každý člověk je samostatným vesmírem

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >2<

Dušanův foťák 111Některé techniky odpouštění
Zde máte některé techniky, které k odpuštění mohou pomoci. Je možné je jakkoliv kombinovat, dle vašeho vlastního uvážení. Na konec pak přidávám svůj vlastní příběh odpuštění, jak jsem slíbila v minulém článku a taktéž způsob, jakým jsem v něm odpustila já sama.

  1. Dopis tomu, kdo vám ublížil

Vezměte papír a napište dva dopisy – jeden adresovaný „tomu někomu“ a druhý adresovaný sobě. Nejprve napište druhému člověku. V dopise byste měli vylíčit vše, co vás napadá k dané situaci. Pocity, které jste měli tehdy i teď, tehdejší i současné myšlenky, důsledky, které pro vás zážitek měl. Poté napište dopis sami sobě, kde si připomenete, jak jste nechali sami sebe se trápit. Pod oba dopisy připište velkými písmeny – ODPOUŠTÍM TI/VÁM. A následně dopisy spalte na bezpečném místě.

Když budete pozorovat, jak papír postupně hoří, představujte si, že ten plamen osvobozuje vaše myšlenky a pocity, že postupně odpouštíte a s poslední jiskřičkou jste odpustili úplně.

  1. Afirmace

Velmi účinným prostředkem jsou také pozitivní věty, tzv. afirmace. Můžete je najít na internetu či v knihách a přizpůsobit je své situaci. Anebo si vymyslet naprosto originální své vlastní. Pro příklad zde uvádím dvě krátké od Louise L. Hay: „Odpuštění sobě a druhým mě osvobozuje od minulosti.“ „Odpouštím a osvobozuji sama/sám sebe.“
Je důležité nejen vyslovení afirmace – nejlépe nahlas, ale především její emocionální prožitek. Musíte do řečeného vložit emoce a pocity odpuštění. Možná vám to ze začátku nepůjde a budete jen mechanicky opakovat „odpouštěcí formuli“, ale pravidelným opakováním k vám postupně přijdou i emoce a tak potřebné odpuštění.

  1. Oproštění se od minulosti

Toto je technika pro pokročilé. Nenechte se ale odradit a vyzkoušejte ji!
Jde o podrobnou práci se sebou sama, kdy si postupně uvědomíte, že Vy, tak jak tu teď sedíte a čtete tyto řádky, nejste ten samý člověk, jakým jste byli, když došlo k události, kterou je třeba odpustit. Od té doby jste se posunuli, nabyli nové zkušenosti, získali nové přátele, novou práci, nové bydlení, začali s novým koníčkem atp. Vzpomeňte si na vše co je vám blízké a je z pohledu „vašeho minulého já“ novinkou. Tím si více uvědomíte sebe sama – to, kým nyní jste. A zjistíte, že už ke svému životu nepotřebujete opakovat (sobě či jiným), co vás tehdy potkalo. Svou identitu nemusíte dále stavět na minulých událostech, ale pouze na tom, kým jste nyní.

Takže až se budete příště blíže seznamovat s někým, komu důvěřujete, nepřidáte mezi povídání o sobě, které k seznamování patří, historku o tom, „co jste si prožili za těžké časy“. Budete mluvit pouze o sobě, jací jste „TADY A TEĎ“.

Tuto techniku jsem použila i já… Jak?

Jednoho dne jsem se zastavila a podívala se na svůj život jako celek. Představila jsem si jej jako okruhy událostí, určitá období – velké kruhy na časové ose. V prvním kruhu byl předškolní věk, ve druhém kruhu základní škola, třetí kruh představoval střední školu, čtvrtý kruh vyplňovalo období vysokoškolského studia a pátý kruh dobu po studiích.

Prohlédla jsem si, co jsme prožila, a jak jsem se dostala tam, kde jsem teď. A zjistila jsem, že svou historii, jak bolestnou, tak radostnou, už ke svému osobnímu životu dále nepotřebuji. Pomáhá mi v životě profesním, protože to jsou zkušenosti, ze kterých (mimo jiné) čerpám při sezeních s klienty. Ale pro mě osobně je důležité to, čím žiji teď a mé sny a cíle, které mě ženou dál za jejich splněním.

A tak se stalo, že když jsem na konci roku 2012 potkala toho kluka, který mi tolik let ubližoval, a jehož tvář jsem tu a tam pravidelně vídala ve snech, nepoznala jsem ho. V těch snech jsem ho vždy chtěla uškrtit, praštit nějakým těžkým předmětem, který byl zrovna po ruce. Myslela jsem si, že tu tvář poznám kdykoliv a kdekoliv. Že tyto pomstychtivé myšlenky à la Hrabě Monte Christo ve mně zůstanou navždy. Ale nezůstaly.

Stála jsem tehdy na nádraží a najednou jsem ucítila v zátylku upřený pohled někoho za mnou. Otočila jsem se a setkala se pohledem s nějakým klukem. Říkala jsem si: „Ten je mi nějaký povědomý, toho odněkud znám. Ale odkud?“ Usmál se na mě a kývl. A až teprve v tu chvíli, když se usmál, mi došlo, že to je „on“. Vypadal navlas stejně jako na střední, ale já jsem už neviděla „ho“, ale nějakou matně známou tvář. Mimoděk jsem se na něj usmála a kývla také. A usmívala jsem se pak ještě dlouho poté pro sebe, protože jsem právě poznala, že jsem už odpustila jak jemu, tak sobě.

V příštím díle si povíme, jak odpustit SOBĚ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.