každý člověk je samostatným vesmírem

K domluvě nestačí jen mluvit

delfinMezi všemi živočichy, co jich na zemi je, pouze člověk dospěl do vývojového stadia, kdy je schopen používat řeči, jako dorozumívací „strategie“. (Pomineme-li delfíny, jejichž dorozumívací systém je v určitém smyslu dokonalejší než lidský, jak ukázaly nejnovější výzkumy.)

Když se ale rozhlédneme kolem sebe, na svět, který lidstvo díky řeči vytvořilo, musí být každému jasné, že tady něco nehraje. Dokonce ani v jedenadvacátém století se nejsme schopni domluvit.

Jak v politice (války, terorismus, šarvátky ve sněmovně), tak ve vztazích (stav rozvodovosti mluví za vše), nám komunikace vázne. Mezi nejbližší vztahy patří rodina – a tady je problém se domluvit už snad odnepaměti. Sourozenci jsou častěji rivaly než přáteli a mezigenerační vztahy jsou ve většině rodin smutnou ukázkou toho, že komunikace nefunguje.

Zmíněná situace ale není způsobena tím, že bychom neuměli mluvit – my neumíme vést dialog. Naše společnost je ukázkou toho, že každý si vede svůj monolog a snaha „domluvit se“ s protějškem v komunikaci, nikde. Pokud už nějakou snahu vyvíjíme, pak především ve smyslu „snažím se, aby mi dotyčný porozuměl, „musím ti to lépe vysvětlit„, „ty mě nechápeš, já to myslím úplně jinak, „ty mě vůbec neposloucháš„.

Jsme to ale my všichni, kdo pozapomněli umění naslouchat, a nebo se mu snad ani nikdy pořádně nenaučili, protože kolem sebe nemáme žádného člověka, který by nám byl v této oblasti vzorem. Potom se divíme, že se s nikým nemůžeme domluvit podle našich představ, protože zapomínáme, že v dialogu hrají roli dva hráči.

Proč neumíme naslouchat? Odpověď na tuto otázku už jsem nastínila výše – neměli jsme, kde se to naučit. Co je ale hlavní komunikační chyba, které se dopouštíme všichni, co tu jsme – v běžném rozhovoru s kamarády, rodinou, a mnohdy i s partnerem – je že místo abychom v době, kdy mluví druhý, naslouchali, tak přemýšlíme, co chceme říct my, až na nás přijde řada.

Teď si představte, že totéž možná dělá i ten druhý.  Každý si vede svůj monolog, aniž by se nějak zabýval tím, co říká druhý, jen zachytává slova, která mu evokují něco v jeho životě, o čem chce mluvit, a vzápětí už si v duchu „sumíruje, co poví dál“. Není pak zbytečné vůbec mluvit?

Komentáře jsou uzavřeny.