě, že to já mám v rukou svůj život a že to já jsem mu dovolila, aby se ke mně tak choval.
(Bylo to samozřejmě delší a složitější, ale myslím, že na ukázku principu PŘEVZETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA SVŮJ ŽIVOT to stačí bohatě.)

A kdo jsou „hrdinky“?

Hrdinky jsou záludný druh chudinek. Záludný především pro ně samotné. Protože si ne tak snadno jako klasické chudinky uvědomí, že mají problém, který je třeba řešit. Ale stejně jako chudinky vidí vše, co se jim děje, venku. A sebe vidí jako spasitele. Toho, kdo se tolik snaží, aby všechno bylo hezké a klapalo to a ti druzí to vůbec nevidí, neocení, nepodpoří je.
(Tuhle hru často hrají lidé, kteří se starají o rodinu. Ať už o děti, nebo o své staré rodiče. Osobně jsem se setkala už s tolika z nich, že by to vydalo na knihu. Ale nijak je tím neodsuzuju, to ne. Procházejí si jistou zkušeností, na které se něco učí. Jelikož škola života je tu stále a pro všechny. Nikdy nezavírá, nikdy nemá prázdniny. A my můžeme být vděční, že do ní můžeme chodit, i když se nám mnohdy nelíbí, co zrovna máme za předmět.)

Příklad ze života – zase sáhnu do osobní historie. Další předchozí partner a vztah s ním byl klasickou ukázkou hry na hrdinku. Trošku kombinovaný s klasickou chudinkou. Snažila jsem se, abychom byli aktivní – někam chodili, něco podnikali společně. Abychom byli spřízněné duše – měli společné zájmy. A výsledkem bylo odcizení, nepochopení a dokonce i agresivní chování. Všichni, kterým jsem vykládala o našich problémech, museli vidět partnera jako toho zlého, co se nesnaží, a mě jako tu dobrou duši, která chce všechno napravit.
Cestou ven bylo uvědomění, že já musím žít svůj život. Že se nemůžu jen denodenně snažit změnit život mého partnera. A myslet si, že já tu jsem proto, abych ho učinila lepším a šťastnějším. Jsem tu proto, abych učinila lepší a šťastnější sebe samotnou.

Co jsem tímto zamyšlením chtěla sdělit?

Především, že nejsou žádné oběti a útočníci (ve vztazích). Jsou jenom hry, které hrajeme a ze kterých máme problém se dostat. Tyto hry však nemají vítěze a poražené. Mají jen poražené. Protože v nich nikdo není šťastný. Teprve ve chvíli, kdy si přiznáme svůj podíl ve hře, kdy přijmeme odpovědnost za své figurky na šachovnici, teprve poté se nám můžou otevřít dveře dál a hra na utrpení může skončit. (Kdo viděl nebo četl první díl Harryho Pottera, může si krásně představit, jak to s figurkami a dveřmi myslím.)
hrdinové zlobiči

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.