koučink, poradenství, mentorování, konzultace

vliv nouzového stavu na můj život

Tak mě to nějak před pár vteřinami ponouklo, že bych mohla napsat o tom, co a jak teď prožívám. Pro jistotu, než ta energie zmizí, jsem se toho chytla a píšu hned. 🙂

Znáte to, ne? Nápady by i byly, vlastně je jich spousta, skoro nestačí poznámkové papírky a to do listy, ale pokud se na nich nezačne hned, tak někde zapadnou a pak je velmi těžké je uvést v život později.

Takových skvělých nápadů mám desítky a říkala jsem si, když začalo být jasné, že nouzový stav vyhlášený vládou bude trvat nejméně měsíc, že to je skvělá šance. Že otevřu ten pomyslný šuplík a jeden po druhém všechny ty nápady realizuju. Jak to pak ale bylo doopravdy?

Nějak na mě padl tu strach, tu beznaděj, tu obavy, co vůbec bude. Úplně mi to vzalo energii do čehokoliv nad běžné fungování. Bylo to, jako by mi vzali všechny hračky najednou.

Do 12. 3. jsem pracovala na dohodu ve fit studiu, které ale zavřeli a já tím pádem zůstala bez místa i bez platu. První týden byl asi nejhorší emočně – byl ve mně vztek, že s tím nemůžu nic dělat. Že mi „to“ oni (vláda) udělali. Měla jsem vztek i na vedoucí, i když ona za to nemohla. Taky jsem měla vztek na všechny přátele a příbuzné, kterých se to nedotklo, kteří buď dál mohli chodit do práce nebo dostali home office.

Po týdnu mě ten nejhorší vztek přešel a řekla jsem si, že se musím přestat bát, že nebudu mít peníze a začít něco tvořit a ony přijdou. Dokonce se během dalších sedmi dnů staly dva pomalu zázraky. Nejdříve se mi ozvali z tištěného časopisu Moje Psychologie, abych jim něco napsala k Ekologické párové terapii. Byl to jen odstavec v rámci většího článku, ale přece. Byla jsem unešená, jak se všechno obrátilo a začaly se dít zázraky. (Mimochodem ten časopis s mým příspěvkem vyjde teď v květnu, takže kdo si chce počíst, na stáncích bude k dostání.)

Hned na to se mi ozvali z Mladé fronty, jestli bych u nich nechtěla inzerovat formou naučného PR článku na jejich stránkách rodičov.cz – nevěřila jsem svým očím znovu a podařilo se mi dokonce usmlouvat cenu na nějakou lidskou částku. Ne tu astronomickou, co tam mají běžně. Všechno vypadalo parádně, dva zázraky s publikační činností během týdne, co jsem se dostala z nejhoršího.

Jenže pak, jako když utne. Lidi na stránky nechodili více než obvykle, a to i přesto, že ten článek má velmi dobré hodnocení. (K vidění je ZDE.) Osobně se pak přestali ozývat vůbec. Začala jsem vnímat všeobecný strach o peníze a nebyla jsem si už jistá, co je vejce a co slepice. Jestli jsem to já, kdo se bojí o své peníze a tím si zastavuju jejich proud obousměrně – že já si nic kromě nájmu nemůžu koupit (díky bohu, že jsem měla nějakou malou rezervu pro strýčka příhodu na účtě, jinak bych neměla ani na ten). Nebo jsou to ostatní lidé, co si nedopřejí nic nad nejnutnější fungování, protože kdo ví jak bude.

Ať už to s vejcem a slepicí bylo jakkoliv, proud jsem měla zastavený, vlastně až do dneška, kdy se objednala kamarádka. A něco málo se zázrakem zjevilo na účtě už včera. To se ozvali z loňské práce, že mi omylem strhli víc než měli, a že mi to teď posílají zpět. Obratem dodali, že nemají peníze a musí počkat, až je budou mít, takže to trvalo skoro týden, než přišly.

Nicméně tím, že se ozvali, zavětřila jsem změnu. Řekla jsem si, že se na to prostě vykašlu. Co se každý den stresovat tím, že nejsou peníze? Zatím mám kde bydlet, a to je hlavní. Díky partnerovi ani hlady neumřu, tak co. Začala jsem si mnohem víc užívat tvořivé aktivity, které dělám doma v karanténě, jako je malba na sklo, sázení semínek a péče o kytky, co už jsou vzrostlé atd.

I víkend jsem si dokázala mnohem víc užít na výletě i doma. Přestože jsem stále vnímala určitou ztuhlost a nedostatek energie, kterou srším pokaždé, když se někdo ozve, když můžu někomu pomoct a nebo i někomu udělat radost. (U radosti mám na mysli teď dvě rodinné oslavy, které měly být, na které jsem se s dárkama těšila, jak překvapím blízké a ono šlus, nikam se nejelo a všichni jsou doma.)

Tento týden je jakýsi zvláštně mírný a pomalý, ale postupný. Něco se děje, něco se mění. I o demonstracích už píšou a Václav Klaus st. se o nich trefně vyjádřil v rozhovoru na Novinkách. Je to ve vzduchu. Je to znát, že lidem už postupně docházejí síly a trpělivost a začíná se budit bojovný duch. Něco ve všech, kteří jsou opatřeními dotčeni, už to dál nechce snášet. Nejsme stvořeni k nečinnosti a k neustálému sezení na zadku. Ani procházka jarní přírodou nedokáže člověka dostatečně povzbudit, když ví, že jinak nic nemůže, protože je to zakázané.

Tak snad to vše povede k něčemu dobrému v budoucnu aspoň, to čím jsme si teď prošli a ještě procházíme. Držme si palce! 🙂


foto – zdroj: PxHere Photography

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..