partnerské a rodinné vztahy - komunikace - životní křižovatky

on-line PORADNA

profilovka květen 2016Stydíte se nebo máte jiný důvod a nechcete nebo nemůžete proto využít klasických způsobů spolupráce na řešení problémové situace, pak pro Vás je tu on-line PORADNA zdarma.

Svým dotazem pomůžete také ostatním lidem, kteří řeší podobný problém.

Upozorňuji, že vše je veřejné (jak Váš dotaz, tak moje odpověď). Systém Vás požádá o vložení e-mailové adresy, tu však uvidím jen já a slouží k tomu, abych Vás mohla kontaktovat poté, co zveřejním odpověď na Váš dotaz, a nemuseli jste tak stále hlídat stránky.

Vložte svůj dotaz jako komentář dolů pod příspěvky ostatních. Po schválení se objeví jako první shora.

Pokud už byl Váš dotaz nebo jiný Váš komentář s uvedeným e-mailem někdy schválen, pak se hned po napsání objeví na stránkách. Pokud schválen zatím nebyl, pak se objeví po schválení.

49 reakcí na “on-line PORADNA

  1. Ance

    Dobry den , chtela bych poradit . Pred mesicem jsem ukoncila s klukem vztah, protoze me podvedl. Litoval toho . Je to mesic a ja ho stale miluju. Pred par dny jsem si s nim zacala znovu psat on mi napsal asi pred dvemi dny ze ukoncil vztah. Ja jsem mu napsala vsechno co citim . On mi napsal ze je to to nejkrasnejsi co mu holka kdy napsala a ze porad citi jako kdybych s nim byla .
    Napsal ze jsem tak trochu soucast jeho zivota a ze potrebuje cas na rozhodnuti , protoze nevi co chce . Prosim poradte mi moc se trapim . Ten cas jsem mu dala ale nevim jak dlouho to u nej bude trvat..

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den,
      děkuji za Váš dotaz. Především je nutné si uvědomit, že není dobré vstupovat do stejné řeky dvakrát. Tedy, i kdyby se nakonec rozhodl, že chce být s Vámi, nesmí to být to samé znovu. Je proto třeba podívat se na to, proč ta nevěra vznikla, a tento důvod vyřešit. Teprve potom má smysl vstoupit do vztahu. Ten čas na rozmyšlenou ale zní všelijak. Byť řekl i ty hezké věci, které píšete. Protože pokud teď neví co chce, a to už jste měsíc v odloučení, je otázka, jaká je naděje, že to bude vědět – nějak v brzké době.
      Takže určitě se podívejte nejdřív na příčiny té nevěry, a pak se znovu rozhodněte, co dál. Protože mnoho lidí ohledně nevěry řeší jen tu nevěru samotnou – že jsou podvedení, že je druhý zklamal, jestli dokážou odpustit atd. Ale u nevěry jsou hlavní příčiny. A pokud ty se neodstraní, nevěra se vrátí a nebo jakkoliv jinak vztah skončí.
      Přeji šťastnou ruku při volbě a tvorbě cesty dál,
      Kateřina

  2. Flower

    Dobrý den,
    Kateřino, už jednou jsem se na vás před pár měsíci obracela. Jednalo se o kolegu/nadřízeného, který se mi velmi líbí. Práci/brigádu jsem na jaře ukončila s tím, že je to sezónní práce přes zimu. Jeho postoj ke mně se od informace, že mám přítele, velmi ochladil. Jednání opravdu omezil (krom světlých chvilek) na prac.rozhovory a i těm se snažil vyhýbat a jednat spíš písemně přes pc. Vše bylo zakončeno posledním rozlučkovým dnem, který byl hektický a zmatený. Od jeho starání se, abych byla na fotce a starost, abych měla firemní bundu (myslím v dobrém). Přes urputilé nesvěření mi batohu s cenami pro zaměstnance (Cpal ho slečně, která měla poraněnou nohu , takže jsem ho pak stejně nesla bez jeho vědomí já). Po usednutí při večeři vedle mě. Bohužel jsem z jeho několikatýdenního jednání byla tak rozhozená, že jsem se s ním nedokázala vůbec bavit, protože jsem se bála, že udělám něco špatně. Snažil se navázat rozhovor, i přes dotyky (pohlazení po zádech) a poděkování. Vyvrcholilo to tím, že jsem odešla bez rozloučení. Další den jsem mu psala e. mail s tím, že mu moc děkuji a že rozhodně k němu necítím averzi (což předešlý večer konstatoval). Odpověděl, že je mu líto, že jsem odešla, že kdybych se rozloučila osobně, bylo by to úplně perfektní, že mi také děkuje a že se třeba někdy potkáme. Přitom přes léto bydlí skoro na druhé straně republiky. Už jsem nic neodpovídala. Tak nevím, jestli to prostě tak ukončil…nebo nechal otevřená vrátka s tím, že se opět před zimou shledáme a uvidíme, kam se naše cesty posunuly (můj přítel apod.).
    Děkuji za radu.
    Možná si jen nechci sundat růžové brýle.

    • Kateřina - Koučink

      Milá Flower,
      neumím číst myšlenky, abych věděla, co přesně čím myslel Váš kolega. Píšete, že tohle se stalo na jaře, a teď máme léto a Vy jste se mu už neozvala. A z dotazu není jasné, jestli se svým přítelem stále jste nebo ne. Ale podle toho, co píšete nyní i co jste psala minule, stále nemáte jasno, jak to chcete Vy. Možná jsou to růžové brýle, jak sama říkáte. Chcete radu, pravděpodobně co dělat dál nebo jestli je ještě šance, že by to s kolegou vyšlo. To nemůžu vědět, ale pokud mu napíšete, určitě budete vědět víc. Tuhle cestu bych zvolila já. Napsat mu o tom, co cítíte atd. Předtím si to ale musíte sama pro sebe ujasnit, protože pořád z Vás nemám dojem, že byste věděla, co chcete. To není dobrý základ pro vztah. Doporučuju důkladně si ujasnit, co Vy sama chcete a pokud zjistíte, že chcete zkusit, jestli je kolega ještě volný a má zájem, napište mu a ono se to už vyvrbí. Jen nezmatkovat, nemlžit a mít čisto před vlastním prahem a jestli to má vyjít, vyjde to.
      Hodně štěstí,
      Kateřina

  3. Martina

    Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o pomoc. S partnerem jsme se napřed znali jako přátelé, pak náš vztah přerostl a teď spolu žijeme. Mně je 28, jemu 29, pomalu začínáme plánovat budoucnost. Milujeme se, chceme být spolu, vedeme aktivní život, ale jakmile dojde na kuchyni, je zle. Někdy vařím sama, jindy vaříme spolu a občas za ním přijdu o radu. Není to moje záliba, jeho ano. Po většinu dní v týdnu má ode mě teplé masité večeře, můj jídelníček je pestrý, tvrdí, že mu chutná a žádné jídlo jsem nezkazila. Bývám ale nešikovná a to je něco, co mu vadí a co ho hodně štve. Například nedokáže vystát toto: málem upustím poklici, nezapnu kuchyňskou minutku, při krájení se mi rozjede cibule, vyšplíchne mi smetana na linku, celer se mi nepovede nakrájet na malé úhledné kousky, bývám někdy nejistá, atd. Ale výsledek vždycky dopadne dobře, jak už jsem psala. Když ho nějaká taková věc naštve, tvrdí, že jsem neschopná, neumím vařit a začne do mě všelijak rýpat – tato naštvaná nálada mu pak vydrží celý večer, nakonec na mě nemluví, řekne, ať mu dám pokoj a nepohne s ním nic. Zkoušela jsem už všechno možné: když řeknu, že řeší nedůležité kraviny, odpoví, že podle něj to je důležité, že jde o celou tu cestu během vaření. Když řeknu, že kvůli celeru, který podle něj nebyl nakrájený správně, zkazí celý večer, odpoví, že to je věčný opakující se problém s mojí neschopností. Když řeknu, ať mě neponižuje, odpoví, že to není ponižování, ale fakta odpovídající tomu, co vidí. Když se snažím argumentovat, že má ode mě teplá jídla, která mu chutnají, namítne, že o to nejde a kdy už konečně začnu něco dělat se svou neschopností. Když se to celé snažím zlehčit a směju se, řekne, ať z toho nedělám frašku, když jde o vážný problém. Pravda je, že někdy jsem taky šla do vytáčky a řekla něco, co jsem neměla. Už nevím, co mám dělat. Kuchyně je důvod, proč se často hádáme a proč mezi námi vládne nepříjemná nálada. Podle mě je problém v tom, že se zabývá nedůležitými věcmi, podle něj veškeré dohady skončí, až nebudu neschopná. Shodneme se na tom, že se hádat nechceme… co se s tím dá dělat?

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den Martino,
      děkuji za Vaši důvěru. Pokud bychom se měly podívat čistě na komunikaci a strategii, jak je možné v takové situaci jednat jinak, tak se nám nabízí dvě možnosti. Jelikož píšete, že vysvětlování, domluvy a hádání zatím nikam nevedlo a situace je stále taková, jak popisujete, bude to chtít něco, co jste ještě nezkusila. První možností je úplně přestat večeře, nebo ta jídla, u kterých hádky vznikají, vařit. Druhá možnost spočívá v domluvě s partnerem, kdy se dohodnete, že pokud to konkrétní jídlo, které je zrovna na pořadu dne, vyžaduje některou z jím kritizovaných činností, ujme se jich on sám. Tj. že on nakrájí cibuli a celer a Vy uděláte ten zbytek.
      Jiné řešení pro tuto situaci prozatím nevidím.
      Je tu ale jedna věc, na kterou Vás musím upozornit. Pokud neuspějete s některým z navrhovaných řešení a situace se tím nevyřeší, jedná se pravděpodobně o úplně jiný problém, než jak se Vám zdánlivě na první pohled jeví dosud. Proto pečlivě pozorujte každou změnu, ke které dojde a mějte se na pozoru. Pokud by partner začal tyhle své narážky a výstupy směrovat i jinam než „do kuchyně“, pak máte zřejmý důkaz, že nejde jen o utkvělou potřebu malých kousků zeleniny. V takovém případě jde o psychické domácí násilí. Kdyby se ukázalo, že jde o tento případ, pak se prosím obraťte například na Linku bezpečí či na jiné podobné k tomu určené místo.
      Přeji hodně zdaru a buďte na sebe opatrná prosím,
      Kateřina

    • Kateřina - Koučink

      Ještě bych dodala k tomu, co jsem už napsala, že cokoliv s ním ohledně této situace budete chtít probírat, nechte to na chvíli, kdy se zrovna kvůli tomu nedohadujete. Mnoho problémů ve vztazích by se vyřešilo dříve a snáz, když by si o nich lidi promluvili, když jsou oba zrovna v klidu a plnou pozorností vnímají. A ne když chtějí problémovou situaci řešit pouze když to hoří a „jsou v sobě“. Protože v takové chvíli lidé mají jednak selektivní vnímání – slyší jen něco. To, co slyší pak mají větší tendenci brát osobně a vztahovačně, než když nejsou zrovna vprostřed hádky. A hlavně nejsou schopni nadhledu. Problém nejde vyřešit v rozpoložení, ve kterém tento problém vzniká a zrovna vře. Problém je potřeba řešit, až obě strany vychladnou a jsou schopny aspoň minimálního nadhledu (nemají zrovna klapky vzteku a bolesti na očích).

  4. Marcela

    Nějak si nevím rady, co dál se svým přítelem. Doteď se zdálo vše ideální, ale objevil se problém – jeho dluhy plus exekuce. Mám ho ráda, ale bojím se, že to ovlivní náš vztah.
    Před pár lety jsem se rozvedla s manželem po dlouholetém manželství. Nebyl v tom nikdo třetí, prostě jsme zjistili, že si nerozumíme a nedokážeme už spolu žít. Zařekla jsem se, že už nechci žádný vážný vztah a taky jsem to tam po další roky měla. Navíc jsem nějak přitahovala ženaté muže a svým způsobem mi to tak i vyhovovalo. Navíc jsem si už zvykla na určitou volnost. V manželství mi právě ta volnost chyběla.
    Až před půl rokem jsem potkala jednoho muže, který byl nezadaný. Přeskočila jiskra a já najednou postupně zjišťovala, že je mi s ním dobře a že už tak netrvám na tom, že nechci vážný vztah. Je sice z jiného města, takže se nevídáme často, ale zvykla jsem si na společné víkendy. Máme společné názory na život, stejný smysl pro humor, je tolerantní, prostě cítím se s ním dobře a dává mi i tu volnost, co potřebuji.
    Prostě se vše zdálo ideální. Děti i moji rodiče si ho oblíbili.
    Jediný problém jsou peníze. On sice od začátku říkal, že má nějaké problémy s penězi, musí toho dost splácet, ale tak nějak vždy vycházel. Navíc já nejsem moc materiálně zaměřená, jsem zvyklá se postarat sama o sebe a i s manželem jsem na tom nebyla nijak skvěle, co se týká peněz. Měli jsme každý svoje finance, navíc manžel byl dost opatrný „pustit korunu“.
    Takže přítelovy peníze jsem nějak neřešila. Až teď poslední dobou se mi zdál nějaký divný, bez nálady. Pak se mi svěřil, že je na tom dost špatně, že má teď exekuci na plat a neví, jak z toho vyžije. Prý ani neví, jak to bude dál s námi, protože nebudeme moc nikam jezdit, do kina, na výlety, atd. Byl zvyklý, že tohle vše platí a rozhodně mě nechce využívat a nechat se živit. Prý mu teď zůstane maximálně na jídlo a ubytování pro sebe.
    Hodně mě to trápí, protože ho mám ráda, je mi s ním dobře. Je to první chlap v mém životě, se kterým se cítím úplně volně a i mu dokážu dát najevo city, což jsem nikdy neuměla. Přijde mi, že už nejsem taková ledová královna jako dřív.
    Proto nevím, jak dál. Brát si ho nechci, ani si ho stěhovat k sobě. V tom máme jasno od začátku. Nejsme spolu ještě tak dlouho, aby tohle téma bylo na místě. Ale prostě se bojím, že ty jeho finanční problémy zničí ten náš vztah. Už se i stalo, že před výplatou ani nepřijel, protože neměl na benzín. Proto si říkám, jestli to takhle půjde dál, tak se i uvidíme čím dál méně a to není dobré.
    Proto bych ráda znal váš názor, co s tím. Kamarádka mi radí, ať se na takového chlapa vykašlu, že to není dobrý typ muže pro dlouhodobější vztah. Ať si radši najdu někoho zajištěného, abych si mohla užívat večeře, divadlo, dovolenou. Ale já na tohle moc nejsem. Neříkám, že není špatné si takhle život užívat, ale myslím, že to není to nejdůležitější.
    Ale prostě se bojím, že ta špatná přítelova finanční situace ohrozí i ten náš vztah. Navíc on se ani nesnaží a jen čeká na zázrak.
    Proto pořád dokola přemýšlím, co dál….
    A z tohoto důvodu píši i sem do poradny. Potřebovala bych pohled někoho nestranného. Předem děkuji.

    • Kateřina - Koučink

      Zdravím Marcelo,
      omlouvám se za o něco pozdější odpověď.
      Z toho co píšete, mi přijde, že k té situaci přistupujete velmi rozumně. Exekuce totiž má takovou nemilou vlastnost, že nehledí a zabavují se a zapečeťují věci i těm, co s ní téměř nic společného nemají. Takže nesestěhovávat se, je správná volba. Není potřeba hledat přímo zajištěného muže, jak sama píšete, ale co je určitě nutné – aby byl zodpovědný. A pokud někdo nechá vyhnít finanční situaci až k exekuci a potom čeká na smilování boží a nic aktivně nepodniká (jako například pokus o domluvu splátkového kalendáře), tak zodpovědný asi až tak nebude. Proto správně hádáte, že vám to zasáhne i do společného vztahu. Ne ani tak proto, že by přítel neměl peníze, ale kvůli přístupu, který zvolil. Jak píšete, už jste si k němu vytvořila citovou vazbu a tu je vždycky těžší rozpustit. Ale jelikož pro klid duše píšete i do poradny, něco ve Vás hlodá. Ženská intuice většinou nelže, i když se ji mnohdy snažíme překřičet. Nemůžu říct nic jako „vykašlete se na něj“ nebo „zůstaňte ve vztahu“. Ale určitě zvažte všechny okolnosti a pokud chcete vztahu i tak dát ještě šanci, tak doporučuji si s přítelem promluvit o možnostech jak řešit exekuci. A podle jeho reakce se pak rozhodněte dál.
      Kdybyste si to chtěla ještě ujasnit blíže, ozvěte se, určitě přijdeme na tu nejschůdnější cestu pro Vás.
      Držím palce,
      Kateřina

  5. Enn

    Dobrý den, můj manžel je posledni dobou zvláštní, v me přítomnosti se chová jinak nez v práci…..jednou jsem to ale nevydržela a koukla do jeho mobilu. Udelalo se mi zle, co všechno za porno fotky jak jeho tak i treba kolegyn z práce. Nevím, jestli měl s nimi i intomni styk, ale me to hrozne tíží. Jsme spolu 5let, máme dceru a ja ted nevím, jak to řešit. Prosím o pomoc

    • Kateřina - Koučink

      Milá Enn,
      děkuji za důvěru. Petru před Vámi jsem musela bohužel odmítnout s tím, že hlubší problémy není možno řešit jen takhle v on-line poradně.
      Ve Vašem případě je sice taktéž lepší se vidět osobně, ale můžu aspoň nabídnout osobní zkušenost. Něco podobného jsem prožila před několika lety také. Tehdy jsem to byla ale já, kdo měl (v mém případě v e-mailové schránce) podobné materiály, na které má drahá polovička přišla, když se do ní z nedůvěry vloupala. Musím říct, že tak hrozně jsem se necítila ani při přiznání nevěry. Proč hrozně? Protože teprve v tu chvíli mi došlo, co za kraviny to dělám a jak jsem tím ublížila mému příteli. Ano, neměl se tam dívat. Ano, měla jsem to smazat. A jako první „ano“ – neměla jsem to natáčet a fotit. Jenže co se stalo, už se nezmění a kdyby se to nestalo, nemůžu se o tu zkušenost teď podělit a třeba tím nejen Vám pomoci. Proč jsem to tehdy dělala? Toužila jsem po blízkosti, lásce, obdivu, vzrušení. Hlavně jsem ale toužila, aby mě někdo objal a podíval se na mě tak, že už z toho pohledu je cítit láska, obdiv a uznání. Něco jako „jsi nejúžasnější holka na světě a jsem strašně rád, že jsem tě potkal a můžu tu s tebou být“. Čili potřeba přijetí, spojení, podpory.
      Háček je, že když tuhle potřebu lidé nemají naplněnou ve vztahu, pak ji často hledají jinde. A velmi často právě přes erotické projevy. Může jít o kybersex, flirtovací zprávičky, nebo právě posílání fotek a videí. (A nebo přímo fyzickou nevěru.) Je to volání o pomoc, kdy dotyčný si neví se situací rady a docházejí mu síly na řešení s partnerem, a tak hledá rychlé dobití baterek. Prostě si „musí šlehnout“, aby mohl jít dál. Může se z toho stát i závislost, kdy začne žít už jen pro tyto momenty.
      Co musím ale zdůraznit – aspoň u mě to tak bylo – vůbec to nemusí znamenat, že dotyčný nemiluje svou partnerku nebo partnera. Jen prostě „podlehl rychlému řešení své emoční krize a frustrace nenaplněných potřeb“.
      Takže pokud Vás partner stále miluje a jen si takhle „uletěl“, není nic ztraceno a vše se dá vyřešit smírnou cestou.
      Zkuste si o tom spolu promluvit. Je na Vás, jestli mu prozradíte, co jste viděla na jeho mobilu a nebo ne. Začala bych tím, že zjistíte, co mu ve vztahu chybí. Co by uvítal, aby v něm bylo navíc a naopak, co by rád ve vztahu nadále neměl/neprožíval. Rozhodně bych ho z ničeho neobviňovala, dokud není jasné, o co se přesně jedná a proč. A přesto, že tento okatý projev se objevil jen u něj, ve vztahu jsou vždy dva. Takže podíl na tom, že se dva dostanou do takovéhle nebo jakékoliv jiné nepříjemné situace, mají vždycky oba. Jen jeden se často projeví výrazněji a může se tedy jevit jako „hlavní viník“. Nejde ale o ničí vinu. Nehledají se viníci. Jste prostě jen pár, co se dostal do téhle situace. Nevznikla ze dne na den. Ale co je dobré vědět, tak jak dlouho vznikala, napravit se může rychleji. Pokud ovšem oba o nápravu stojíte.
      Pokud byste chtěla vše rozebrat blíž, určitě jsem tu pro Vás osobně k dispozici.
      Přeji ať vše se v dobré obrátí,
      Kateřina

  6. Petra

    Dobrý den,
    moc prosím o radu, protože se sebe začínám být zoufalá. Již rok chodím s mužem, kterého moc miluju. Poslední dobou ale stále řeším jeho minulost. Vím, že měl jednu sexuální partnerku a to na střední škole, vztah trval půl roku a je to už 3 roky, co se rozešli. Vím, že ji nemiloval tak jak mě, ale pořád se tím musím užírat a ničím tím sebe i jeho. Opravdu nevím, jak se s tím mám vyrovnat a jak na to mám přestat myslet. Vážně mě to ničí.

    • Kateřina - Koučink

      Milá Petro,
      děkuji za Váš dotaz. Bohužel v tomto případě nemůžu poradit jen tak tady v poradně. Bude to něco hlubšího, proto si netroufám se více vyjádřit jen k této krátké zprávě. Pokud se chcete přestat užírat a podívat se na to blíž, můžeme se domluvit osobně.
      Děkuji za důvěru a případně se budu těšit na viděnou,
      Kateřina

  7. David

    Dobrý den. Zalibila se mi jedna holka ve třídě. Asi 3 týdny zpět jsem si s ni začal psát a bavit se s ni ve škole. Píšeme si každy den a každy víkend chodíme ven. Venku chodíme na kávu, prochází me se parkem a hodně se smejem. Už me i chytla sama za ruku. Vždy se ke mě chová jakoby mě chtěla. Sama mi ale napsal ze jsem skvělý kluk, ale ze se boji třídního vztahu. Je o tom docela dost přesvědčená. A chci se zeptat, jestli tu je šance ji získat, nějak zlomit ten její strach ze třídního vztahu. Mam ji opravdu rád. Mohla by jste mi prosím poradit, jak ma třeba postupovat? Opravdu si nevím rady. Dekuji

    • Kateřina - Koučink

      Zdravím, Davide,
      děkuji za Váš dotaz. Třídní vztahy můžou být občas problém, když jsou třeba ve třídě lidé, kteří mají sklon šikanovat ostatní. I pokud tam takoví přímo nejsou, může se stát, že si někdo udělá nevhodnou legraci na účet někoho dalšího. Ale byla by škoda, kdyby strach z těchto a podobných zážitků, vedl k tomu, že nemůžete být s dívkou, se kterou jste si padli do oka a rozumíte si.
      Jednou z možností je také být ve vztahu, ale ve třídě to tajit a předstírat, že jste jen spolužáci, ale nic moc víc vás nespojuje. Rizikem sice může být, že jednou třeba na rande v kině potkáte spolužáky a je po tajemství. Vždycky ale můžete tvrdit, že to je vaše první rande a že jste proto nikomu nic říkat nechtěli.
      Pokud si nechcete ani trochu vymýšlet, pak buď vyjít s pravdou ven rovnou a nebo pouze v případě, že vás někdo potká, jak jsem popsala výš.
      Když zavzpomínám, jaké to bylo u nás na gymplu, tak ve třídě jsme měli asi dva vztahy a nikdo to nijak neřešil. Nikdo neměl nepříjemné řeči ani pohledy. Ani vztahy ve třídě to nijak nezměnilo. Sice každá třída je jiná, ale je tu možnost, že to samé co u nás ve třídě, by nastalo i u vás. Tedy, že se zbytečně obáváte a přitom žádná hrůza nenastane.
      Další komplikací může být, když spolu dva ze stejné třídy chodí a rozejdou se ještě před koncem studia (to samé kolegové v práci). Možná to je to, čeho se spolužačka bojí nejvíc.
      Ale zase – tak bychom nemohli dělat spoustu věcí, když bychom si hned jen vymalovali ten nejhorší scénář co může přijít a pak se raději vzdali potěšení, než riskovali bolest.
      Zkuste se zeptat, čeho se slečna nejvíc bojí ohledně třídního vztahu a jestli je i něco, co by jí nevadilo. Prostě to spolu rozeberte. A třeba si pak uvědomí, že to vlastně tak hrozný risk není. Nemůžu zaručit, že to vyjde, ale pokud už teď spolu prožíváte, co popisujete, tak bych řekla, že vlastně už teď spolu chodíte.
      Držím palce, ať všechno dobře dopadne,
      Kateřina

  8. Flower

    Nedávno jsem nastoupila do nové práce. Velmi se mi líbí můj zaučující kolega a zároveň nadřízený. V jeho nepřítomnosti zastávám jeho funkci. Už od začátku mě zaujalo jeho narušování osobní zóny, nikdy neuhýbající pohled do očí,letmé dotyky. Ale nejsem si jistá, jestli nemám klapky na očích a to vše si nenamlouvám. Ze začátku se velmi vyptával, jestli mam přítele rodinu. Ano,mám..ale náš vztah je už po rozpadu. Ve vztahu setrvávám z toho důvodu, že je po operaci a pomáhám mu. To jsem kolegovi však na začátku neřekla. Jenže kolega teď už nevyzvídá, neptá se..zůstává jen u pohledu, milého jednání a letmých dotyků. Nepoznám, jestli to něco znamená nebo ne. V mé přítomnosti, když jsme sami, spíše mlčí nebo řeší pracovní věci. S ostatními je zase otevřený. Nejsem si vědoma, že bych ho něčím urazila, aby se mnou nemohl být uvolněný…a přitom působí jako extrovert.

    • Kateřina - Koučink

      Milá Flower,
      to, že je někdo extrovert nebo tak působí, ještě neznamená, že je vnitřně v pohodě a že vždy ví, co v jaké situaci v mezilidských vztazích dělat. Většinou se má za to, že komunikační problémy mají spíše introverti. Ale pokud se do komunikace míchají ještě city, tak tomu nemusí být tak. Naopak může být pro extroverta daleko těžší vyjádřit své city, než pro introverta. Introvert se většinu času zdržuje svou myslí uvnitř, proto mívá snadnější přístup ke svým citům, které pak může vyjádřit, když „na to přijde“. Zatímco extrovert se většinu času myslí zdržuje na povrchu a mimo sebe. Hýří všemi směry, ale nemá tak silný kontakt s vnitřkem. Takže když chce vyjádřit své pravé city, musí uběhnout dvojnásobnou trasu. Nejprve z povrchu dovnitř, a pak teprve zevnitř ven – vyjádřit se v komunikaci.
      Pokud jde o přímo Vaši situaci, pak jste ho určitě ničím neurazila. Pokud byste ho urazila, v žádném případě by se nadále nechoval tak, jak se dosud chová.
      To, že se s ostatními jeví uvolněněji, je samozřejmé – vždy jsme uvolněnější s lidmi, na kterých nám nezáleží, které bereme jako „běžné okolí“. Zatímco s lidmi, na kterých nám záleží nebo se nám líbí a nevíme, jak jim to dát zřetelně najevo, s těmi se cítíme „celí nesví“, nevíme co dělat, hlídáme se, abychom neudělali nějaký přešlap, neztrapnili se atd.
      Pokud jste kolegovi ze startu řekla, že máte přítele a jeho následné chování je, jaké popisujete, pak se jedná o gentlemana, který se neřídí oblíbeným rčením, kdy se na odpověď „jsem zadaná“ odpovídá „to není nemoc“. 😉 Respektuje Váš vztah a proto si drží jistý odstup.
      Pokud chcete posunout vztah dále, je třeba si ujasnit, co vlastně chcete, jestli je nutné setrvávat ve stávajícím rozpadlém vztahu a případně pak, jak dát najevo kolegovi, že vlastně zadaná nejste a že se Vám také líbí.
      A malá poznámka na závěr – náznaky někdy nestačí, většina mužů neumí číst ženské šifry a znamení „chci tě“ a do „akce“ nejdou, dokud si nejsou jisti, že minimálně na 80% nebudou odmítnuti.
      Hodně štěstí, ať už se rozhodnete jakkoliv. A pokud Vás zajímá ještě cokoliv dalšího, s čím si nevíte rady, nebojte se na mě obrátit osobně. 🙂
      Kateřina

  9. Simona

    Dobrý den, s přítelem jsem byla půl roku. Kdysi udělal pár finančních problému a bohužel ho teď minulost dohnala. Řekl mi že si vše musí vyřešit a postavit se znovu na vlastní nohy. Prý by teď nezvládl vztah a že bude rád když budeme kamarádi. Často se vídáme, přespáváme u sebe. Vlastně se chováme pořád jako pár. Když jsem se ho ptala proč musí být konec, že to zvládnem spolu, řekl mi že ví že by to pak bylo mezi námi špatné a že mi teď nemůže dát to co by chtěl a co bych si zasloužila. Několikrát mi řekl že mne má opravdu rád a že mu na mne záleží, jen by to teď nezvládl. Že teď potřebuje kamarádku ve mne a že o mne nechce přijít. Někdy se mne ptá kde jsem a pak mi na to hned řekne že mu to vlastně už musí být jedno, že jsme kamarádi. Také mi někdy z ničeho nic řekne že nechce abych si teď něco slibovala, že jsme kamarádi. Pak mi zase řekne že po mne nemůže chtít abych na něho čekala, protože neví jak dlouho to bude trvat a nechce mne prý trápit a dávat mi naději v něco co teď nejde. Když jsem se ho zeptala zda se ke mne bude chtít vrátí až to bude mít vyřešené, řekl že nejspíš ano. Ale že teď vztah nezvládne a že nikoho nehledá. Nevím co si o tom myslet a jak to brát. Někdy mám pocit že se snaží přesvědčit sám sebe že udělal dobře že to ukončil. Jsem zmatená z jeho chování. Nevím zda čekat, nebo ne….
    Moc prosím o radu. Děkuji

    • Kateřina - Koučink

      Milá Simono,
      děkuji za Váš dotaz i za důvěru.
      Pokud jde o vysvětlení přítelova chování, tak je to asi takhle: Je sice nepříjemné, že se dostal do finančních potíží, ale je dobré, že se chová takto zodpovědně. Že nechce žádný úplný a oficiální vztah, aby Vás do toho nezatáhl taky. Uvnitř nejspíše, podle jeho promluv a reakcí, doufá, že až se oddluží a postaví zpátky na nohy, budete tu stále pro něj – nyní už jako přítelkyně. Ale v současné době je pro něj, jako pro chlapa, prvotní, co potřebuje vyřešit, finanční situace. Muži v sobě mají hluboce zakořeněné, že musí být schopni se postarat o ženu a tím i potenciální rodinu. Proto je velmi zodpověděné, že Váš přítel ke své situaci přistoupil takhle.
      Pokud jde o to, jestli máte čekat nebo ne, záleží na Vás, zda to pro Vás má cenu nebo ne. Jestli Vám přijde, že jde o toho Pravého, jen je třeba na něj počkat, tak je asi rozhodnutí „rozhodně počkat“. Pokud si ale nejste jistá, jestli je to ten Pravý pro Vás, pak je třeba to zvážit, jestli tento vztah Vám má co dát na této kamarádské rovině nebo ne. Abyste se třeba zbytečně netrápila nejistotou hned dvojitou – tj. „jak to myslí přítel“ a „jak to vidíte Vy“.
      Pokud jde o rozhodnutí a zjištění, jestli je to ten Pravý, mrkněte do dotazů pod Vámi, myslím, že už minimálně dvakrát tam je stručný návod na to, co můžete udělat jako první krok. 🙂
      Pokud byste chtěla pomoci podrobněji osobně, můžete se na mě určitě obrátit.
      Přeji správné rozhodnutí a současně i příjemný začátek roku 2016.
      Kateřina

  10. Zuzka

    Dobrý den,
    je mi 30 let a seznámila jsem se s mužem, kterému je 40, je rozvedený, má dvě děti a bydlí 350 km daleko.
    Poprvé jsme se viděli na dovolené, on mě tam zval na drink, ale já nakonec nešla, i když mi byl sympatický a dobře se mi s ním povídalo.
    Pak jsme si začli psát. Vlastně začal on a psali jsme si denně. V srpnu jsme se dohodli, že v září za mnou přijede. Já se přestěhovala do nového bytu (zčásti kvůli němu) a on mi nabídl, že mi přijede pomoct s montováním nábytku. Ještě v pátek večer psal, že v sobotu přijede a nejen že nepřijel, ale ani se neozval. Já mu psala, on neodpovídal. Pak už jsem se bála, jestli je v pořádku a on konečně odepsal, že „ano,že napíše později, že kamarád je vážně nemocný“. Pak jsem jednou za čas napsala, on napsal, že napíše a nenapsal. Pak jsem mu napsala, že už ho nechám být a ať se ozve sám a on najednou, že je to super, že má teď moc práce. Začli jsme si zase psát-psal mi ráno, v poledne, večer, v noci. Měl stejný názory jako já, poslouchal stejnou hudbu a dokonce mi napsal, že mě má rád. A pak přijel-víkend byl super, jen jsme se spolu vyspali-bylo to krásný, ale rozhodilo mě to. Pořád mi říkal, ať za ním přijedu a plánoval, loučili jsme se a on ještě z vlaku několikrát psal, že děkuje za krásný víkend.Pak jsme si asi týden psali normálně, ale já najednou začala tlačit na pilu-chtěla jsem vědět, jak na tom jsme. On měl podle svých slov hodně práce (což je asi pravda), takže asi 14 dní psal jenom že nestíhá.Já už šílela. Pak jsem si naplánovala cestu za ním-on mi napsal, že by potřeboval, abych s ním týden bydlela, abych pochopila a věřila mu,že opravdu nestíhá. Tak jsem napsala, jestli mám přijet-on napsal,ať přijedu, že vše zařídí. A když jsem měla přijet, přestal se ozývat. Pak se konečně ozval a vlastně mi napsal, že přijet jsem chtěla hlavně já a že on mi jasně říkal, že má čas až na konci roku. Pohádali jsme se po zprávách, nechápala jsem, že by mě nechal v cizím městě samotnou. Psala jsem mu asi týden-chtěla jsem alespoň omluvu, ale nereagoval.Pak jsme si zase začli psát normálně, ale jakmile jsem se vrátila k tomu, co se stalo, nereagoval. Nevěděla jsem, jak to mezi námi je. On nakonec napsal, ať už mu nepíšu. Napsala jsem mu, že je hajzl, ale hrozně mě to hned mrzelo. 14 dní jsem vydržela mu nepsat, ale nechtěla jsem ho úplně ztratit, tak jsem si řekla, že zkusím začít úplně od nuly. Napsala jsem mu zprávu, že mu přeju krásný adventní čas a že když bude chtít, ať se ozve. On se ozval hned, že večer napíše. A vůbec se neozval-opět. Nevím, proč to dělá. Vím, že říkal, že před Vánocema bude mít hodně práce-pracuje někdy až do noci, ale já už zase šílím. Hodně jsem se na něj upnula, protože mi s ním bylo opravdu dobře a necítila jsem se tak sama. Už dlouho nemám vážnější vztah a on vypadal tak zodpovědně a spolehlivě. Nevím, co mám dělat-všichni říkají, ať mám hrdost a už mu nepíšu, ale já to nemůžu vydržet-sebevědomí zrovna nemám. A blíží se Vánoce a já bychchtěla, aby to mezi námi bylo jako dřív-klidně bych s ním byla jen kamarádka, ale takhle nevím, na čem jsem. Děkuji za radu a nešetřete mě.

    • Kateřina - Koučink

      Milá Zuzko,
      děkuji za dotaz a za důvěru. Nejsem tu od toho, abych někomu říkala, co je správné a co ne. Bohužel se nemůžu podívat do hlavy Vašeho přítele/kamaráda, abych zjistila, co ho vede k takto zmatenému jednání. Lidé, které potkáváme, nám většinou dokáží ale velmi dobře odzrcadlit to, co se děje uvnitř nás. V tomto případě to bude určitý zmatek a nejistota, co máte uvnitř. Sama píšete, že nejste až tak sebevědomá a že Vám známí říkají, že máte mít víc hrdosti a nepsat mu už dál. S hrdostí opatrně, mívá takový nepříjemný sklon proměnit se v něco jiného – třeba pýchu, chlad, nedostatek empatie atd. Sebevědomí, to je něco jiného. Sebevědomý člověk si nejen váží sám sebe, ale i ví, co chce a váží svůj čas a energii – to, kam obojí investuje. Vy jste podle toho, co píšete, už do vztahu nebo komunikace s oním mužem vložila a investovala hodně – jak energie, tak času. Pokud by vztah měl pokračovat dál, třeba i pouze na kamarádské rovině, musí dojít k vyrovnání. Rovnováha je základem všeho. Rovnováha tady znamená, že nyní je na něm, aby se ozval a aby uvedl věci na pravou míru.
      Ale psala jste i některé věci, které ukazují na jistou nespolehlivost a nebo možná nepochopení se navzájem. Myslím ohledně Vaší návštěvy u něj. Je to kámen úrazu mnohých komunikací po internetu, a to ani nemusí jít o rozhovor mezi mužem a ženou (kteří už tak jsou dva odlišné světy).
      Protože do toho muže nevidíme, můžeme pracovat jen s tím co máme. Je proto třeba, abyste se obrátila dovnitř do svého nitra a odpověděla si na několik zásadních otázek. Vemte papír A4, rozdělte ho na dva sloupce a doleva si napište v bodech, jaká je vaše představa o vztahu. Jak by se k Vám měl partner chovat. Jak si představujete komunikaci. Co pro vás znamená důvěra. Co chcete mít společného. Jak se s partnerem chcete cítit. Chcete děti nebo ne? Cokoliv, co Vás napadne, že ve vztahu určitě chcete mít a nebo co Vám naopak vadí a nechcete, aby tak Váš vztah vypadal. Pak na druhou půlku opět v bodech sepište, jak vypadá Váš vztah s tímto mužem. Když na konec oba sloupečky srovnáte, mnohé Vám to napoví.
      Na světě je hromada mužů, a mnozí z nich jsou k Vám blíž jak na 350km. Možná to chce nevázat se tolik na vidinu virtuální spřízněné duše, když můžete potkat muže, který Vám bude blíž, a to nejen bydlištěm, ale hlavně představou o společném vztahu. Ale abyste takového muže potkala, musíte si nejdřív plně ujasnit, jaká je Vaše představa vztahu.
      Současný přítel představu buď nemá, nebo se od té Vaší značně liší, a proto vznikají tahle internetová nedorozumění.
      Takže stop, na chvíli přestaňte řešit jeho – co si myslí, jak to vidí, proč co dělá, atd. A udělejte si chvilku pro sebe. Vidět černé na bílém ony dva sloupečky, může pomoci víc, než jen promýšlet coby kdyby.
      Tak směle do toho! Držím palce!
      Kateřina

  11. Ada

    Dobrý den,
    Manžel mi byl nevěrný. 2 měsíce udržoval vztah s jinou ženou,který prý prvotně byl pouze kamarádský. Začalo to u nás krizí ohledně financi a minima času jeden na druhého. Celou dobu mi tvrdil ,že se o nic nejedná.ale doma na mě byl slovně velmi agresivní a odmítal se mnou kontakt,to se ale střídalo s období kdy byl velmi milý a bylo zase dobře. Když jsem začala tušit co se děje a řekla mu to a že tedy spolu nebudeme,psychicky se složil a s brekem mi říkal ,že mě miluje a nechce o mě přijít a že mezi nimi nic není.Nic méně jeho vztah s jinou ženou nadále trval. Ve chvíli kdy se vše provalilo,mi řekl ,že toho všeho lituje a že já jsem jediná žena ,kterou kdy miloval. Dohodli jsme se tedy ,že na našem vztahu zapracujeme a začneme nanovo. Problém je v tom ,že i když už je to před delší dobou,jsem chvilkami nešťastná a zníčená a nepříjemná na manžela. Nedokážu mu naplno věřit ( ze začatku tvrdil ,že to byl pouze ,,ulet´´ a po delší době jsem se dozvěděla,že se snažil najít vlastně jinou partnerku,která by mu neustále něco nevyčítala,ale že pak pochopil ,že je to špatně,protože mě miluje a nechce o mě přijít).Užírám se tím,a když o tom chci mluvit tak je akorát naštvaný,že je to pro něj uzavřené a minulost. Strašně mě to ničí ,celá ta věc a prostě se bojím mu začít zase věřit,ale i přesto ho Miluji a nechci zahodit 15 let kdy nám spolu bylo krásně. Dlouho mlčím a dělám ,že se nic neděje,jenže pak se to ve mne nastupňuje a já bouchnu. Vím,že ubližuji jemu i sobě,ale nevím jak dál. Prosím pomozte mi najít z této situace cestu.
    Předem děkuji za odpověď A.

    • Kateřina - Koučink

      Milá paní Ado,
      nevěra vzniká, pokud si dva lidé nevěří, že se mají dost rádi (kořen slova nevěra – vychází z nedůvěry). A často nevěří sami sobě – nemají o sobě dostatečně pevné mínění, chybí jim sebejistota. A pokud nejde o nevěru, kterou dotyčný dělá patologicky, že „si nemůže pomoct“, tak se vždy týká obou lidí, kteří ve vztahu jsou. Ne jen nevěrníka samotného.
      Tím chci říct, že nevznikne ze dne na den a naráz. Předchází jí delší období, kdy ve vztahu není dobrá atmosféra. A pak se může stát, že kdo se cítí nedoceněný, nedostatečně milovaný, pod kritikou a podobně, sáhne po nevěře.
      Někdy jen pro útěchu, někdy jako předstupeň hledání nového partnera a odpoutávání se od toho předchozího.
      Z Vašeho dopisu usuzuji, že ze strany muže se nejedná o patologii. A proto další Vaše cesta vztahem, pokud má pokračovat, bude muset nutně vést k obnovení důvěry. A to nejen mezi vámi dvěma navzájem, ale i (a to především) u každého zvlášť. Jen lidé, kteří sami sobě věří a jsou si vědomi své vlastní ceny, můžou mít v duši klid – dost na to, aby druhého nepodezřívali jen kvůli zkušenosti nevěry, kterou prožili. Je také nutné odpustit nejen partnerovi, ale hlavně sobě samým. Obnovit vzájemné láskyplné a důvěrné prostředí trvá delší dobu. Ale je možné ho dosáhnout, a pak je mnohdy vztah pevnější, než kdyby k nevěře nedošlo. Ale ne každý tohle dokáže. A na vztah jsou vždycky dva.
      Důležité je, že oběma vám na vztahu záleží a nechcete jít po 15 společných letech od sebe. To je dobrý základ. A já vám velmi přeji, aby se to podařilo. Bohužel nemůžu poradit více, než co už jsem řekla. Tady by byla nejlepší práce jak s Vámi, tak s Vaším partnerem osobně.
      Pokud si to můžete dovolit, pak budu ráda, když se mi ozvete a domluvíme se na osobním setkání. Pokud vám to vaše finanční situace nedovoluje, pak je možnost navštívit některou bezplatnou manželskou poradnu, které bývají ve větších městech.
      Hodně štěstí,
      Kateřina

  12. Nikola

    Dobrý den, chtěla bych se zeptat , ohledně naší situace. S přítelem jsme už 3 roky, klape nám to celkem dobře, hádky sice jsou, ale vždy se nějak vyřeší. Problém jsou naše rodiny. Jelikož jsme oba nedávno přišli o práci, takže je těžké s najit vlastní bydlení, proto pořád bydlíme u rodičů. Přítelova rodina je divná Jinak nevím jak to říct. Jeho matka, která je věčně opilá, když má starosti nebo něco podobného mu pořád vyhrožuje, vyhazuje ho z bytu kidně i v 1 ráno a pak jde 2 hodiny ke mě, aby tu mohl přespat, a když je opilá, tak mu říká at se se mnou rozejde , že jsem ho změnila když je se mnou a nechodí do práce a živi ji jen jeho otec , sestra, která sedí pořád doma, nemá práci, nadává na něho, krade mu peníze, které má třeba na doktora kvůli práci, která mě jednou fyzicky napadla, a jeho věčně ožralý otec, který po něm chce jen peníze , protože sám má našetřeno nějakých 500 000 a chce po něm další. Moje rodina je celkem v klidu. Bydlím s babičkou v rodinném domě,i s matkou ale odděleně. Babička je v klidu, pomáhá mi , ale matka je podobný případ jako přítelova. O víkendu je opilá , protože přes týden pracuje, tak ta nám taky říkala ať se rozejdeme, pořád nám kecá do vztahu a je to neúnosné. Poslední kapka padla, když jsem se dozvěděla, že přítelova sestra mu ukradla peníze. Nevím co máme dělat. Práci si sháníme, ale není to takové jednoduché. Ještě přítel je takový sázkař. Sází na tipsportu. Vždy ,když jsem měla peníze, tak mě nalákal ať mu je tam vložím, že mi něco hraje. Pokaždé nic. Už teď mi dluží 8 tisíc. I když ho miluji on mě taky tak to nějak překousnu a věřím že mi to práti, ale i takhle nevím co si počít. A jak mám a máme vůbec dále pokračovat. Děkuji za odpověď.

    • Kateřina - Koučink

      Milá Nikolo,
      píšete, že přítele milujete a on Vás taky. Problémy, které máte, ale nejsou zrovna nejmenší. To, že Vám dluží 8000 a sází dál, přestože nemá práci, může být do budoucna dokonce nebezpečné. Nechci předjímat, co všechno by se díky tomu mohlo do budoucna stát, kdyby s tím nepřestal. Je určitě možné, že přestane, ale musel by prvně sám chtít. Vy ale musíte vycházet ze situace takové, jaká je. A to: v současné době ani jeden nemáte práci, přítel má kromě toho i dluhy, obě maminky jsou alkoholičky a dělají vám ze života peklo, plus příteli dělá peklo i otec a sestra.
      Vyloženě společné řešení pro vás dva nevidím – leda by přítel začal pracovat na své závislosti. Ale pro Vás, jako pouze pro Nikolu, vidím několik kroků, které byste mohla udělat. To, co můžete udělat hned, stačí si vzít papír a tužku je – napsat si odpovědi na několik otázek. Co chcete do budoucna? Chcete děti nebo ne? Chce je přítel? Jaká je představa Vašeho ideálního muže – jaký by měl být, co by měl splňovat, co byste měli mít společného, jak byste se s ním měla cítit? Srovnat potom tuhle představu s tím, jaký je současný přítel.
      Další věc jsou vaše rodiny a práce. Rodina má velký vliv a čím déle pod tímto vlivem člověk žije, tím více ho formuje. Proto si lidé říkají „nebudu nikdy jako moje matka/otec“ a později se přistihnou, když jsou pozorní, že stejně kopírují některé chování svých rodičů, jejich styl komunikace a podobně. Takže pro Vás, hned po tom, co si napíšete na papír své priority – co byste do budoucna chtěla od života a srovnáte s tím, co by bylo možné a nebylo možné realizovat se současným přítelem, bude vyřešit odchod z domu. Bez práce to samozřejmě nepůjde. Tak doporučuji hledat dále než ve Vašem regionu. V Praze je práce hodně, tak klidně i tam. Bydlení jde vždycky ze startu vyřešit jako spolubydlení s více lidma. Je hodně privátů, kde bydlí studenti i pracující. A hodně stránek, kde se dá na takové inzeráty narazit. Spolubydlení není tak drahé a je to dobrý mezikrok mezi samostatným bydlením a bydlení s rodiči.
      Až se odstěhujete a budete mít práci, uvidíte situaci taktéž jinak než teď. Přítel se buď chytne za nos a přestane sázet, práci si také najde a přidá se k Vám a nebo ne. Přinutit ho nemůžete a spoléhat se na to, že se začne chovat jinak jen tak, nebo kvůli Vám, to nejde. Člověk se vždycky změní jen a jen kvůli sobě. Kdyby sám nechtěl, „ničí modré oči“ ho ke změně nepřivedou.
      Když to shrneme: 1) Krok jedna, napsat si své priority, své představy, přání a porovnat se současnou realitou a možnou realizací se současným přítelem. 2) Krok 2 – začít hledat práci v jiném regionu, abyste měla větší možnost, že ji najdete a současně byla i dál od rodiny. 3) Až práci najdete, najít si spolubydlení nebo bydlení v té lokalitě, které utáhnete finančně. 4) Přítel musí řešit sám za sebe, ať už s Vámi bude nebo ne. Se sázením to ale dál nepůjde.
      Držím palce, pokud máte ještě dotaz, napište do odpovědi,
      Kateřina

  13. Klára

    Dobrý den,jsem 37-letá maminka 7-leté holčičky. S tatínkem dcerky jsem se seznámila před 8 lety.. Přítel byl a je hodně zakřiknutý, tišší, ale nevěnovala jsem tomu tolik pozornost. S jeho rodiči, ani mými skoro nekomunikoval, zmohl se na jasné ano, ne a velmi strohé odpovědi, když se ho na něco ptali.. Jelikož nám na začátku vztahu vše fungovalo, po několika týdnech se ke mně přestěhoval a začali jsme spolu žít. Po nastěhování mi hned automaticky na vše začal finančně přispívat. Po několika měsících jsem otěhotněla, což bylo naše přání a narodila se nám dcerka. Jenže jeho tišší povaha nadále trvala a my dva jsme se začali hodně odcizovat. Hodně mě vždy mrzelo, že jsem vždy musela být já, kdo za ním přišel a obejmul ho, dal mu pusu, apod., zkoušela jsem tuto jeho povahu řešit s jeho mamkou, ale od ní jsem si jen vyslechla, buďte rádi, že máte zdravou holčičku a já nevím, proč Petr takový je, podívej se na našeho taťku, je prostě jeho… Postupem času jsme se od sebe ale vzdalovali víc a víc, jelikož já jsem už neměla chuť ho brát za ruku, dávat pusu, apod., přišlo mi to, jako bych ho tím obtěžovala. I když to třeba tak nebylo.. Zkoušela jsem s ním o tom mluvit, ale bez úspěchu, měl sice slzy na krajíčku, že neví, proč takový je, že mě má rád, ale svoje chování nezměnil. Došlo to tak daleko, že v loni září jsem se s ním rozešla. Bylo to hodně náročné období, chvílemi si bral jako rukojmí dcerku, že ho maminka vyhazuje, že ho nechce, ale nakonec odešel.. Musím říci, že jako tatínek fungoval skvěle, o dcerku se staral a stará.. Stalo se však to, že si našel byt v tom samém domě, jako bydlíme, jen pod námi.. O všem jsme si s postupem času promluvili, řekla jsem mu, že nechci, aby mi dělal naschvály, a to samé nebudu dělat já jemu. Myslím si, že nyní máme pěkný vztah, dcerka k němu chodí, kdy chce, bere jí na výlety, někdy u něj přespává,… Snažíme se prostě hlavně kvůli ní domluvit, aby rozchod brala co nejméně bolestivě. Oběma nám na ní hodně záleží, oba jsme na ní fixováni, já jsem byla hlavně v době mateřské, kdy jsem musela vyhledat psychol. pomoc, protože jsem se o ní stále hodně bála, abych něco neudělala špatně, apod., nakonec mi paní doktorka pomohla, ale užívám stále přípravek Cipralex, trpěla jsem úzkostnou poruchou, asi to bylo hlavně způsobeno tím, že jsem na ní byla závislá, protože partnerství nefungovalo. Od podzimu minulého roku jsem začala nový vztah. Nového partnera Nelinka přijala hezky, bohužel to ale nevede k tomu, k čemu bych si představovala. Partner se ke mně hezky chová, hezky mi říká, stále mě objímá a prý je hrozně šťastný, že mě má… ale nežije s námi. Pochází z vesnice a nějak nemá sílu se odtamtud odpoutat, já se však k němu stěhovat nemůžu a nebudu, to už jsme si vyjasnili, takže nevím, zda to má budoucnost. Vídáme se každý den, chodí k nám vždy navečer (až udělá doma co je potřeba) a ráno spolu chodíme do práce, víkendy trávíme spolu, jen během dne odjede „domů“ a postará se o nejnutnější, co tam je potřeba udělat, bydlí tam s jeho taťkou a jeho paní. Jenže takto už to trvá ¾ roku a já začínám přemýšlet nad tím, že jsem si ten život nyní strašně zkomplikovala. S dcerkou mi vlastně pomáhá její tatínek, který jí věnuje čas, a né nový partner, jak jsem si to představovala, finančně jsem na tom stejně, protože ač bych řekla, že s námi nový partner bydlí, když tam spí a o víkendu jí, tak mi nijak nepřispívá. Pomáhá mi hodně na chatě, ale pouze manuálně, je řemeslník, ale finančně ne. V poslední době nad tím hodně přemýšlím, protože opravdu nevím, co dělat. Dcerky tatínka jsem měla a mám stále ráda, ale jeho zvláštní, zamlká, introvertní povaha vrhala do vztahu a soužití napětí, ve kterém jsem nechtěla, aby dcerka vyrůstala, chtěla jsem, aby viděla, že se dva musejí mít rádi a aby viděla, že maminku někdo obejme a dá ji pusu, což současný přítel dělá, ale zase to má jiná svá mínus… Se současným přítelem jsem chtěla tuto situaci probrat, takže jsem jemně naznačila, že prostě to nejde vše sama zvládat, že potřebuju chlapa doma, aby mi pomáhal jak s dcerkou, tak i finančně, ale uplynul měsíc a situace se nezměnila, ač mi řekl, že to bude řešit, že to „doma“ omezí.. ale já vím, že on je tam zvyklý a byl by to pro něho velký problém.. Já zase z více důvodu nemohu odejít na vesnici..
    Byla bych moc ráda za Vás názor paní doktorko, nechávám všemu volný průběh, ale někdy mám pocit, že mi hlavu zaměstnávají pořád ty samé myšlenky a já nevím, jak z toho ven… Klára

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den,
      děkuji za dotaz a za podrobné vylíčení Vaší situace, paní Kláro. Pokud jde o bývalého přítele, který nyní bydlí pod Vámi a s dcerkou pomáhá, tam jsem z Vaší zprávy pochopila, že je všechno v podstatě v pořádku, i když Vás mrzí, že jste se museli kvůli jeho povaze rozejít. Vyřešit chcete pouze vztahovou situaci se stávajícím přítelem, který bydlí částečně u Vás, částečně u otce na vesnici.
      Soužití lidí, kteří jsou zvyklí na město, ve kterém i z různých důvodů, jak píšete, potřebují dále být a lidí, co jsou zvyklí na vesnici a její okolí, bývá docela problematické. Je zřejmé, že by se Vám hodilo pevnější zázemí s mužem, o kterého se můžete více opřít, na kterého se dá spolehnout i finančně.
      Píšete, že jste mu „jemně naznačila“, že to tak už dále moc nezvládáte. Platí ale staré známé „co muži neřeknete, to neví“. Takže jemně naznačovat nepomůže. Zvlášť když tady hraje roli jak jeho nepřítomnost, tak to, že nepřispívá finančně na chod domácnosti, kterou využívá (tedy Vaší).
      Aby dcerka viděla, jak má fungovat vztah, že dospělí se mají rádi a dávají si to najevo fyzickou blízkostí, je zdravý přístup, který oceňuji. Bohužel to není vše, co by vztah měl přinášet a na čem by měl stát.
      Navrhovala bych, abyste si s přítelem zkusila znovu promluvit. Tady je důležité jak už bylo řečeno – nenaznačovat a říci vše, co Vás trápí na rovinu. Ale neméně důležité je načasování takového rozhovoru a upozornění na něj předem. Sama podle toho, jak přítele znáte, vycítíte, kdy je nejlepší s ním mluvit o vážných věcech. Je dobré, ho na to upozornit den předem. Respektive půlden – podle toho, kdy budete věc řešit. Pokud ráno nebo večer. Řekněte mu, že si s ním potřebujete promluvit o dalším vývoji vašeho vztahu a o různých věcech, ohledně chodu domácnosti atd. Aby s tím počítal, ale ničeho se neobával. Bude tak připravený a naladěný na rozhovor. Takže říct mu například ráno, že večer byste si ráda promluvila, aby s tím počítal a i sám za sebe si dopředu promyslel, jak to vidí on.
      Pokud máte ještě nějaké dotazy, můžete se na mě obrátit.
      Pěkný den,
      Kateřina

  14. Petr

    Dobrý den. Opět bych se chtěl zeptat na jednu věc, která mě trápí. Scházím se tedka s jednou holkou, už jsme byly na 6 schůzkách a je vidět že si rozumíme i ona sama mi to říkala, že je je se mnou pěkně a takový to flirtování tam taky je. Ale je tu jeden zádrhel. Když jsem ji chtěl políbit tak ona ucukla, že prý chce ještě čas, že hnedka nechce dělat přístupnou atd. Ale já se tak trochu bojím že mě nechce a bojí se mi to říct. Myslím si to z důvodu že když spolu nejsme tak mi třeba ani nenapíše nebo nezeptá kdy se znova uvidíme atd. všechno to jakoby „organizuju“ já i když je to asi i moje povinnost jakožto muže. Mě prostě zajímá jestli je ke mně upřímná, může už člověk po 6 schůzkách zjistit jestli toho druhého chce nebo ne? Mám jí tedy věřit a dát ji čas? Děkuji za odpověď.

    • Kateřina - Koučink

      Milý Petře,
      těší mě Váš opětovný dotaz v poradně, je to pro mě vlastně příznivá reference.
      Pokud jde o dívku, se kterou se vídáte, pak mám zase trošku dojem, že doufáte, že jsem plně jasnozřivá. Do její mysli a jejích citů nejsem schopna nahlédnout o nic víc, než Vy sám. A Vy máte tu výhodu, že jste s ní osobně, takže můžete využít své vlastní pocity, které z ní a z vašich vzájemných setkání máte.
      Roli samozřejmě hraje i její věk a její předchozí zkušenosti ze vztahů.
      Nicméně, mám takový dojem, že tady tak trochu jde o rčení „vrána k vráně sedá“. Vy sám, jak píšete, postupujete podle jistých zažitých pravidel. Domníváte se, že je mužovou povinností se ozývat jako první a organizovat setkání a být tím, kdo učiní první krok, co se situace ohledně posunu vztahu dál týče.
      Pokud takto vnímáte vztahy a interakci v komunikaci mezi mužem a ženou (a podotýkám, že to není vůbec špatně, jen je to trošku komplikované), pak zvětšujete na maximum šanci, že potkáte slečnu, která tenhle styl vzájemného sbližování a prvních kroků vnímá stejně jako Vy. Jednoduše – Vy se držíte jistých zvyklostí a pojetí vztahu a ona se jich drží taktéž. Takže pokud Vy předpokládáte, že máte řídit četnost setkání a návrhy na další, pak ona to předpokládá také. Hrajete vlastně společnou hru na dvoření a zdánlivé odmítání, protože ještě nechce vypadat přístupně atd.
      Pokud to tak je a Vy nechcete situaci měnit, tj. chcete tuhle hru hrát dál, nezbude Vám než trpělivě zkoušet další a další polibky, dokud nebude správný čas i pro ni.
      Pokud cítíte nedůvěru nebo Vám to už nevyhovuje být neustále tím, kdo jako první iniciuje každé setkání, pak můžete zkusit od iniciativy upustit. Prostě to nechat na ní, jestli se příště bude chtít vidět a nebo ne.
      A potom je tu samozřejmě možnost říct si všechno na rovinu. Kdy jí sdělíte své dojmy a obavy z vývoje vašeho vztahu a zeptáte se, jak ona vidí to, co mezi vámi dvěma je a jestli chce do budoucna vztah posunout dál nebo ne. Nebojte, ona Vás nekousne. 😉
      Stačí to takto?
      Držím palce,
      Kateřina

  15. Petr

    Dobrý den, mám takový dotaz ohledně partnerství a vztahů. Je mi 23 let a potýkám se teď s jedním problémem nebo věcí , která mi nejde do hlavy. v Poslední době jsem se stýkal s pár holkama o který jsem měl zájem, ale ztroskotalo to tím, že jsem moc „tlačil na pilu“ a já si celý život myslel že dělám správnou věc. A teďkom zjištuji, že to je akorát na škodu. Já si myslel, že tím když budu jakoby neaktivní tak to v holce vyvolá dojem, že o ní nemám zájem a začne si hledat jiného. Můžete mi tuto problematiku nějak objasnit, jak to chodí a po jaké době je tak optimální už na tu pilu začít tlačit? Děkuji za odpověď.

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den,
      děkuji za Váš dotaz, Petře a pusťme se do toho.
      Hned na začátek ale musím odpovědět otázkou: co myslíte tím „tlačit na pilu“? Co to konkrétně obnáší za činnosti a úmysly ve Vašem případě? (nošení květin, psaní spousty zpráv za den, sexuální iniciativa?)
      Ono tlačit cokoliv kamkoliv není ten nejlepší způsob realizace svých tužeb. Pokud jde o ženy, tak jsou samozřejmě každá jiná, tudíž nejde dát nějaké obecné doporučení „tohle jo, tohle ne“. Každá žena má ráda pozornost a od muže dvojnásob. Na druhou stranu, nic se nesmí přehánět – všeho moc škodí. Pokud máte rád čokoládu a rozhodnete se jí sníst kilo za den, velmi rychle Vás přejde chuť a příště si koupíte radši chipsy a raději jen jeden sáček.
      Rovněž není dána žádná konkrétní doba, kdy by „se mělo začít tlačit na pilu“. Ať už si pod tím představíte cokoliv. Vždy záleží na těch dvou lidech, kterých se to týká. Jak si rozumí, jak se stihli sblížit, jak to mezi nimi jiskří, jaké mají dosavadní milostné zkušenosti, jak dlouho jsou bez partnera atd. Já osobně nejsem zastánce „sociálních her na seznamování“. Myslím tím rady typu „nesmíš se ozvat tři dny a pak až“, „nikdy nesmíš zavolat první“ atp. Chce to prostě zvážit a vycítit, kdy už se ozvat a kdy ještě počkat. Někdo rád dobývá, jiný je rád dobýván – společenské stereotypy říkají, že to první platí pro muže a to druhé pro ženy. Ani to už dnes není tak úplně pravda. V době emancipace žen některé ženy rády dobývají muže (i když to musí dělat velmi chytře). Zatímco někteří muži si netroufnou dobývat některé velmi silně působící ženy. Ale pokud se mají seznámit/dát dohromady, někdo ledy prolomit musí. A to většinou ten, kdo se méně stydí.
      Pokud se muž „příliš snaží“ a v zásadě až „dolézá“, nepůsobí to dobře, protože si pak takového muže žena neváží. Nevzhlíží k němu – v tom dobrém slova smyslu (muže ochránce). Pokud ale dotyčný zase v 80 procentech případů raději jde někam s kamarády než s přítelkyní, tak se taky nebude cítit dobře a najde si raději jiného, který na ni bude mít více času a bude si jí více vážit.
      Pokud máte ještě nějaké další otázky, klidně se ptejte v odpovědi na komentář.
      Krásný předjarní týden,
      Kateřina

  16. Marcela

    Dobry den, mam na Vas dotaz ohledne prvniho sexu ve vztahu. Je na skodu mit sex na prvni samostatne schuzce (po predchozim setkavai v ramci party pratel)? Nekdo rika, ze se tim clovek pripravi o tu prilezitost, kdy se do vas ten druhy postupne zamilovava, protoze vse dostane hned. Co si o tom myslite? Skutecne je to duvod, proc se takovy vztah nerozvine v lasku? A pokud se uz stalo, jak to zachranit, aby dal existovala moznost, ze se do vas zamiluje? Dekuji, Marcela

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den, Marcelo,
      děkuji za Vaši otázku, která je skoro až filozofická. 😉 Ale prakticky využitelná současně.
      Při sexu, a patrné je to zvlášť při tom prvním, se do těla uvolňuje hormon oxytocin a další látky, které mají za následek takové to opojení, poblouznění, dobrou náladu i v situacích, kdy jiní sakrují, jak se jim nedaří atd. Což je čistá chemie, která má omezeného trvání (nejčastěji se uvádí max 2 roky). Láska je však trvalejší cit. A dle mě tak úplně nesouvisí s tím, kdy spolu pár začne sexuálně žít. Jinými slovy, není nějaký všeobecný návod na úspěšný začátek vztahu. Většina věcí stejně probíhá intuitivně a individuálně, podle toho, o jaké dva lidi jde. Pokud se předtím znali již delší dobu v partě kamarádů, není asi nic proti ničemu skončit již na prvním oficiálním rande v posteli.
      Jsou tu samozřejmě ještě i jiné možnosti, pokud si chceme o něco prodloužit očekávání z prvního splynutí těl. Máme ruce a máme také ústa a jazyk, takže může dojít k uspokojení tímto způsobem. A klasický sex pak počká třeba do druhého nebo dalšího rande.
      Záleží také na věku obou partnerů a na jejich předchozích zkušenostech. A také na tom, jak dlouho jsou bez partnera ve chvíli, kdy jdou spolu na první rande.
      Jak vidno, proměnných, které tu hrají roli je opravdu mnoho.
      Navíc po té, co odezní první největší vlna zamilování, kdy jsme schopni se vázat i na někoho, koho bychom bez opojení hormony doma mít dále rozhodně nechtěli, je na místě se podívat trochu reálně na budoucnost vztahu. Na to, co ty dva, kromě sexu, spojuje. Co na sobě vzájemně mají rádi, jaké mají společné koníčky, jak vidí budoucnost blízkou, i nějakou hrubou celoživotní vizi.
      Pokud byste chtěla vědět víc, pak můžu pracovat jen s konkrétním případem. To bychom se pak mohly podívat na věc podrobněji a zjistit, co a jak se týká právě Vás (předpokládám, že situace, o které mluvíte, je asi Vaše vlastní).
      Krásný den a hodně štěstí,
      Kateřina

  17. Markéta

    Dobrý den, s přítelem jsme spolu 7 let z toho 3 roky spolu bydlíme,dva roky máme pejska, děti nemáme. V poslední době pochybuji o našem vztahu, je pravda že i já jsem náladová a urážlivá, ale plyne to celé ze situace která mě štve a jsem z toho uplně bez nálady.Po 7-mi letém vztahu už to není jako na začátku, největší zamilovanost vyprchala, přítele mám ráda a on mě také, ale co mě hrozně trápí je to že cítím v poslední době že si nejsme už tak blízcí, za posledních několik měsíců i po sexuální stránce to z mojí strany hodně ochablo a to z toho důvodu že přítel rád sedí u počítače-hraje hry.Pracuje manuálně, v zimním období bych asi dva měsíce doma- měl prac.neschopnost, pravidelně vstával v odpoledních hodinách a chodíval spát v cca.4 hodiny ráno (z toho asi od 19-20hod do 4ráno seděl u PC)Když chtěl sex, tak počítač dal do úsporného režimu a šel si lehnout ke mě, sex většinou proběhl (ikdyž jsem treba neměla náladu a nechtěla- někdy jsem i odmítla) a chvíli po tém opět usedl v počítači. Tímto stylem života se mi to po sexuální stránce skoro zprotivilo a když se milujeme 1-2 krát do měsíce mě to stačí, příteli ne. Mluvila jsem s ním o tom, že mi to vadí že za mnou přijde a pak zase sedne k pc,a že se mi to tímto zprotivilo, on si ale myslí že už ho tak nepřitahuji jako na začátku a vyhýbavě odpovídá stylem že jdu stejně spát -ráno vstávám do práce. V poslední době mi připadne, že vedle sebe přežíváme ale společně nežijeme, já mám práci a přítel také kde jsme 8 hodin denně, já mám ještě jednu práci která je zároveň mým koníčkem (denně cca.3hodiny), přítel má svého koníčka také – a to hraní her na počítači (denně cca.5hod.)o víkendech dokáže u počítače sedět skoro až do rána, klidně i 7hodin tahem. Co ně trápí je také to že KAŽDÝ DEN ulehám do postele sama, přítel je ve stejné místnosti kde hraje hry- dá si sluchátka abych mohla spát, když mu něco řeknu odpoví stejně- „však jdeš stejně spat, ráno vstáváš do práce“. Koníčky společné nemáme žádné, snad jen kromě našeho pejska alespoň s tím občas jdeme společně ven.Co mi ještě vadí je to že mi s domácností skoro vůbec nepomáhá, já mu donesu snídani do postele, oběd až k počítači (občas), veškeré práce doma dělám já, připadám si jako služka v domácnosti, uvařím, vyperu, uklidím,.. občas ale opravdu jen občas a to na úkor toho že do něj „rýpnu“ jde a utře třeba nádobí nebo sebere prádlo ze sušáku… Máme v plánu si koupit byt v období cca.3 let, ale já hodně váhám a celkově uvažuji v poslední době nad naším vztahem,jaké to bude když si vezmeme společnou půjčku na bydlení, třeba se spolu vezmeme, budeme mít děti, on mi s ničím nepomůže a já se budu starat o děti sama a budu dále jak služka v domácnosti. Kdykoliv se spolu začneme o domácích pracích bavit, většinou je to neuspěšné, někdy to končí i hádkou a já se urazím. Nevím zda má cenu v takovém vztahu dál pokračovat, mám ho moc ráda, ale v posledních měsících mě to strašně štve a tíží, je neschopný a já jsem na všechno sama, navíc to vysedávání u PC, dříve jsem to tolerovala, protože jsem si vždycky říkala že jsem na druhou stránku ráda že to není ten typ chlapa co musí chodit každý den do restaurace a alespoň je doma, ale tohle mi už nepřijde normální abych usínala každou noc sama a on několik hodin denně seděl u počítače.On se ožene tím že já v práci také sedím u PC a on to má prostě jako odreagování po práci a koníčka, ale připadne mi že jeho koníček je přednější než já, nevím jestli má cenu dál v takovém vztahu setrvávat, jsem v poslední době podrážděná, na každého kolem sebe protivná, zároveň nespokojená a naštvaná, nebaví mě to takto vedle sebe jen přežívat, jeden na týden na společnou dovolenou ale až se vrátíme, vše skočí zase do starých kolejí, nevím jak dál… nedokážu si ale rozchod vůbec představit mám ho ráda ale zároveň nedokážu takto dál žít- nebaví mě to 🙁 Markéta

    • Kateřina - Koučink

      Milá Markéto,
      píšete, že Vás nebaví již žít dál tímto způsobem, který jste nastínila. Je zřejmé, že to, co teď potřebujete nejvíc, co Vám udělá dobře, je změna. Ale ne změna typu „z bláta do louže“, ale změna v podobě nějakého pozitivního posunu vpřed ve Vašem životě. Nechci se zde pouštět do rozboru chování Vašeho partnera, které jste tak podrobně popsala. Ani nemůžu, protože v kontaktu jsme jen my dvě, ne já a Váš partner. On sám by musel chtít změnu, musel by chtít začít žít jinak, jinak hospodařit se svým časem, jinak se věnovat Vám i sobě. Můžu ale pracovat s Vámi, protože Vy jste se ozvala, Vy jste udělala ten první krok a cítíte, že to už chcete jinak. Nebudu Vám tu radit, ať se rozejdete s přítelem a nebo ať si ho vezmete. To jsou velká rozhodnutí, která spolu můžeme probrat pouze osobně, aby to mělo opravdu váhu, abyste měla jistotu, že Vaše rozhodnutí je správné, tedy pro Vás to nejlepší.
      Můžu Vám ale zaručit, že pokud začnete dělat změny na sobě (ne nový účes, ale nové chování a smýšlení v situacích, které se opakují a které znáte), tak to „poznamená“ i partnera. Možná to povede k rozdělení Vašich cest, možná k návratu k sobě a k prohloubení vztahu. To nejde předvídat. Začátky změn nebývají snadné, ale ty první nejisté krůčky za Vaším osobním štěstím stojí za to, abyste vykročila.
      Pro začátek se třeba můžete zaměřit na domácí práce a na vaření. Pokud je přítel svolný k domluvě, můžete si tyhle práce rozdělit a rozvrhnout, kdy kdo dělá co. Pokud není, je na Vás, abyste se postarala o vlastní pohodlí a spokojenost. A to tak, že budete vařit i uklízet jen do té míry, do jaké Vám to bude příjemné. Třeba uklidíte jen zásadní věci jako kuchyňskou linku a zázemí v koupelně a k tomu Váš soukromý koutek. A přítel, jakožto samostatný člověk, ať si uklidí své věci sám. Stejně tak s vařením – pokud budete mít chuť, uvařte i jemu, pokud ne, uvařte sobě, aby Vám bylo dobře, a příteli nechte volné ruce, ať se o sebe postará, jak sám uzná za vhodné. Jak sám bude chtít a jak mu to bude stačit.
      Tohle byl jen příkladový návrh, jak by mohly první krůčky změn vypadat. Vy si samozřejmě můžete vytvořit úplně jiné vlastní – fantazii se meze nekladou. 😉
      Hodně štěstí do „nových kolejí“ přeje
      Kateřina

  18. Kateřina

    Dobrý den. Po 9 měsících se se mnou rozešel přítel. Poslední měsíc jsme si moc nerozuměli, hádali se, měla jsem prostě špatné období a byla lehce naštvaná kvůli maličkostem. V té době po těm začala vyjíždět jeho blízká kamarádka, do které byl před lety zamilovaný, ovšem tehdy to dohromady nedali. Měla jsem určité podezření, stalo se tedy, že jsem si přečetla jednu z jeho soukromých konverzací, kde potvrzoval, že se mu daná slečna líbí a že se se mnou nejspíš po mé maturitě rozejde. Od té doby šlo vše z kopce, samozřejmě jsem mu o svém činu řekla, on si prý vytvořil nějaký blok, prý už mě nedokáže milovat tak, jako předtím, ačkoliv jsem se začala velmi snažit a to, co jsem mu z trucu nedávala předtím, jsem se mu snažila dát alespoň teď. I tak mě opustil, sice ke mně prý ještě něco cítí, nakonec se však dal dohromady s ní. Myslíte, že takový vztah může vydržet? Mám nějakou šanci jej získat zpět?

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den, Kateřino,
      vezmu Váš dotaz postupně.
      Ptáte se, jestli máte šanci získat přítele zpět. Na tohle odpověď neznám, jelikož věštění není moje nejsilnější parketa. Ale naděje umírá poslední, takže vždycky aspoň malá šance je.
      Dále se ptáte, jestli takový vztah může vydržet. Tady hádám máte asi na mysli vztah Vašeho přítele a jeho současné přítelkyně.
      Odpověď je stejná jako u všech vztahů – jestli vztah vydrží, záleží na těch dvou. V tuto chvíli bych proto nedoporučovala do jejich vztahu nijak zasahovat. Protože pokud nějaká šance pro Vás je, tak tím si ji můžete zničit.
      Vraťme se na začátek Vašeho dopisu. Píšete, že neshody s přítelem trvaly asi měsíc a že jste v té době měla špatné období, ve kterém Vás vytáčely maličkosti. Hádám, že to z velké části mohlo být nervy kvůli blížící se maturitě. Ale ať už Vaše rozpoložení bylo způsobeno čímkoliv (většinou je to více příčin naráz), asi jste o tom příteli neřekla? V takovou chvíli, a vlastně kdykoliv, je potřeba správně komunikovat. Nenechávat si v sobě, co vás trápí a místo toho pak být rozzlobená kvůli něčemu jinému. Ať už se s přítelem k sobě vrátíte nebo Vaším příštím partnerem bude někdo jiný, platí stejná pravidla. Pokud ve vztahu má být pohoda a mezi partnery důvěra a jistota vzájemné podpory, pak jakékoliv trucování a s ním spojené záměrné odpírání projevů blízkosti, nevede k ničemu dobrému. A to ať už blízkost (v jakékoliv formě) odpírá žena nebo muž. Partner si pak připadá nedostatečně milovaný a ponížený. A pokud je ve vztahu navíc špatná komunikace a odpírající polovička ani nesdělí důvod svého chování, pak je problém dvojnásobný. A vztah to buď nevydrží a skončí, anebo třeba v případě některých manželství pokračuje i roky v nespokojenosti obou partnerů, kteří se vzájemně více a více odcizují jeden druhému.
      Taktéž není dobrý nápad číst partnerovu osobní poštu. Lepší je vyslovit své obavy nahlas a nechat partnera, ať se k nim vyjádří. Když už ale přece jen čtete něčí korespondenci, lepší je o tom nemluvit. Protože to je samozřejmě další velké semínko nedůvěry do vztahu. Po kterém může přijít třeba partnerův blok, jak se stalo Vám.
      Nechci, aby to vyznělo tak, že jen Vy jste ta, kvůli které to celé skončilo. Nemůžu vědět, jaký byl podíl Vašeho přítele. Protože na vztah i na jeho konec jsou vždy dva. Ale jste velmi mladá a věřím, že postupně s přibývajícími zkušenostmi Vám bude v každém vztahu více jasné, co a jak. Naučíte se rozpoznávat své potřeby a nebudete se tolik bát mluvit o svých pocitech dřív, než Vám přerostou přes hlavu.
      Pokud máte ještě nějaké další otázky, určitě se ozvěte.
      Hodně štěstí,
      Kateřina

  19. Alena

    Dobrý den,
    je mi 27 a po několika letech a vztazích jsem momentálně opět sama. Ráda bych ještě někdy žila v partnerském vztahu, ale nevím, co je vlastně ve vztazích důležité. Zda žít s mužem, se kterým budeme sdílet prakticky všechno, ale mohlo by se stát, že po určité době může vztah zevšednět a muž jednoho dne odejde (např. za jinou ženou), protože bude chtít zažít dobrodružství a nebo naopak muže, který si bude chtít udržet určitou volnost i v průběhu vztahu a tím více si budeme vzácní a možná spolu vydržíme do konce života. Neustále totiž myslím na slova mé kamarádky, která zastává názor, že je důležité, že se muž nakonce vždycky vrátí domů. Nevím, zda bych se s tím mohla smířit.
    Děkuji

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den, Aleno,
      děkuji za Váš dotaz. Asi Vás budu muset trošku zklamat, protože tohle je přesně situace, která nejde řešit jinak než osobně. To proto, že vztahy jsou čistě individuální.
      Není možné říct, jak to ve vztahu má být, a jak je to ideální. Protože každému vyhovuje něco jiného. To, co považuje za nejlepší Vaše kamarádka, Vám vyhovovat nemusí. Zkušenosti tu také hrají nemalou roli, protože díky nim si lépe ujasníte, co Vám vyhovuje a co ne. Což jste již možná poznala v některých oblastech blíže, díky vztahům, které jste už měla.
      Co se týká sdílení a dobrodružství – moje zkušenost je taková, že ve vztahu je možné zažít obojí. Jde jenom o to, jak to ti dva provedou. Ohledně volnosti – tady by to chtělo asi trochu dovysvětlit z Vaší strany. Jak si volnost ve vztahu představujete Vy, aby bylo možné k tomu říct více.
      Pokud ale muž odejde za jinou ženou, vždy jsou „na vině“ oba partneři. I když různou měrou a rozdílným způsobem – podíleli se na tom oba, protože na vztah jsou vždy dva.
      Takže pro Vás by bylo v současné chvíli ideální se podívat na to, co od vztahu očekáváte Vy, co do vztahu nabízíte a jste ochotna investovat. Také jaká je Vaše vize budoucnosti – jestli chcete děti (případně kdy), nebo jen soužití s mužem.
      Pokud máte zájem ujasnit si vše již nyní, můžete se mi ozvat do pošty a určitě se dohodneme na postupu, který Vám bude vyhovovat.
      Přeji příjemný týden,
      Kateřina

  20. Martina

    Dobrý den. Je mi 35 let a ocitla jsem se na životní křižovatce. Bohužel na ní stojím už 2 roky a stále se nedokážu odhodlat, vybrat si a vydat se jednou z cest. Ta nerozhodnost je ubíjející.
    Ale abych přešla k věci. Jsem šťastně vdaná už 17 let, máme 16 letého syna, který nám dělá jen radost. Problém je moje matka, která s námi žije pod jednou střechou. Naše soužití vygradovalo před 2 lety velmi emotivní hádkou, kdy z její strany padala na moji i manželovu adresu velmi ostrá a sprostá slova (od kurev, debilů, hajzlů až po vyhazování z domu a litování toho, že mě vůbec porodila), z mojí strany to naopak bylo vyslovení všech křivd, které si v sobě nesu od dětství. Skončila jsem v péči psychoterapeutů a psychiatrů a doteď užívám antidepresiva. Hádka vznikla vlastně proto, že jsem si najednou uvědomila pod jak strašnou a nesnesitelnou nadvládou své matky žiju, jak se mnou manipuluje, kontroluje a úkoluje mě i celou moji rodinu. Pohár prostě přetekl a já jsem řekla a dost. Manžel se chtěl okamžitě odstěhovat a chce to vlastně pořád. Koupili jsme si dokonce i nový pozemek a plánovali si, že si tam postavíme malý domek. Což ovšem není tak jednoduché, protože do domu, kde stále žijeme s matkou a který na mě kdysi přepsala jsme investovali hodně peněz i fyzických sil. Takže bychom ho museli nejdříve prodat o peníze se rozdělit s matkou, sehnat jí náhradní bydlení, sobě dočasný podnájem a potom teprve pomalu nějak realizovat ten sen o novém domově. Tato cesta je opravdu moc lákavá. Připadá mi to ale tak vzdálené až nereálné, navíc je pro mě velmi těžké opustit místo, kde žiju celý svůj život a kde to mám moc ráda. Přineslo by nám to také spoustu starostí, včetně tučné hypotéky. Bojím se, že to nezvládnem ukočírovat. Na druhou stranu představa, že zůstanem je také strašná. Nevím co dělat! Zůstat a nebo to risknout a jít vstříc nové budoucnosti i když nevím jestli bude šťastná?! Rozum mi velí to druhé, srdce ale bolí a chce zůstat!

    • Kateřina - Koučink

      Milá Martino,
      děkuji za Vaši důvěru. Přestože by bylo pro Vás nejvýhodnější probrat situaci osobně, vynasnažím se pomoci i tady.

      Jakékoliv rozhodování o takto vážných věcech je vždy náročné. Ale pokud má být výsledkem Vaše spokojenost, a tím i spokojenost partnerova a synova, je určitě správný krok do toho jít, a oříšek rozlousknout.
      Až budete s manželem znovu probírat, co a jak dál, určitě se zkuste zamyslet, jestli nenajdete ještě jiné řešení, než ta dvě, která jste jmenovala. Může existovat i cesta bez hypotéky i přes určité dočasné nepohodlí v menším bytě.
      Místo, kde žijete od dětství, které jste společně s partnerem ještě více zvelebili, s sebou nese spoustu práce i krásných vzpomínek. Nese pravděpodobně ale i mnohé větší či menší bolístky z dětství, o kterých jste mluvila.
      Pro Vaše draví, které před dvěma lety dostalo velmi „zabrat“, může být další soužití s matkou problematické. Mohlo by se stát, že se naruší i Váš vztah s mužem.
      Je třeba pečlivě zvážit všechny možné varianty, které se nabízejí, i ty, které Vás dosud nenapadly.
      Máte před sebou nyní pomyslné váhy. Všechny misky mají své výhody i nevýhody. Pokud jste si dosud ty plusy a mínusy nezkoušela napsat do dvou sloupců na jednotlivé listy papíru, doporučuji vyzkoušet. Někdy se nám lépe rozhodujeme, když vidíme vše pěkně před sebou. Zkuste si ke každému (+) napsat číslo od 1 do 10 – podle důležitosti, jak moc pro vás je tato výhoda zásadní – čím vyšší číslo, tím vyšší důležitost. K položkám ve sloupci (-) si pak napište taktéž čísla – zase čím vyšší číslo, tím obtížnější pro Vás položka je. Na závěr čísla u sloupců sečtěte a od „plusového sloupce“ odečtěte ten „mínusový“ – zvlášť pro každou variantu.
      Určitě bude zajímavé a může Vám i hodně pomoci, vidět ty sloupečky a výsledná čísla.

      Snad jsem Vám rozhodování o něco ulehčila. A pokud Vás ještě cokoliv napadá, co je třeba zmínit a na co se zaměřit, neváhejte se ozvat. Ať už tady, nebo do pošty.

      Přeji pevné nervy,
      Kateřina

  21. Renata

    Dobrý den,potřebovala bych poradit. Před 10 měsíci se se mnou rozešla přitelkyně kvůli jiné, která ji pak stejně opustila. Skoro vůbec jsme nebyly v kontaktu až nyní, kdy mi volala a pomohla mi ukončit můj stávající vztah, který byl špatný. Napsala mi také, že až teď pochopila, co ve mě měla a že by spoustu věcí udělala jinak a lépe. Píšeme si, již jsme se párkrát viděly. Když jsem ji napsala, že ji pořád miluji, řekla, že nemůže být s kýmkoli. Ale když jsme spolu, chytneme se za ruce,obejmeme se, dáme si pusu. Kvůli vyhroceným vztahům s jejími rodiči jsem ji už i navrhla, aby šla bydlet ke mě a souhasila. Miluje mě pořád také a to, že nemůže být s kýmkoli není třeba jen obranná reakce na zklamání, které měla ze vztahu po mě? Děkuji za odpověď

    • Kateřina - Koučink

      Dobrý den, Renato,
      z Vašeho popisu situace jde cítit, jak jste si s přítelkyní blízké. Ale jak myslela své prohlášení, „že nemůže být s kýmkoliv“, to ví jen ona sama. Zkuste se jí proto zeptat, jak to myslela. Zeptejte se i čím/kým jste pro ni Vy sama – co pro ni znamenáte. Ptejte se na vše, co je Vám nejasné.
      Velmi pravděpodobně už po všech odpovědích budete vědět, na čem jste. Hlavní je neoponovat hned první odpovědi, ale doptávat se na význam slov, která přítelkyně používá. I pod běžnými slovy si každý představíme totiž něco trochu jiného než všichni ostatní. Je to dáno našimi zkušenostmi, které nejsou u žádných dvou lidí totožné.
      Přeji hodně zdaru,
      Kateřina

  22. Petra

    Jsem muž žijící v heterosexuálním vztahu, ovšem někdy mám tendeci být aspoň na chvíli ženou obléci se jako žena žít jako žena. Mám tomu popustit uzdu nebo se mám snažit tomu nepodléhat?

    • Kateřina - Koučink

      V tomto případě je stejně důležité, jak to berete a cítíte Vy sám i Vaše nejbližší okolí.
      To, zda o Vaší touze ví i partnerka, případně další lidé a co na to říkají. A nebo zda to tajíte.
      Pokud jde o potlačování touhy – rozhodně nedoporučuji. Nikomu tím neubližujete. Pokud zvažujete například i operaci na ženu, bylo by samozřejmě na místě obrátit se na odborníka lékařského oboru, nejlépe sexuologa. Je tu mnoho možností „co a jak“, které závisí na dalších detailech Vaší situace. Abych Vám mohla lépe poradit, musela bych je znát. Můžete mě kontaktovat e-mailem a nebo i zde napsat více, o co bych se mohla v hodnocení situace opřít.
      Děkuji,
      Kateřina

  23. Monika

    Dobrý den,
    mám problém se svým přítelem. Poslední dobou mám pocit, že si vůbec nerozumíme, chvílemi je skvělý a pak si to tak pokazí. Hrozně mě to na něj mrzí, mohlo by nám být tak fajn. Doufala jsem, že když tomu dám šanci a budu se snažit, tak to půjde, ale mu to pravděpodobně vůbec nedochází. Otázka je, jesli to bude s někým lepší, protože už mi připadá, že je to spíš mnou.

    • Kateřina - Koučink

      Milá Moniko,
      za současnou situaci z určitého pohledu opravdu můžete Vy sama. Za všechno, co máme v životě si můžeme sami. A přitahujeme to, co s námi souzní v té době, kdy to přitáhneme. Pokud je to člověk, tak spolu pak jsme ve vztahu. A ten je harmonický jen do té doby, do které spolu souzníme – tj jsme na stejné vlně. Až přestaneme být, je to proto, že jeden z partnerů se posunul dál. Jediné řešení je, že ten druhý se posune za ním. (V tomto případě pravděpodobně Váš přítel za Vámi.) Pokud toho ten druhý není schopen, vztah nemůže dál pokračovat ke spokojenosti ani jednoho z partnerů a k větší nespokojenosti toho, který se posunul.
      Váš současný přítel je výsledkem toho, co jste přitahovala v době, kdy jste se dali dohromady. Teď už jste ale jinde. Pokud na sobě budete pracovat stále dál, příští partner, kterého si přitáhnete, bude daleko více vyhovovat Vašim současným potřebám. A třeba to bude už i ten, který bude schopen se spolu s Vámi vyvíjet dál. Každý má své limity a Váš současný přítel dost možná své limity už dosáhl. Nemůžete ho tedy „tahat za sebou“, to nejde. Dřív nebo později by to vadilo i jemu.
      Přeji vše dobré,
      Kateřina

  24. Miki

    Ahoj,
    mám problém s komunikací. Dokážu se otevřít a pořádně pokecat jen s lidma, se kterýma se dobře znám, „cizinci“ jsou pro mně oříšek.
    Jde konkrétně o mého kamaráda, který je o několik let starší. Trošku se bojím být sama sebou, pořádně se pobavit, abych pro něj nevypadala moc dětinsky, nebo tak. Když si píšem, všechno je v pohodě, ale osobní komunikace dost vázne.
    A nějak nevím, jak na tom zapracovat, jak se konečně otevřít a přestat se bát..?

    • Kateřina - Koučink

      Zdravím, Miki,
      pokud to můžu posoudit z takhle stručného vylíčení problému, tak problém s komunikací je u Vás pravděpodobně až výsledkem jiného problému. Bude to problém se sebevědomím, obrazem sebe sama ve svých vlastních očích a také strach z neznámého (předpoklad jaké „strašné“ věci by se mohly v komunikaci přihodit). Určitou roli zde hraje i to, jestli zmíněného kamaráda považujete jen za kamaráda a nechcete na tom nic měnit, a nebo jestli nesvítá jiskřička naděje, že by z tohoto kamaráda časem mohl být přítel/partner.
      Z vlastní zkušenosti Vás mohu ujistit, že jen málo mužů posuzuje domnělou, či skutečnou dětinskost žen, se kterými se baví. Ať už pro kamarádství nebo ve vztahu, ten muž s Vámi tráví čas proto, že je mu s Vámi dobře – to je pocit, a žádné racionální zdůvodnění pro něj nehledá. Většina mých kamarádů je o pět až třináct let starších než já, takže vím, o čem mluvím.
      Není třeba nic hrát – pokud za to kamarád stojí, tak se neodvrátí, když budete upřímná a otevřená. A pokud se s Vámi nebude chtít bavit tak jako dřív, pak za to pravděpodobně nestál. (Ještě je tu varianta „Dospět“ – ale to se neděje lusknutím prstu, to je delší proces.) Věk opravdu ještě nic neznamená – zvlášť u mužů, kteří bývají „velké hravé děti“ někdy i do konce života. 😉
      Jak zapracovat na komunikaci a strachu z odmítnutí, to je na osobní rozhovor, protože u každého může být vhodné řešení i důvody komunikačních problémů jiné. Musela bych s Vámi proto mluvit a dozvědět se o Vás víc.

      Kateřina
      katerina@katerina-koucink.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *