každý člověk je samostatným vesmírem

ODPUŠTĚNÍ jako klíč k UZDRAVENÍ >4<

Jak poznáte, že jste odpustili jemu/jí i sobě?puppy-love

4 fáze odpuštění

Rozhodneme-li se někomu něco odpustit, můžeme pozorovat tyto čtyři fáze odpouštění.

první fázi máme tendence vyříkat si to s dotyčným/ou osobně. Například při návštěvě rodičů vylíčit tomu z nich, který nám ublížil, jak nás to ranilo, případně se i pohádat o to, kdo za onu událost může.

druhé fázi již nechceme otevírat konflikt znova a při návštěvě rodičů děláme, jako by bylo vše v pořádku a snažíme se nemyslet na to, že si stále pamatujeme, co se stalo, a bolí nás to. Nicméně nechceme své břímě nést sami a tak jej tu a tam svěříme někomu blízkému – postěžujeme si, jak nám onen člen rodiny ublížil, jak se nás dotkl a podobně.

Třetí fáze by se dala nazvat „tichou fází“ – nemáme již potřebu mluvit o svém prožitku před nikým dalším, ale v okamžiku, kdy se nám přihodí něco, co nám nějak připomene danou bolest či křivdu, okamžitě se nám vybaví před očima. A my zase prožíváte stejné pocity, jako tehdy, když se to stalo. Ty ale postupně slábnou.

No a čtvrtá fáze je pak odpuštěním samotným. Je to okamžik nebo spíše období, které by se dalo nazvat „přetržení asociační nitě“. V této fázi už nám nevyskakují znovu před očima okamžiky, kdy se nám dané psychické poranění stalo, pokaždé když prožijeme něco, co s ním souvisí. Bolest se stala pouhou vzpomínkou. Událost se konečně stala tím, čím od začátku byla – minulostí. A tentokrát je to i minulost naše. Protože si déle s sebou nevláčíme pulzující kámen nepříjemných vzpomínek.

rcaNUh3pQ9GD8w7Iy8qE__DSC0940Musel by nám někdo výslovně říct o tom, co se nám stalo, abychom si připomněli, že jsme něco takového zažili. Nebo by se nás někdo musel zeptat, jestli bychom mu neuměli pomoci (či ho nemohli vyslechnout) s jeho problémem, který je téměř totožný jako byl ten náš.

Někdy všechny čtyři fáze proběhnou pomalu jako blesk, to se ale stává výjimečně. Většinou je prožíváme v rozmezí několika let nebo aspoň měsíců. Třetí a čtvrtá fáze se objevují většinou až ve chvíli, kdy s danou událostí začneme vědomě pracovat. Tak, jak bylo popsáno v předešlých článcích. Tím začínáme ránu čistit a až ji vyčistíme, rána se zacelí a nezanechá po sobě ani jizvu.

Můj druhý příběh odpuštění

Jsou to už skoro dva roky (září 2014), co se mi ozvala jedna slečna, která mě za doby studií na vysoké šikanovala po internetu na jednom diskusním fóru. Tehdy jsem jí samozřejmě nemohla přijít na jméno, i když jsem nechápala, proč se do mě strefuje, když mi přišla hodně podobná – měly jsme společnou hudbu, literaturu i jiné věci. Rozdíl byl snad jen v tom, že ona byla hodně plnoštíhlá a já zas hodně štíhlá.

Nicméně jak jsem v roce 2012 odpouštěla tomu klukovi tu šikanu, tak jsem to vzala z gruntu a všechno, co souviselo se šikanou, jsem odpustila a změnila. Že jsem odpustila téhle slečně jsem mohla pozorovat už na začátku roku 2014, kdy se začala hodně stýkat s mým bývalým přítelem, se kterým jsme si velmi blízcí dosud.

Čekala bych u sebe reakci jako: „jak se můžeš tahat s touhle holkou? To si nepamatuješ, jak se ke mně celé ty roky chovala?“
Podobně jsem před lety reagovala, když jsem zjistila, že moje kamarádka má v přátelích toho kluka, co mě šikanoval.

Tentokrát se ale nic takového nekonalo – překvapila jsem sama sebe. Vůbec mi nevadilo, že se vídají, naopak jsem byla ráda, že není sám a rozumí si s nějakou ženou. Dokonce jsem ho podporovala v tom, aby ten vztah prohloubili.
A přibližně půl roku na to mi ta slečna sama napsala. Omluvila se za všechno, co mi kdy řekla. A možná si i myslela, že jsem blázen, když mi to vůbec nevadí. 🙂
Její omluvy jsem si vážila. Ale uvnitř to se mnou ani nehnulo – teda vnitřně jsem se usmívala a cítila takový zvláštní klid. Necítila jsem ale nic jako úlevu, zadostiučinění, vítězství, škodolibost, nic podobného. Jen jsem měla radost za ni samotnou, že si shodila zas další batoh kamení ze zad… Řekla mi tehdy, že jsem lepší člověk – patrně než ona. Ale nemyslím si, že bych byla nějaká světice nebo extra úžasná osoba bez chyb. Jen na sobě už roky poctivě pracuju – a výsledky jsou viditelné. 🙂
Pak jsme se potkaly i osobně a pomohla jsem tomu, aby se ti dva dali dohromady. Už spolu sice nejsou, ale jsou přátelé.

Bonus na závěr

Tady mé vyprávění končí a končí i série článků o odpuštění. Pokud Vám cokoliv z nichY51aFguqRcGTgsYRYBXV_20140104_085932 pomohlo, budu ráda, když je budete sdílet dál, dáte o nich vědět přátelům, rodině. Kdybyste měli jakékoliv dotazy – ať už k tomu, co bylo řečeno, nebo doplňující – neváhejte se na mě obrátit. Ať už v komentářích nebo osobně mejlem. Ráda pomohu.

A jako bonus na závěr, přidávám odkaz na článek jedné mé dobré známé, která je skvělá terapeutka v tom, co dělá. V článku naleznete metodu, kterou vedle jiných využívám v současné době já sama. Jsou to malinké kroky, které mají ale ohromný účinek a jdou dělat na pokračování. Sama jsem něco za půlkou a výsledky vidím při každém tom malém krůčku, který je v článku uveden. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.