koučink, poradenství, mentorování vlastní cesty

jakou cenu má život?

K napsání tohoto článku mě inspiroval příběh Malály Jusúfzajové z Pákistánu,  a to ještě předtím, než dostala Nobelovu cenu za Mír. Pokud hádáte, že od té doby ležel tip na článek na papírku s poznámkami k tématu mezi ostatními papírky s poznámkami, tak hádáte správně, přesně jako v předešlém článku.

O co v jejím případě šlo? Svým blogem a další činností dávala světu vědět o tom, co se v její zemi děje a bojovala za to, aby mohly dívky studovat, neboť studium jim ortodoxní zřízení její země nedovolovalo.

Kvůli své aktivitě se brzy stala cílem režimu a střelili ji do hlavy a do krku, aby ukončili její mladý život, kterým narušovala jejich zaběhlé způsoby. Malála ale měla štěstí, útok přežila a své činnosti se věnovala nadále. Až nakonec dostala i zmíněnou Nobelovu cenu.

Co mě na jejím příběhu tak fascinuje? To, že v nasazení života dělala to, čemu věřila. Ona nechtěla zemřít, ale chtěla žít a chtěla žít co nejlépe a podle svých představ a za tím si šla. Přestože ji tahle cesta málem život stála. Nebyla by ale více mrtvá, když by se na ni nevydala?

Přestože na mnoha místech světa zuří válka, v naší zemi je relativní mír a klid. A buďme vděční, že tomu tak je. Jenže zdánlivá nepřítomnost nebo vzdálenost smrti v nás často vytváří dojem, že tu jsme všichni navěky. Že naše sny počkají. Že přece ještě musíme tohle a tamto a kde nic tu nic. Sny pořád spí. A často spí ne dočasně, ale navěky. Protože si neuvědomujeme cenu života, dokud nám bezprostředně nehrozí smrt.

Nemusí jít přímo o válku, může jít i o vážnou chorobu. A všichni asi víme nebo tušíme, kolik je různých vážných civilizačních chorob, které ohrožují život. A nikomu nepřeju, aby se s některou z nich musel potkat. Ať už on sám nebo někdo blízký.
Jenže, fakt je ten, že pokud si nejdeme plně za svými sny (nezjistíme, o čem sníme a pak to nerealizujeme), pak žijeme prázdným životem. Pak náš život směřuje od ničeho k ničemu a tou nejhorší civilizační nemocí jsme potom „my sami sobě“.
Můžeme být relativně zdraví, ale pokud nežijeme život, jaký chceme žít a nebo aspoň nejsme bez ustání každý den na cestě k němu (protože některé cíle a sny na realizaci potřebují delší dobu, než jiné), pak jakobychom nebyli. Zabíjíme sami sebe. Neexistence života s velkým Ž, je vlastně nenápadnou smrtí.

Zapomněli jsme žít… Vzpomeňme si na to! No tak, většina z nás to zná z dětství. Tehdy jsme to ještě uměli. Když člověk dospěje, přijde i odpovědnost za svůj život. Ta by měla přinést svobodu, když ji budeme správně realizovat. Ale místo toho se jí bojíme a nepřímo se jí vzdáváme. Když se vzdáme odpovědnosti, vzdáme se aktiního podílu na svém životě. Vlastně se vzdáme i života samotného a staneme se jen pasivními pozorovateli. Tak jako sportovní fanoušek, který sám nesportuje a sport jen sleduje v televizi nebo jinde.
žijme opravdově

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.