vztahy - komunikace - životní rozcestí

není VZTAH jako VZTAH

Právě mě napadlo takové malé zamyšlení nad vztahy obecně, tak se o ně s vámi podělím. Jako příklad využiji sebe a své vztahy. Pokud se budete chtít podělit, jak to máte ve vztazích vy, ráda si to v komentářích přečtu a ostatní čtenáři určitě taky 🙂
Vztahů je celá řada, proto jsem vybrala jen 4 základní a nám nejbližší – PARTNERSKÉ, RODINNÉ, KAMARÁDSKÉ a SAMI SE SEBOU.
Zamýšlela jsem se nad tím, jak se liší mé vztahové dovednosti, pokud jde o tyhle 4 skupiny vztahů. A dalo by se říct, že jsem odmala měla jakýsi přirozený talent na vztahy partnerské, rodinné a i na vztah sama se sebou. S kamarádskými to bylo jinak.

Partnerské vztahy

Nikdy jsem se nebála komunikace s muži, rozuměla jsem si s nimi. Nebyl pro mě problém riskovat to, že se třeba ztrapním, nebo že něco nevyjde. Láska a její projev formou partnerského vztahu pro mě byla vždy na prvním místě. Už v 10 letech jsem si začala tvořit přesný obraz mého muže snů a vydala se na cestu za ním.

Mezitím jsem prožila vztahy s těmi, které jsem měla potkat, abychom si vzájemně předali to, co nás posunulo dál, co nás obohatilo. Neslo to s sebou spoustu krásných romantických chvil – dostávala jsem květiny, lístečky s dopisy, dárky a všemožné jiné láskyplné pozornosti a projevy. Zažila jsem ale i spoustu slz, nepochopení, nevěry, rozchodů a návratů, vyjasňování.
Ať už jsem si ale prošla čímkoliv bolestivým, nikdy to u mě nevedlo k rezignaci na vztahy s muži nebo na lásku obecně. Vždycky jsem se brzy oklepala a vyhodnotila, co mi to dalo a vzalo, a šla dál.
Až jednoho dne, plus mínus 14 let poté, co jsem se na vědomou cestu za mým mužem snů vydala, jsem ho konečně našla. Oba se stále učíme, jak spolu vycházet co nejlépe. Ale i v těch méně příjemných chvilkách víme, že spolu chceme být, a to je hlavní. Měníme se a vyvíjíme každý den a každý týden je náš vztah o něco jiný, protože my jsme jiní.

Rodinné vztahy

Sice jsem byla od dětství „potírána“ za to, že jsem prý málo taktní – že říkám věci naplno, tak jak je vidím a neberu si servítky. Na druhou stranu jsem neměla strach cokoliv říct a cokoliv vykomunikovat. Čehož hojně využívali různí členové naší rodiny tak, že cokoliv se sami zdráhali komukoliv říct nebo s kýmkoliv zařídit, pověřili tím mě. Někdy sice nebylo ani trochu příjemné být „vztahovým poslíčkem“, ale naučila jsem se tak hodně o tom, jak sdělovat i nepříjemné zprávy. Přestože jsem z určitého úhlu pohledu byla vždy takovou černou ovcí rodiny, z jiného úhlu jsem naopak měla příjemný vztah s každým jednotlivým členem nejbližší rodiny.

img_0141

Vztahy u nás v rodině se průběžně proměňovaly vždy, ale až poslední 4 roky se dějí změny přímo dramatické. A můj dojem z nich je velmi příznivý. To, čím jsme si společně prošli od roku 2012 se dá pojmenovat jako těhotenství, porodní bolesti, porod a novorozenecké období. Nyní už jsme o něco větší než batolata a zkoumáme svět kolem sebe a dáváme všemu své nové místo. Vztahy nabírají na opravdovosti, odkládáme masky, mluvíme i o tabuizovaných tématech a čistí se tak postupně různé zažité představy a zvyky, které už dále neplatí.

Vztah sama se sebou

Možná některé překvapí, že i tohle se dá považovat za vztah, dokonce za plnohodnotný vztah (když jsme k sobě upřímní a opravdoví). Tady jsem taktéž pevná v kramflecích a rovněž ve vývoji – obojí současně. Vysoká míra sebereflexe, kterou jsem měla vždy a podporovala ji například psaním deníků, se mi nyní ještě více prohloubila a nabyla jiných, dříve netušených obzorů.

Mění se například můj vztah k tělu, které jsem dlouhé roky z různých důvodů v podstatě ignorovala nebo se ho i bála více zkoumat. Zlepšování vztahu k tělu se projevuje nejen tím, že dbám na kvalitní výživu, přírodní produkty pro péči o osobní hygienu a pomaličku se zvyšující množství fyzických cvičení. Projevuje se hlavně tím, že své tělo více vnímám. Více mu rozumím. Vím třeba, co po mně chce, když mě bolí kolena atd. Dříve bych například panikařila, že mám určitě nějakou hroznou nemoc. Nyní vím, že jakmile mě bolí kolena, je to tím, že jsem se zasekla, a je třeba se pohnout v jedné nebo i více oblastech života dál. A tak jdu a pohnu se, a ejhle, ze dne na den, kolena nebolí ani trochu (a to jsem si předtím nemohla třeba skoro dřepnout a vstát bez podpory a velké bolesti).

Prostě, jak kdysi říkával můj učitel z hudebky, nadšený praktikant jógy: „znát sama sebe“ a k tomu dodám – mít se ráda taková, jaká jsem nyní, současně však neustávat v sebezlepšování. 🙂

Kamarádské vztahy

Tak, a tady se dostáváme na tenký led. Kamarádské vztahy totiž pro mě byly odjakživa velkou neznámou. Ne že bych neměla kamarády – vždycky jsem nějaké měla. Tu více tu méně blízké v proměnách času, škol a koníčků, a tak jak se to mění na cestě životem. Ale co mi chybělo a chybí, byl především cit na tyto vztahy. Jednak co říct a neříct, a co si asi bude důsledkem mého projevu ten druhý myslet. A jednak cit pro detekci toho, co druhý asi myslí tím, co dělá a proč to dělá. Připadala jsem si mnohdy jako úplný mimozemšťan. Donedávna jsem netušila proč. Proč, když si připadám tak jistá a stále se vyvíjející ve všech třech zmíněných typech vztahů, tak proč v těch kamarádských jsem vlastně tam, kde jsem byla v těch 10 letech, téměř.

img_0383

Naštěstí jsem nedávno objevila knížku, o níž jsem referovala i tady na stránkách (ŽIVOT S VYSOKOU INTELIGENCÍ – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti, od Mgr. Moniky Stehlíkové, MBA). Jsem asi ve dvou třetinách této knížky a už nyní můžu říct, že daleko více chápu „co proč jak“ vznikalo a opakovalo se v mých kamarádských vztazích v minulosti. Tato knížka velmi pomůže těm, kteří si nejsou jistí v jakémkoliv z těch 4 typů vztahů (partnerské, rodinné, k sobě sama, kamarádské). Opravdu vřele doporučuji. Vydalo nakladatelství Grada.

ZÁVĚREM

Co jsem se touto, možná trochu rozsáhlejší, formou povídání o tom, „jak to mám já“, snažila říct?
Že není proč se stresovat, že vám to v některém typu vztahů jde lépe a v jiném hůře. Má to tak úplně každý. Všichni jsme jedineční a každému to přirozeně jde lépe v jiných oblastech mezilidské komunikace. To ale neznamená, že pokud na nějakou oblast nemáme od přírody talent hned ze startu, že se s tím musíme smířit a nebo se tím dokonce trápit. Protože vždycky je cesta, jak si poradit v nesnázích. Vždycky existuje způsob, jak najít řešení. A vždycky existuje mnoho možností, jak se zlepšit v čemkoliv, na čem nám záleží a co potřebujeme. Jde jen o to, neustat v hledání a důvěřovat, že je v našich možnostech zítra zvládnout to, co včera bylo nemožné. 🙂
A pokud byste chtěli v něčem pomoci s partnerskými či rodinnými vztahy, případně i se vztahem k sobě samotným, ráda pomůžu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.