koučink, poradenství, mentorování vlastní cesty

o VĚRNOSTI a nevěře (z mého života)

Stále se vzdělávám a inspiruji v oblastech, kterým se jako poradce věnuji. A tak jsem zrovna dneska dočetla knížku s názvem „Jak přežít nevěru„. Na jejím konci jsem objevila přiléhavý citát, o který bych se s vámi ráda podělila a přidala k němu něco zkušeností ze svého života na tohle téma. Citát je sice o ženách, ale domnívám se, že by mohl stejně dobře platit i pro muže.

„Ženy by byly rády věrné. Potíž je najít muže, jemuž by mohly být věrné.“ (Marlene Dietrichová)

Naprosto souhlasím. Za svůj život jsem nevěru zažila mnohokrát, a to ze dvou stran – jako ta, kdo podvádí a pak jako ta, s kým někdo podvádí svou partnerku. Takže mám pro všechny druhy nevěrníků velké pochopení.

Na druhou stranu, všechno se pro mě změnilo v okamžiku, kdy jsem našla svého osudového Pravého muže. Naráz se nevěra stala něčím, co by se dalo nazvat pouze „čiré šílenství“. Párkrát jsme se spolu na to téma bavili a je nám oběma jasné, že toho druhého nepodvedem, a že kdyby to někdo z nás udělal, tak je to známka toho, že se patrně dočista zbláznil.

Věříme si ale natolik, že nám vzájemně nevadí jak návštěvy, sms a telefonování s bývalými partnery, tak i okukování jiných osob opačného pohlaví. Samozřejmě že ze startu má člověk oči jen pro toho, s kým je.
Po tom, co opadne první nápor novosti a hormonů, však přirozeně začínáme znovu vidět i jiné koukatelné lidi okolo.

Když jsem si poprvé všimla, že mě zaujal na pohled i jiný muž, tak jsem z toho byla smutná, a myslím, že i s pláčem jsem to hned šla konzultovat s drahou polovičkou. Naštěstí můj muž je prostě učiněné zlatíčko. Hned mě utěšil a ujasnili jsme si, že dívat se na někoho jiného se zalíbením, je vlastně totéž jako se dívat třeba na krásně zbarvené podzimní listí nebo úchvatnou horskou scenérii.

Ne že bych to dělala nějak často, ale tu a tam se na někoho mrknu a jsem dokonce i ráda, když se partner taky ohlédne po jiné ženě. Je to příjemný pocit, když vím, že se mu líbí i někdo jiný, ale přesto je se mnou a ne s tím někým jiným. I když tady už trochu nastupuje ego.
Můžu ale tyhle aktivity rovněž doporučit ke společnému provozování. Ono takové nenápadné okukování a společné hodnocení například zadků okolo stojících slečen může působit jako vzrušující činnost, která nabudí k sexu nebo jinému vášnivému projevu náklonnosti. (Samozřejmě mezi vámi a protějškem, ne že poběžíte za tou třetí osobou. Ale kdo nemá nic proti trojkám, proč ne i tahle varianta. A také samozřejmě jakmile se dostanete z veřejnosti pryč…)

Před dvěma týdny jsem se ale potkala s jednou věcí, kterou jsem doteď nezažila – ve vztahu s mým panem Pravým. A sice nutností se platonicky zamilovat do jiného muže – na cca tři dny.

Jak k tomu došlo?

c1b3b9b0Byla jsem na bezmála dvoutýdenním anglickém kurzu koučinku a NLP v Chorvatsku, kde to bylo opravdu náročné. Dokonce bych řekla až drsné. To proto, že hlavní vedoucí byla velmi příkrá, nesmlouvavá a neempatická osoba. Což není typ lidí, který bych dobrovolně vyhledávala a už vůbec ne na tak dlouhou dobu a jako nadřízenou osobu.
Kromě toho program byl nabitý od rána do večera každý den (až na jeden volný půlden). Oddechové pauzy nemohly ani náhodou vyvážit náročnost nároků, které na nás byly denně kladeny. A k tomu jsem měla relativně otravnou spolubydlící.
Když připočteme ještě odloučení od partnera a nutnost nejen mluvit, psát a poslouchat, ale i myslet anglicky, tak to je trochu moc asi skoro pro každého.

Dvakrát jsem se z toho tlaku a vytížení téměř zhroutila, naštěstí mě po skypu dal můj muž dohromady. A pak si ve třech dnech, které byly nejkritičtější, moje tělo našlo ještě jednu pomůcku. Vzpomnělo si na starý trik z dob, kdy jsem chodila na gympl.
Tehdy jsem ten šílený tlak a vytížení ve škole i doma zvládala jen díky tomu, že jsem byla ve škole permamentně do někoho zamilovaná a udržovalo mě nad vodou to, že jsem za každým rohem vyhlížela onen subjekt mého platonického zájmu. Když se pak objevil, tak motýlci v břiše způsobili, že jsem měla dost energie jít dál a nezhroutit se, jak se povedlo jedné přetížené spolužačce například.

A tak se stalo, že jsem naráz začala honit motýlky v břiše při pohledu na nového kuchaře, který se objevil. Spolubydlící okamžitě hlásila, že jsem jiná, živější a že celá zářím. Jak by také ne, když jsem se přepla do stádia z gymplu, které jsem právě popsala.
Nicméně kolegové z českého týmu, se kterými jsem se podělila o svůj prožitek, se tvářili skepticky – jestli to jako nebude vadit mé drahé polovičce. Nejdřív jsem je ujistila, že si věříme, a že to je v pohodě. Pak mi to ale přece jen nedalo a napsala jsem si o názor a jakési „dovolení“ použít tento nástroj „sebezáchovy“.

„Povolení“ jsem dostala, dokonce se smíchem. Prý:kliiid, užívej…“ 🙂
Tak jsem v „klidu“ užívala, a po tom, co nápor největší krize pominul, vyplo se i mé motýlkování s kuchařem. Posledních pár dní jsem už hodnotila pouze estetickou stránku jeho zevnějšku, ale nebylo třeba oživovacích motýlků, abych sebou nesekla.

Tak to byla taková malá ochutnávka toho, co bude v mé druhé, třetí a čtvrté knize, protože popsat v článku co bych všechno chtěla, tak by to nikdo asi nečetl, protože by mu mezitím zdřevěněl zadek a vyschly oči od civění do obrazovky. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.