koučink, poradenství, mentorování vlastní cesty

naše ODPOVĚDNOST aneb „co proč jak?“

Slyšeli jste někdy, že jste nezodpovědní nebo že byste měli převzít odpovědnost? Narážíte na to v každé příručce k jakémukoli seberozvoji? Máte často nepříjemný pocit už při zmínce o tomto slově?

Pak se Vám bude jistě hodit tohle malé vysvětlení k tomuto pojmu a zkrácený manuál k použití v praxi.

Ve slově odpovědnost můžeme najít dva kořeny (upozorňuju, že nejde o výklad oborníka na sémantiku, ale můj logicko-intuitivní výklad). Prvním kořenem je slovo odpověď, druhým pak vědnost – tj. vědět, vědění.

Když se podíváme na první – ODPOVĚĎ, tak se možná hned zeptáme: komu a na co máme odpovídat? Tady by na vyjmenování nestačila ani kniha o velikosti Bible. Proč? Protože stále na něco odpovídáme, aniž si to třeba i uvědomujeme. Zdaleka nejde jen o běžné rozhovory s dalšími lidmi, kdy na otázku jedné strany, druhá strana odpovídá.
Ve skutečnosti odpovídáme stále na něco a pauzu si dáváme pouze v době spánku. (Někteří odpovídají i ve spánku.) Jak to probíhá a jak je to možné?

Probíhá to formou našeho konání a prožívání. A jak je to možné – tak, že stále něco děláme a i když odpočíváme, tak něco děláme – „děláme odpočinek“. A kde je tu jaká odpověď?
To samo konání nebo nekonání je odpovědí na otázku, která stále visí před námi ve vzduchu: „co uděláš?“ A my stále odpovídáme, čímkoliv, co uděláme v odpověď: půjdu na záchod, pohádám se s manželem, zryju zahradu, přečtu si další kapitolu v knížce, rozbrečím se, dostanu záchvat smíchu, napíšu smsku, netuším, co dělat a tak bezradně chodím od ničeho k ničemu, dám si kafe…

Vždycky jde o reakci na tuhle někdy vyřčenou, ale většinou nevyřčenou otázku. Kdo se ptá? Ptají se vždy jen dvě strany – buď okolní vesmír a nebo vnitřní vesmír. Do okolního vesmíru patří cokoliv a kdokoliv, stojící mimo nás. Ať už naše dítě, rodič, zaměstnavatel, prodavačka v obchodě, náš pes nebo třeba kytka, co potřebuje zalít.
Vnitřní vesmír zahrnuje vše uvnitř nás – duši, mysl, ego, ale třeba i naše tělo.

Jak poznáme, jestli jsme odpověděli správně? Tak, že následujeme určité vnitřní vedení, které má každý z nás. Ale bohužel většinou ten hlásek, co se hlásí o slovo, máme tak slabý, tak zaskládaný zažitými programy, strachy, stereotypy, zvyky, rutinou, autopilotem, že ho málokdy zaslechneme. A když už ho někdy zaslechneme, tak se možná i lekneme, co se to děje. Pokud se lekneme, tak to, co nám hlásek sdělil, honem rychle zazdíme a zapomeneme a nebo se začneme obávat, jestli se o nás náhodou nepokouší šílenství, když slyšíme jakési nezvyklé hlasy v hlavě.

A ono přitom jde o hlas intuice, hlas naší duše, hlas naší nejhlubší podstaty. Toho původního, nezkaženého, vědomého vedení v nás. Není důležité, jak si tento hlásek nazveme. Podstatné je jej následovat. V podstatě jde o „následování hlasu srdce“.
Pokud se nám někdo, kdo sice třeba vychoval tři děti, ale už třicet let žije nespokojeným životem, snaží namluvit, že je odpovědný, protože uživil tři děti, které už jsou dospělé, má práci atd., pak můžeme vzít jed na to, že odpovědný není. Protože pokud ho životem provází neustálá nespokojenost a zdravotní problémy se mu množí, místo aby ubývaly (a přitom starý není), pak se chová neodpovědně sám k sobě, ke svému vnitřnímu vedení.
To mu stále říkalo, co má dělat a s čím má skončit, co mu prospěje a co ne, ale dotyčný to ignoroval a nenásledoval. Kdyby následoval hlas svého srdce, pak by nebyl nespokojený a postupně by se uzdravoval (nebo si zdraví držel).

Další kámen úrazu představuje rozeznání hlasu srdce od toho, co nám napovídá ego nebo mysl. Chce to cvik, ale není až tak těžké se tomu naučit. Je mnoho vnějších ukazatelů i vnitřních tělesných pocitů, které nám napoví, který hlas jsme se zrovna rozhodli následovat.
Jedna rada za všechny: pokud se cítíte pod tlakem, který se stupňuje nebo neustává, pak je pravděpodobné, že nejdete za hlasem srdce, ale řídíte se myslí nebo egem. Při cestě na základě rad našeho nejhlubšího já, tlak naopak ubývá a my se cítíme více svobodní než dřív.

Jak už bylo řečeno, odpovídáme vždy, i postup podle toho, co nám nadiktuje náš autopilot nebo náš strach, je odpověď na otázku „co uděláš“. Ale není to odpovědnost. Odpovědný je ten, co následuje své nejhlubší vedení.
Zpráva od našeho nejvnitřnějšího já může vypadat různě: hlásek může být opravdu slyšeným hlasem uvnitř, může ale jít i o vizi, o pocit, o náhlé uvědomění nebo i o pohyb těla, kdy zdánlivě samo udělá něco, co máme dojem, že jsme mu my neporučili.
To se například stalo mně, když jsem se rozhodovala, jestli se ve chvíli, kdy se mi nechtělo vařit, odbydu jednou nebo druhou variantou chleba s něčím a najednou místo toho moje tělo otevřelo ledničku a začalo vytahovat suroviny na vaření. To byla právě chvíle, kdy se vedení chopila má nejvnitřnější podstata a s vědomím, že mému tělu prospěje kvalitní uvařené jídlo, se jala chystat věci na vaření.

Pokud jde o druhý kořen slova odpovědnost, který se týká VĚDĚNÍ – pak jde o ono vědění co dělat, tak, aby to bylo v souladu s naší podstatou, duší, srdcem, tělem, vším, co jsme my už od narození. A k tomu už je více řečeno výše, takže dál neřeba rozvádět.

Pokud máte jakékoliv otázky, ať už k článku, nebo ke své osobní situaci, neváhejte se na mě obrátit. Ať už formou komentáře ke článku, nebo dotazem v sekci on-line PORADNA a nebo domluvou osobního setkání. Společně už najdeme tu nejlepší odpověď na otázku „co uděláte?“. 🙂
odpovědnost

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.