každý člověk je samostatným vesmírem

kdo má pravdu? já nebo „ten druhý“?

Blíží se konec měsíce, a tak ho zakončeme tak, jak začal (u mě na stránkách) – zbořením dalšího mýtu. A to, že „někdo má pravdu“. Pro ty, co mají sklony spíše podléhat názoru ostatních, půjde o zboření mýtu, že „ten druhý má pravdu“. Naopak pro ty, co mají sklony stát si za svým stůj co stůj, půjde o zboření mýtu, že „pravdu mám já“. Jak to tedy s tou pravdou je?

Použiju pro vysvětlení čerstvý příklad z mého života.
Zrovna včera jsem telefonovala se svou maminkou, kterou mám opravdu ráda a vím, že to se mnou myslí dobře. (Ano, i kouči a poradci mají rodiče, kteří to s nimi myslí dobře a často tím sami sebe staví do role poradců. Nezáleží na tom, kolik je Vám roků, pokud to s Vámi Vaši rodiče mysleli dobře, když jste byli malí, nepřestanou s tím proto, že už jste velcí. I když už jste velcí nějaký ten pátek, třeba i víc jak třicet let.)

Přestože jsem se na telefonát těšila, nakonec jsem zavěsila „pěkně zdrblá“. To díky dobře míněným radám a „poznatkům“, které jsem vyslechla. A co jsem s tím udělala?
Jako první jsem si udělala cvičení na uvolnění vnitřního tlaku a emocí. Cvičení velmi pomohlo, co se tělesného pocitu z telefonátu týče. Zbývala psychika – jak se vyrovnat s tím, co jsem slyšela?
První tendence byla naběhnout do zažitého schématu „hry na pravdu“. (Ze které jsem se naštěstí vzápětí dostala taktéž, a to uvědoměním si toho, co je poselstvím článku.)
Co je to HRA NA PRAVDU? Ne, nejde o „točení flaškou“ v kroužku „děcek ze třídy“ nebo na táboře. 😉

Hra na pravdu spočívá v potřebě vědět, JAK TO JE. A první po čem sáhneme je to, co jsme slyšeli nebo co si myslíme sami. Takže – mám pravdu já a nebo má pravdu maminka? Pokud dáme za pravdu mamince, budeme si připadat poražení a mít pocit, že ten život teda asi nevedeme správně. Když ale patent na pravdu přisoudíme sobě samým, pak automaticky říkáme, že maminka nebo kdokoliv další pravdu nemá.

Jenže, vtip je v tom, že pravdu nemá ani jeden, ani druhý. Dokonce pravda není ani nikde mezi tím, co říká jeden a co říká ten druhý. Že byste jako udělali kompromis – „trochu máš pravdu ty, a trochu já“.
Skutečnost je mnohem barvitější než jen černá nebo bílá, případně šedá jako kompromis. Je dokonce i v jistém smyslu záhadná. To proto, že PRAVDA vůbec NEEXISTUJE.

Jakto? Co to je za blbost? Říkáte si možná…
Jak je to možné? Především proto, že každý z nás je originál a svůj život si žijeme naprosto samostatně. I kdybyste se pokoušeli kopírovat někoho jiného, pořád budete „originální kopie“. Každý totiž vidíme všechno co děláme a všechno, co se kolem nás děje, svýma vlastníma očima a tím i svým vlastním pohledem. Co je pro jednoho pravda, pro jiného je třeba dokonce i lež. Znamená to ale, že ten první člověk nemá pravdu? Neznamená. Znamená to, že se dívá skrze svůj život a své zkušenosti. Dívá se z místa, kde se zrovna nachází. Dívá se skrze své vlastní touhy, přání, představy o životě, skrze svůj vlastní žebříček hodnot.

Dalo by se tedy možná říct, že pravd je nekonečně mnoho a že každý má tu svou. A že pak třeba každá rodina svými zvyklostmi má svou pravdu, která je odlišná od pravdy rodiny v sousedním domě. Nebo že každý národ se svými tradicemi má svou vlastní pravdu a jiný národ na druhé straně zeměkoule s odlišnými tradicemi má taktéž svou pravdu, ale diametrálně odlišnou od pravdy, která se traduje z druhé strany Země.

Osobně dávám přednost ještě jinému výkladu. A to, že: „my vůbec nevíme, jak to je“. A nevíme, jak to je pro ostatní i pro nás samé. Až na konci života uvidíme, kam vedly všechny naše životní cesty a peripetie. Kam jsme se dostali rozhodnutími, které jsme učinili atd. A co potom? Ani v tu chvíli nezjistíme, jestli jsme měli pravdu nebo ne. Protože pokud se nám podaří prožít šťastný život jako umělec nebo jako účetní a nebo jako farmář, hlavní je, že jsme prožili šťastný život. A pokud umíráme nespokojení a změnili bychom ve svém životě kde co, pak taktéž nevíme, která změna by byla ta stěžejní, co by nám zaručila šťastnější život, i když můžeme trochu tušit.

Proto:
jediná pravda

2 reakcí na “kdo má pravdu? já nebo „ten druhý“?

  1. Kateřina - Koučink

    Ještě bych se s vámi ráda podělila o hezké pokračování příběhu ze života, který popisuji v článku. Sebekoučování je sice hezká a potřebná věc, ale někdy je ještě lepší, když ho spojíme s komunikací a prací na vztahu. Což jsem dneska udělala já, kdy jsem v dalším telefonátu probrala vše co bylo potřeba s maminkou osobně a obrovsky nás to obě posunulo dopředu, jak jako lidi, tak náš vztah. A dokonce před telefonátem četla tento článek, který se jí líbil. Takže radost dvojitá a vděčnost také 🙂

  2. dawe

    Je to tak…. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.