každý člověk je samostatným vesmírem

když dva říkají totéž, není to totéž

Dneska se podíváme na komunikaci mezi muži a ženami. (I když by se dalo říct, že to, co zmíním, se týká i komunikace mezi lidmi obecně.)

Čemu se podíváme na zoubek konkrétně? Domněnkám.
Pokud se nyní usmíváte, pak sami dobře víte, co taková domněnka, pokud je nesprávná, dokáže nadělat ve vztahu a v komunikaci za paseku.

Čím to ale je? Proč máme tak malé tendence se vyptat druhého na smysl toho, co nám říká? A oproti tomu tak neuvěřitelnou schopnost kalkulovat, dedukovat, analyzovat a ve výsledku pak přijít s domněnkou, která si mnohdy nezadá s detektivním románem – „kdo co s čím proč jak“?

Možná je to studem – stydíme se ptát na něco, co se domníváme, že bychom měli vědět, když druhého milujeme – a číst mu z očí nebo odkud.
Možná je to naše pýcha, kdy se domníváme, že to opravdu umíme. Ani do těch očí se dívat nemusíme, protože přece myšlenky druhého už předem známe – vždyť je to tak jasné! – z toho co říká. Přece „ho známe“.
Možná jsme masochisti a baví nás vytvářet katastrofické scénáře. Protože význam toho, co druhý říká, anebo i proč mlčí, je přece jedině tragický a nás už napadá to nejhorší možné – „druhý si o nás myslí něco nepěkného“, „chce se s námi rozejít?“, „nezajímáme ho a myslí na něco jiného“, atd., atp.
A nebo také Možná jsme neměli kde odkoukat ten správný a nejvýhodnější styl komunikace.

Každý podle své povahy, i když myslím, že v každém z nás je kousek všech čtyřech Možná… Co ale vím jistě, je, že ve správné nekonfliktní a „bezdomněnkové“ komunikaci nejsme jako doma.
Přitom, kolik problémů by nám ušetřilo, když bychom se zeptali partnera či partnerky „jak myslí to, co říká“? A to prosím !bez vyčítavého nebo podezřívavého tónu v hlase!.
Protože s takovou druhý odpoví něco, co slyšet nechceme, taktéž vyčítavým nebo jiným nepříjemným stylem, a rozhodně nám nesdělí, jak to myslí. V tu chvíli totiž naši otázku „jak to myslí“ nebude považovat za zvídavost a zájem, ale bude podrážděný, že mu neumíme číst myšlenky, nebo že jsme nechápaví, nebo si sám bude připadat hloupě, protože byl přesvědčen, že mluví naprosto jasně. No prostě, katastrofa na světě – a to jste se přece zeptali.

Jenže jde hodně o to, jak jste se zeptali. Pokud v tónu, jakým se ptáte, zaznívá cokoliv negativního, cokoliv jiného než neutrální nebo zvídavá otázka, která má posunout a prohloubit komunikaci, tak jste „namydlení“.

PROČ?
Protože v negativním tónu otázky je obsažena negativní domněnka. Vy se sice zeptáte, ale už předem máte podezření, že úmysly druhého nejsou vůbec hezké. A co udělá druhý? Na Vaši otázku neodpoví tak, jak byste chtěli, ale odpoví tak, jak se ptáte. Tedy stejným negativním zabarvením, protože slyší tu domněnku ve Vašem tónu a začne se sám domnívat, co se za tím asi skrývá.

(Takže když se nezeptáte, jste to jen Vy, kdo si vytváří v tu chvíli domněnky, ale když se zeptáte vyčítavě, tak rozmnožíte počet domnívajících se lidí na dva. A pokud své obavy pak ještě sdílíte s kamarádkou, kamarádem, matkou a dalšími lidmi, počet domněnek se řetězí a zvětšuje.)

Teď dva názorné příklady ze života:

1) Není tomu tak dávno, kdy jsem se často setkala s partnerovou odpovědí na mou otázku (po sdělení nějaké složité delší věci) „Co si o tom myslíš?“ – „Nic.“
Bylo to opravdu frustrující. Přestože vím, že to se mnou nikdy nemyslí špatně a že mě miluje i s mými nedostatky, tak v těchto chvílích se choval jako člověk, který se o mě nezajímá. POZOR! To byl můj pohled a moje domněnky. Protože pokud se mě někdo zeptá, co si myslím o nějaké záležitosti a já odpovím NIC, pak tím myslím, že mě to nezajímá a tím pádem se ani nenamáhám si něco myslet.
Když jsem pak partnerovi sdělila tuhle svou domněnku o jeho nezájmu (poté, co se situace několikrát zopakovala – Co? – Nic.), dozvěděla jsem se zajímavou věc. Že totiž mé sdělení pečlivě poslouchá a to, že si „Nic nemyslí.“, znamená, že je třeba podle něj brzy na dělání nějakých závěrů. Případně že třeba nesoudí. Že pozoruje a vnímá, ale nesoudí „co a jak“. A proto odpovídá, že si „nic nemyslí“.
Tedy, že domnělý nezájem z jeho strany je naopak zájmem. Jen ho projevuje stručně a „mužsky“. 😉

2) Teď nejde o příklad z mého života, ale o něco, co už bohužel vůbec nevím, odkud mám – vtip ze života (ne mého).
Leží dva partneři spolu po milování v posteli. Žena se v duchu rozplývá nad tím, jak to bylo nádherné a jak muže miluje. Pak se ale podívá na muže a ten se zamračeně dívá do stropu. Začne se obávat, že jemu se milování nelíbilo a nebo že se mu nelíbí ani být s ní. Jenže, muž si v tu chvíli říká: „jak to sakra ta moucha dělá, že se udrží na stropě?“ 😀


Berte druhého jako tajemství, které nikdy úplně nerozluštíte. Vždyť i Vy sami jste takovým tajemstvím. (Pokud se také vždycky naštvete, když někdo říká, že „Vás zná“ a Vy víte, že vůůůbec, a že to je jinak a Vy jste jiní, pak víte, že JSTE TAJEMSTVÍ. Nikdo do Vás naplno nevidí.)

Takže – RADA, CO DĚLAT zní:
domněnky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.